Bubenické legendy: Taylor Hawkins, Phil Collins, Ringo Starr a další
Redakce
Taylor Hawkins (Foo Fighters)
Pro Davida Grohla to musí být skutečná rána, protože je to už po druhé v jeho kariéře, kdy předčasně zemřel jeho blízký kolega a spoluhráč s kapely. Po Kurtu Cobainovi z Nirvany teď ve věku padesáti let zemřel Taylor Hawkins, bubeník Foo Fighters, který byl ale podle zdrojů z okolí Grohlovým nejbližším kamarádem v kapele. Ostatně Hawkins v klipech Foo Fighters vždycky vedle Grohla hrál velmi zásadní role a s Grohlem jej prý spojoval i stejný smysl pro humor.
Hawkins předtím, než se přidal k Foo Fighters, hrál coby koncertní bubeník Alanis Morrissette během turné k její debutové desce Jagged Little Pill. Pozoruhodné je, že jméno Taylor mu jeho rodiče dali na počest bubeníka jejich oblíbené skupiny Queen Rogera Taylora. Za své velké vzory pak Hawkins označoval právě Taylora, ale taky Stewarta Copelanda z The Police nebo Phila Collinse. Zemřel 27. března letošního roku v kolumbijské Bogotě krátce před vystoupením skupiny na místním festivalu na srdeční zástavu po užití léků, drog a alkoholu.
Smrt jim sype. Kolik vydělaly největší hvězdy po svém skonu?
Phil Collins (Genesis)
Ano, čtete správně. Ačkoliv se na to už vzhledem k hitům, které nazpíval – ať už sólově nebo s kapelou Genesis – trochu zapomíná, Phil Collins byl v první řadě bubeník. A dokonce v první sestavě skupiny Genesis jenom bubnoval, za mikrofonem tehdy byl Peter Gabriel, který později odešel na sólovou dráhu a na pozici frontmana jej nahradil právě Collins. A ten navzdory svému nenápadnému vzezření není jen tak nějaký bubeník, ale jeden z nejvlivnějších a nejuznávanějších hráčů na tento nástroj za poslední půlstoletí.
Collins s bicími, které dostal od rodičů už coby pětiletý, začal ve skupině Flaming Youth, až později přešel k Genesis. A když se pak dal na sólovou dráhu, stala se z něj hvězda první velikosti, jejíž úspěch pak ke slávě pozvedl i samotné Genesis. Collins je znám tím, že si na svých albech skutečně v písních sám bubnoval a za bicí často usedal i na koncertech. A to až do doby než byl nucen kvůli problémům s tinitem a zády ukončit svoji hudební kariéru.
Psali jsme: Genesis opět koncertují, nejspíš úplně naposledy
Ringo Starr (The Beatles)
Ringo Starr nebyl zakládajícím členem The Beatles, je dobře známo, že v kapele nahradil původního bubeníka Peta Besta, což mu část skalních fanoiušků dlouho nemohla odpustit. Richard Starkey, jak zní jeho skutečné jméno, však brzo dokázal, že si místo v kapele zaslouží. A přestože byl vždycky v podstatě nejméně slavným členem čtveřice, byl rozhodně jedním z nejinvenčnějších bubeníků svojí generace a ovlivnil celou řadu hráčů na tento nástroj od 60. let až po současnost.
Ostatně mezi své vzory Starra řadí například i zmíněný Dave Grohl, dříve bubeník Nirvany, dnes frontman Foo Fighters. Starr však s na albech The Beatles občas i zpíval a jeho neškolený, trochu nesmělý a "medvídkovský" hlas se skvěle hodil do záměrně naivních písní jako Yellow Submarine nebo Honey Don't.
Stewart Copeland (The Police)
Blonďatý čahoun Stewart Copeland proslul především jako bubeník britské skupiny The Police a dokonce byl jejím zakladatelem. Ještě předtím hrál v prog rockové kapele, ale v roce 1977 jej tak zasáhla punková vlna, že původní kapelu rozpustil a rozhodl se vydat vstříc novým směrům. Pro tyto účely založil The Police, do kterých pak přibral basáka a zpěváka Stinga a kytaristu Andyho Summerse.
Copeland byl velmi výrazně ovlivněn jamajskou hudbou, tedy především reggae, což se v hudbě skupiny velmi promítalo. Existence skupiny trvala pouze devět let, tedy do roku 1986, kdy se kapela rozklížená vnitřními spory a Stingovými sólovými ambicemi rozpadla. Copeland však vydal také několik sólových alb (například i pod jménem Klark Kent) a nahrál hudbu k celé řadě filmů, mimo jiné i ke klasice Olivera Stonea jménem Wall Street z roku 1987.
