I Love You Honey Bunny: Destrukce může být regenerativní

Pražská indie rocková kapela I Love You Honey Bunny vydává 28. března třetí album Don’t Look When I’m Changing, jehož tématem je osobní transformace. Frontman Sebastian Jacques a kytarista Martin Šolc nám prozradili, kde se jako malí kluci seznámili, proč Sebastian pověsil herectví na hřebík, v čem tkví krása rozbitých věcí a duší, a samo sebou také přiblížili vznik a koncept nové desky.

Kluci, vy se znáte hodně dlouho. Potkali jste se na táboře. Byl to ovšem velmi speciální tábor!
Martin Šolc: To je pravda. My se potkali, když nám bylo jedenáct nebo dvanáct, na táboře hry Magic: The Gathering, což jsou takové herní kartičky. Já už to nehraju, Sebastian občas ano.

Napadlo vás tehdy, že by vás osud mohl spojit na tolik let?
Martin Šolc: Vůbec. Ono i to, jak jsme se potkali později, byla velká náhoda. V nějakém videu jsme Sebastiana viděli hrát na bicí s jazzovou kapelou a přišlo nám, že ho to hrozně nebaví, i když to nebyla pravda – on se jenom za těmi bicími hodně mračil. S naším basákem jsme se pak domluvili, že Sebastianovi napíšeme, jestli by s námi nechtěl hrát. Takže do kapely přišel jako bubeník a až následně se stal zpěvákem.

Sebastiane, před nějakou dobou jsi zavřel dveře za divadlem a herectvím, protože jsi na divadelních prknech necítil naplnění. Poslední kus, který jsi odehrál, byl Hordubal v Národním divadle. Jsou ty dveře zabouchnuté navždy, nebo připouštíš možnost návratu?
Sebastian Jacques: Nikdy neříkej nikdy, ale momentálně to necítím. Dávám tomu volný průběh. Samozřejmě, že se vše může změnit, Třeba to na mě zase přijde, ale musím to chtít. V dohledné době to ale, myslím, nebude.

Ulevilo se ti? Byl to správný krok?
Sebastian Jacques: Ano, určitě.

A když si dnes zajdeš do divadla, co se v tobě odehrává?
Sebastian Jacques: Mám teď divadlo mnohem radši. K divadlu mám blízko, trávil jsem v něm hodně času a mám pocit, že mu rozumím, že jeho jazyk je mi blízký. Problém byl uvnitř, divadlo za něj nemůže. Ale teď mě do něj baví chodit, můžu si ho jít užít jako divák a nemusím nad ním přemýšlet profesně. Je to osvobozující

Tématem vašeho nového alba je transformace. Vaše předchozí album We Just Had A Wonderful Time vyšlo z pandemie a z nastalého chaosu, který vše obrátil vzhůru nohama. Pokud chápu správně, nová deska je výsledkem jakéhosi „přeskládání“, ke kterému došlo po té bouři…
Sebastian Jacques: Bouře mi přijde jako dobrý motiv. Má fázi klidu před bouří, po které přichází exploze, agresivní déšť, blesky a hluk. A potom se to zase vyklidní a může vzniknout něco nového. Ta destrukce není jen ničivá, ale i regenerativní.

Váš singl Kintsugi s transformací úzce souvisí, protože kintsugi je japonská umělecká technika používaná ke slepování rozbitého porcelánu zlatem, čímž na předmětech vznikají jakési zlaté „jizvy“. V přeneseném významu ty jizvy na duši z člověka dělají trochu pozměněného, a možná i krásnějšího, člověka…
Sebastian Jacques: Japonské odvětví buddhismu a filozofie s kinstsugi paralelní v tom, že zatímco naše západní vidění světa se nedostatky snaží schovávat, vyhlazovat a tvářit se, že je vše perfektní, tak oni se naopak vadám nebrání a nechávají je zazářit a sdělit, že příběh toho předmětu je obohacený tím, že prošel proměnou. Jeho cena je teď vyšší, protože si někdo dal práci, aby ho dal zase dohromady. Neřekl: „Tak to vyhodím, to už nemá smysl,” ale dal mu naopak novou hodnotu a daný předmět používá dál.

Jak se album v Brightonu natáčelo? Jak se kapele hraje v zahraničí? A jak náš stát (ne)podporuje mladé kapely?
To se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor v přehrávači na začátku článku!