Na DAMU jste spolu chodili do třídy. Vzpomínáte si na své první setkání?
Lukáš Trpišovský: Tak já jsem si nejdříve myslel, že Martin je arogantní Slovák. Pak jsem to přehodnotil.
Martin Kukučka: Já zase nechápal, proč jde Lukáš studovat režii. Byl jsem přesvědčený, že režisér musí třísknout do stolu, aby něco vzniklo. Pochopil jsem, že éra režisérů-dinosaurů, kteří křičí, týrají herce a hází po nich věcmi, skončila s dvacátým stoletím a že současná situace je o důvěře a týmové práci.
Kdy se to zlomilo a přišli jste na to, že byste spolu mohli a měli spolupracovat?
Lukáš Trpišovský: Ve druháku jsem byl osloven pro hudební festival v Karlových Varech, kde jsem měl vizuálně zpracovat zahajovací koncert Péti a vlka. A protože tam byla pouhá jedna zkouška s orchestrem a sám jsem si na to netroufl, oslovil jsem Martina. Tam jsme zjistili, že si rozumíme. Mimo jiné tam s námi spolupracoval Jirka Kohout, který je nyní předním členem Cirku La Putyka, a za dirigentským pultem stál Jakub Hrůša. Tenkrát byl v prváku a dnes diriguje českou filharmonii a jezdí po celém světě. Takže to byla osudová záležitost.
Začali jste spolu trávit více času a logicky se z vás stali také přátelé, přitom máte odlišný temperament. Martin je rozbuška, Lukáš přemýšlivý, klidný typ. Jak vám to spolu funguje?
Martin Kukučka: Základem je, když spolu pracujeme a jsme spolu dlouho, naordinovat si od sebe klid.
Ekologie duší je důležitá, aby se člověk mohl nadechnout a přijmout člověka takového, jaký je. Nesnažit se druhého měnit, ale naopak přijímat jeho rozdílnost. Myslím, že je to i o tom, že umíme spolu hodně času netrávit.
Lukáš Trpišovský: Obecně si myslím, že divadlo je o kolektivní spolupráci, a lidi, kteří se rozhodli dělat divadlo, jsou připraveni na to, že spolu musí umět komunikovat.
Jak taková inscenace ve dvojici vzniká? Kdo z vás má co na starosti? Kdo vede herce? Máte ustálený systém?
Martin Kukučka: Vždy to začíná tím, že když se poprvé setkáme s herci, tak Lukáš je ten, který o tom začne povídat a vtáhne lidi dovnitř úvah a myšlenek. My si o věcech velice dlouho povídáme, ale nejsme připraveni tak, že by bylo jasné, co kdo přesně bude dělat. Potřebujeme od herců impuls. Potřebujeme, aby každý přinesl něco ze svého, svojí zkušenost. Pak to teprve zpracováváme. Až když jdeme poprvé na jeviště, přicházím já a říkám: "Zkusme tohle a takhle". Lukáš sedí vždy za mnou a když mám dojem, že už mám geniální nápad, přijde a řekne "ne".
Lukáš Trpišovský: V poslední době máme štěstí, že pracujeme v divadle, kde jsou skvělí herci. Už je to takový dialog, kdy už jen vše ladíme a herci nám toho hodně nabízejí. Třeba jako v případě Kytice v Národním divadle, kdy jsme nikomu nemuseli nic moc vymýšlet a spíš jsme si vybírali nejlepší nápady.
Během práce v tandemu musí nutně docházet i k neshodám. Může se situace vyhrotit až tak, že by zkouška skončila a některý z vás třeba odešel?
Martin Kukučka: Potřebujeme cítit vzájemnou důvěru. Lukáš je velice tolerantní a i když něčemu nevěří v tom okamžiku, kdy se to tvoří, tak ví, že potřebuje čas si to sám promyslet, a nechá ty věci, aby vznikaly. Ale jsou i momenty, kdy přijde s tím, že je to špatný směr a mě tím jakoby zastaví. V tu chvíli musíme udělat minimálně pauzu, abychom se domluvili. A stalo se, že jsme i zrušili zkoušku, abychom spolu našli ten společný proud.
Lukáš Trpišovský: Ono to zní strašně dramaticky, ale většinou to takové drama není a domluvíme se.
Martin Kukučka: Ale děláme divadlo a tam musí být trochu drama. (smích)
Dokázali byste tvořit jeden bez druhého? V čem by vám ten druhý chyběl?