Travis Barker (Blink-182)
Generace bubeníků, kteří vyrostli v nultých letech tohoto století, našla svůj výrazný vzor v bubeníkovi americké pop punkové skupiny Blink-182, jímž je bohatě tetovaný, šlachovitý Travis Barker. Ten sice není zakládajícím členem této kapely, nahradil v sestavě Scotta Raynora, ale brzy se stal jednou z hvězd skupiny. Barker, jehož na bicí učil hrát jazzový hudebník, se ale vždy prohlašoval za člověka, jemuž je jedna žánrová škatulka úzká a tak spolupracoval s hudebníky z celé řady jiných žánrů, mimo jiné z hip hopu a popu, podílel se i na albech Black Eyed Peas, Pharrella Williamse nebo P!nk.
V době, kdy si Blink-182 dávali pauzu, společně s basákem z této kapely Markem Hoppusem založili vedlejší projekt +44, Barker však v roce 2006 spoluzaložil i hiphopovou kapelu Expensive Taste. Důkazem jeho vlivu je to, že jeho jméno najdete jak na činelech značky Zildjian, tak na botách DC Shoes.
Meg White (The White Stripes)
V americkém duu The White Stripes byla vždycky ve stínu svého mnohem slavnějšího bývalého manžela Jacka Whitea (dvojice dlouho tvrdila, že jsou sourozenci, ve skutečnosti však byli manželé, přičemž on – původním jménem John Anthony Gillis – si vzal její příjmení a nikoliv naopak). Přesto byla Meg naprosto nepostradatelná pro hudbu této garage rockové dvojice a fanoušci skupiny dodnes litují, že se jejich cesty rozešly a Jack nyní už nahrává s dalšími projekty či sólově, ale bez ní.
Meg ale byla údajně velmi plachá a sláva kapely a pozornost s tím spojená jí vůbec nedělaly dobře, kvůli čemuž se v roce 2011 stáhla do ústraní a od té doby se hudbě prakticky nevěnuje. Občas však svůj ostych překonala a dokonce se ve skladbě Passive Manipulation z desky Get Behind Me Satan z roku 2005 postavila za mikrofon. A tuto skladbu, která je vlastně spíš takový vtipný popěvek, zpívala občas i naživo.
Čalouník, striptér, drogový dealer. Čím se živili, než se stali hvězdami?
John Bonham (Led Zeppelin)
Pochopitelně zde nelze nezmínit jednu z největších rockových bubenických ikon vůbec, tedy člena legendárních Led Zeppelin. Ten byl pro jednu z nejzásadnějších rockových skupiny všech dob dokonce tak důležitý, že když v roce 1980 ve věku pouhých dvaatřiceti let zemřel na následky vdechnutí zvratků v opilosti, zbylí členové prohlásili, že je pro ně nenahraditelný a skupinu rozpustili. Bonham je dokonce uveden v Encyclopædia Britannica jako "jedinečný příklad pro všechny hard-rockové bubeníky, kteří by jej měli následovat," což už je tedy co říct.
Led Zeppelin se pak dali dohromady znovu až v době, kdy za bicí symbolicky usedl Jason Bonham, Johnův syn, a vystoupili s ním například v roce 2007 v londýnské O2 Areně. Bonham, stejně jako Phil Collins, začal na bicí hrát už v pěti letech, nicméně jeho bicí sestava byla vytvořena z plechovek od kávy, na než se snažil napodobit své vzory, jimiž byli jazzoví bubeníci Gene Kruppa nebo Buddy Richie. Pozoruhodné je, že Bonham nikdy hru na bicí nestudoval, nechodil na žádné hodiny ani do hudební školy, ve hře na tento nástroj byl tedy absolutní samouk.
Keith Moon (The Who)
Podobnou ikonou, jakou byl John Bonham, byl i bubeník kolegů a souputníků Zeppelínů, britské skupiny The Who, Keith Moon. Ten byl proslulý svým živelným a chaotickým stylem hry na bicí, ale také poťouchlým smyslem pro humor, kvůli němuž byl okolím považován za věčné dítě. Moon měl ale také zálibu v odpalování petard, čímž spoluhráčům připravil nejednu horkou chvilku.
Dokonce v roce 1967 měl během vystoupení Moon v bicích uložené silné petardy, které explodovaly s takovou intenzitou, že kytarista Pete Townshend málem přišel o sluch. Během dalšího bubenického vystoupení v televizi pak Moon svoje průhledné bubny naplnil vodou a zlatými rybičkami a hrál na ně, za což (a další eskapády) si vysloužil přezdívku "Moon the Loon" (Pošuk Moon). Současně však měl velké problémy s alkoholem a prášky a zemřel předčasně ve stejném věku jako jeho kolega John Bonham, když mu bylo teprve dvaatřicet let.
Kam dál? Peníze vládnou světu. I tomu hudebnímu
Foto: Foo Fighters