Lukáš Trpišovský: Mně by Martin chyběl asi tak, že bych vůbec nedělal divadlo. Sám bych to nezvládl. Režisér v divadle je strašně osamělá funkce. Stojí proti všem, musí prosadit svou ideu, a na to mám před sebou buldozer v podobě Martina, který to všechno razí.
Martin Kukučka: Pokud člověk zjistí, že může dělat ve dvojici, tak by byl hloupý, kdyby šel opačnou cestou. Být dva je evoluce a člověk nemůže jít nazpátek, to nejde.
Vzpomenete si, kdy jste poprvé navštívili Národní divadlo?
Lukáš Trpišovský: Babička mě vzala na Labutí jezero a musím říct, že jsem se tedy dost nudil. Pak jsme byli na Louskáčku a to už bylo zábavnější. Ale pamatuji si, že mě fascinovalo orchestřiště.
Martin Kukučka: U mě bylo jako první Slovenské národní divadlo a představení Aidy. Historickou budovu Národního divadla v Čechách jsem navštívil až na škole.
Jakou inscenaci jste jako první režírovali v Národním divadle?
Martin Kukučka: Jako první inscenaci jsme dělali operu Don Giovanni pro Stavovské divadlo, to byl myslím rok 2012. Byla to naše první velká inscenace a naše první opera, do které jsme se dostali jako náhradníci. Teprve nedávno měla derniéru.
Činohra prošla v posledních měsících turbulentními událostmi, které na začátku září vyvrcholily odchodem Daniely Špinarové, tehdy ještě Daniela Špinara, z postu uměleckého šéfa činohry. Můžete vysvětlit, co se stalo a jak jste se vlastně ve vedení činohry ND ocitli?
Lukáš Trpišovský: My to vidíme velmi z vnějšku a já jsem vlastně s Danielou ani neměl čas o tom mluvit. Abych to nějak shrnul, tak to byla nějaká její nespokojenost ze způsobu, jak by chtěla dál prosazovat, aby se divadlo vyvíjelo obecně, nejen činohra. Druhá věc byla i iniciativa Nemusíš to vydržet, která vzešla z DAMU, a která v Daniele otevřela nějaké věci z minulosti, ale to je pro mě těžké komentovat, protože my studovali jinou katedru, kde byla úplně jiná atmosféra.
Vše tedy vyvrcholilo jejím odchodem. Víte, jaká byla tehdy atmosféra v hereckém souboru?
Martin Kukučka: Můžeme hodnotit situaci jen z pohledu, jaká byla atmosféra v souboru v době, když jsme pracovali na Kytici. A důvod, proč jsme se rozhodli do té funkce jít, je právě ta dobrá zkušenost s hereckým souborem.
Koho napadlo, že byste se přihlásili do výběrového řízení na šéfy činohry Národního divadla?
Lukáš Trpišovský: Nás to dlouho vůbec nenapadlo. V době, kdy jsme dělali režijní dohled na Kytici, od nás herci sondovali, jestli nás náhodou pan ředitel Jan Burian neoslovil. My jsme vystudovali Katedru alternativního a loutkového divadla DAMU, takže mě vůbec nenapadlo, že bychom o něco takového mohli usilovat. Pak skutečně přišla od pana ředitele Buriana nabídka, abychom se sešli. Ta nabídka padla, ale pro nás bylo strašně důležité, abychom si řekli, jestli můžeme uvažovat svobodně nějakým směrem, který by nás zajímal, a jestli má smysl do výběrového řízení jít.
Jak dlouho jste se rozhodovali, jestli koncepci k výběrovému řízení vypracujete?
Martin Kukučka: Měli jsme tři týdny na rozhodnutí. Udělali jsme si takové kolečko a obešli lidi, kteří tomu rozumí víc něž my. Například pana profesora Klímu, který nás učil, nějaké období v Národním divadle strávil a sleduje nás celou dobu. Ve chvíli, když jsme se s ním přišli poradit, už přišel rovnou s konkrétními úkoly, které máme vypracovat. Mluvili jsme i s Ivou Janžurovou a ptali se jí, proč si myslí, že bychom do toho měli jít. Potkali jsme se s režisérkou Lucií Bělohradskou a jinými, to kolečko bylo docela velké. A nešlo jen o to přijmout nabídku, ale zároveň se rozloučit s Divadlem v Dlouhé, které je pro nás srdeční záležitostí.
Lukáš Trpišovský: Celé to bylo vícekolové. Ředitel Burian oslovil třeba deset možných kandidátů, ze kterých potom vybíral poradní sbor, koho osloví k vypracování koncepce. My jsme byli osloveni, abychom jí vyhotovili. S tím poradním sborem jsme se bavili o tom, co je zajímalo. Zároveň celý soubor činohry na základě předložených koncepcí tajně hlasuje a zástupce herců, v tomto případě David Prachař, představí, jak soubor hlasoval, koho by na tom postu chtěli herci.
Mohli byste nás, alespoň v obrysech, seznámit s tím, co nového přinesete do Národního divadla?
Martin Kukučka: Kromě toho, že stavíme na tom souboru, který známe, zajímá nás a chceme s ním pracovat, tak bylo zvykem Národního divadla koncentrovat se třeba na jednu svojí budovu. My jsme se rozhodli využít všechny čtyři budovy a udělat z nich čtyři různě zaměřená divadla – od divadla, které víc tíhne ke klasice a českým titulům, což je historická budova ND, která má využít potenciál národní identity a s tím spojených emocí, až po Novou scénu, kde může být experiment, mezi tím mít hravější Stavák a do toho pro činohru nově využít i Státní operu a navázat tak na historickou tradici. Státní opera je velmi dobře postavené divadlo, kterému bude slušet silná režijní i inscenační výzva.
Jaké tváře chcete představit na jevištích Národního divadla?
Martin Kukučka: V tuhle chvíli nemůžeme být konkrétní, musí dojít k jednáním. Nechceme v divadle režírovat jen my jako SKUTR a zaplavit jej jen naší estetikou. Věříme v různorodost a pohled na divadlo, má být podle nás různorodý. Spíš hledáme takové věci, které by se v názorech na témata a na divadlo jako takové lišily, aby vznikal prostor pro dialog.
Lukáš Trpišovský: Soubor, který Daniela Špinar vybudovala, je plný hereckých osobností, které jsou otevřeny objevování, co je to divadlo. A to je snový start. My jsme s Martinem během režírování v Národním divadle zjistili, že slovo národní znamená, že se tam objeví jednou za život celý národ. A podle nás by bylo dobré nabídnout za sezónu vždy nějakou inscenaci i pro konzervativnějšího diváka. A na druhé straně nějaký experiment pro někoho, kdo chce být divadlem překvapovaný. Naše koncepce je tedy větší rozkročenost, než dosud byla.
Martin Kukučka: Jde nám o to rozvíjet hlavně vnitřní svět člověka spíše než ten vnější.
Dovolí vám nová funkce režírovat na jiných scénách?
Martin Kukučka: V tuto chvíli víme, že minimálně dva roky se musíme soustředit na Národní divadlo. Pokud vše půjde, určitě to přijímáme. Do konce této sezóny jsme ještě uměleckými šéfy Divadla v Dlouhé a na jaře nás tam čeká režie Kouzelné flétny, na kterou se strašně těšíme.
Lukáš Trpišovský: Od ledna teď také zkoušíme Richarda III. v Dejvickém divadle, kde jsme ještě nepracovali.
Martin Kukučka: Potom si dáme velkou pauzu a v Národním divadle budeme režírovat až poslední titul příští sezóny, abychom se se vším pořádně seznámili a mohli svědomitě říct, že jsou věci dobře nastavené a fungují.
Martin Kukučka (1979) a Lukáš Trpišovský (1979) se potkali na studiích na pražském DAMU. Inscenace dvojice SKUTR se představily na mnoha prestižních festivalech v Evropě a Asii. Např. na festivalu Fringe ve skotském Edinburghu absolvovala jejich inscenace Plačky 22 repríz a byla nominována na Total Theatre Award. Za svou tvorbu získali několik cen, z nichž nejvýznamnější jsou Cena Divadelních novin 2015 za nejlepší taneční inscenaci roku (Walls & Handbags), Cena Grenouille 2017 za inscenaci Pěna dní, Grand Prix na Mezinárodním festivalu studentského divadla FIST v Bělehradě 2007 (za Ráj srdce a labyrint světa), Grand Prix Balet 2014 za balet Čarodějův učeň, Cena Evalda Schorma a Cena Josefa Hlávky. Od roku 2017 jsou členy uměleckého vedení Divadla v Dlouhé v Praze. Nově se postavili do čela Činohry Národního divadla, kterou povedou v období 2022–2028.
Zdroj: Narodni-divadlo.cz
Titulní foto: Národní divadlo moravskoslezské / Pavel Hejný
Foto v textu: Expres FM