Ze schizofrenika se může stát sebevrah i bezdomovec, říká psychiatr Marian Koranda. Včasná léčba je důležitá
Redakce
Ne každá kultura na ně nahlíží negativně, názor té naší však milostivý není. Většina společnosti je považuje za blázny či maniaky a podobná nálepka proces hojení rozhodně neusnadňuje. Ačkoliv schizofrenii vyléčit nelze, včasná diagnóza a správná medikace dokáže pacienty udržet nohama na zemi. O příznacích, prevenci i projevech této obávané nemoci jsme si povídali s primářem Psychiatrické nemocnice Písek, MUDr. Marianem Korandou.
Čtěte také: Úzkosti a panické ataky trápí čím dál víc mladých lidí. Podíl na tom má i válka na Ukrajině, říká psycholožka
Jak dlouho se u člověka schizofrenie objevuje?
Z historických dokumentů, zpráv či literatury je zřejmé, že lidstvo provázela odjakživa. Jen ji ne vždy lidé dokázali pojmenovat, nevnímali ji jako psychickou nemoc. Naopak – což přežívá i dodnes v některých kulturách – byli lidé trpící psychózou považováni za někoho, kdo má propojení do jiných sfér, k bohům, k ďáblu a podobně.
Naše společnost je vnímá asi trochu jinak…
V naší kulturní oblasti nahlíží společnost na psychotiky s obavami a nedůvěrou, tedy jako na nebezpečné blázny. Neuvědomuje si, že schizofrenici trpí v důsledku probíhající psychózy extrémní úzkostností a obavami o život svůj či blízkých. Také v důsledku této extrémní tenze a imperativních hlasů, které 24 hodin denně přikazují, co má udělat, nebo nedělat, je mezi schizofreniky nejvyšší skóre sebevražednosti.
Mohl byste upřesnit, kolik procent schizofreniků má sebevražedné sklony?
Kolem 8 %, což je mnohem více než třeba u pacientů s depresí. Navíc i u pacientů se schizofrenií diagnostikujeme tzv. postschizofrenní depresi, která se často objeví po ústupu schizofrenní psychotické epizody a značně komplikuje léčbu. Pokud okolí na schizofrenika reaguje tím, že se jej bojí, vytváří v něm velký stres, který jen zhorší průběh ataky, či může vést k vyvolání ataky další. Schizofrenik potřebuje klidné, vyrovnané prostředí, pravidelný režim, spánek, oporu v okolí, přijetí.
V jakém věku se u pacienta nemoc obvykle projeví?
Nejčastěji ve věku mezi 15–30 lety, přičemž jakýmsi vrcholem je období kolem 18–20 let. Existují však i schizofrenie u dětí, případně i určitý typ schizofrenie, který se objeví až ve stáří.
Marian Koranda absolvoval 3. lékařskou fakultu UK Praha, následně získal atestaci a specializaci v psychiatrii, věnoval se problematice závislostí u dětských pacientů, spoluzakládal a vedl Dětské detoxikační centrum. Nyní pracuje jako primář Psychiatrické nemocnice Písek, věnuje se i ambulantní psychiatrické péči, je členem mnoha odborných společností a propagátorem nejnovějších trendů moderní psychiatrie – odstigmatizace a navrácení důstojnosti psychicky nemocných pacientů.
Co ji způsobuje?
Zatím stále nevíme, kdo a proč onemocní. Víme, že rodiče schizofrenici, ať už jeden či oba, mají výrazně vyšší statistickou šanci, že jejich potomek bude trpět obdobným psychotickým onemocněním. Dnes jsme přesvědčeni o tom, že schizofrenie je tzv. polygenní onemocnění.
Co to znamená?
Že se nejedná o onemocnění, kdy je porušen jeden konkrétní gen v naší genetické informaci, kterou nám předávají rodiče, ale je poškozen celý soubor genů již u vyvíjejícího plodu. Nedokážeme dosud žádným konkrétním vyšetřením mozku, ať je to CT či magnetická rezonance, EEG či PET, rozpoznat, že tento konkrétní jedinec onemocní. Určité změny struktury některých oblastí mozku jsou u schizofreniků typické, obvyklé, nikoli však jednoznačné pro tuto diagnózu. Jinými slovy podobné změny na mozku mohou mít i zcela zdraví lidé. Je to však důležitý diagnostický prvek, pokud na schizofrenní onemocnění již podezření máme.
Má schizofrenie nějaké spouštěče? Ptám se proto, zdali se jí dá vyhnout, třeba nějakou prevencí?
To není úplně jasné, ale vždy se jedná o kombinaci genetické dispozice a různých spouštěčů (před narozením i po narození), kterými může být stres, jakékoli drogy, a to nejen pervitin, kokain a THC, ale velmi často také alkohol, sociální prostředí, snad i biologická (bakteriální a virová, zvláště je v podezření chřipková infekce v graviditě) či chemická zátěž s poškozením mikrobioty střev. Proto je i tak složité hovořit o jakési prevenci schizofrenního onemocnění. Jednoznačně preventivním opatřením by bylo vyhnout se psychotropním látkám, nadměrnému stresu a nadlimitní zátěži. To však platí pro jakékoli, nejen psychické onemocnění.
Roste v současné době počet pacientů se schizofrenním onemocněním?
Případů schizofrenie po mnoho desítek let, kdy je vědecky zkoumána, neroste, spíše se zpřesňuje diagnostika. Což paradoxně někdy znamenalo i mírný ústup poznaných případů, protože někteří pacienti, kteří si nesli životem označení "schizofrenik", byli zařazeni do jiných diagnóz, např. schizoidní nebo paranoidní poruchy osobnosti. Je třeba ale zdůraznit, že schizofrenii v současné době vnímáme jako skupinu diagnóz, tedy není "ta jedna" schizofrenie, ale jsou „ty různé“ schizofrenie.
O kolika druzích se tedy bavíme?
Mezinárodní klasifikace nemocí rozlišuje podle příznaků šest hlavních typů schizofrenie. Záleží na tom, která neuromediátorová oblast mozku je nemocí poškozována. Mozek schizofrenika má narušenou selektivitu vnímání. Toto onemocnění se tak dá přirovnat k poslechu rozhlasového přístroje, kde máte veškeré stanice puštěné najednou, včetně šumů a praskání v éteru. Zdravý člověk „slyší“ jen tu stanici, kterou si vybral, kdežto schizofrenik poslouchá vše najednou a neví, jak informace zpracovat a rozlišit. A z útržků toho, co zachytí, z podnětů, které k němu přichází z okolí, si pak vytváří jinou, vlastní realitu.
Jaký typ schizofrenie je nejběžnější a co se odehrává v hlavě pacienta?
Nejčastějším typem je paranoidní schizofrenie. U pacienta dominují halucinace a bludy. Pod vlivem těchto podnětů se pak pacient chová a jedná, což bývá pro jeho nejbližší okolí obtížně srozumitelné.
Můžete blíže popsat ty halucinace a bludy?
Jsou to nereálné vjemy, typicky sluchové halucinace, které pacient subjektivně vnímá jako hlas či hlasy, někdy jsou zrakové halucinace, tedy nereálné obrazy, bytosti atd., ale existují i jiné typy halucinací. U bludů jde o nevyvratitelnou představu, že ho někdo pronásleduje a ohrožuje. Velmi zjednodušeně řečeno.
Jaké jsou ty další druhy schizofrenie? Alespoň část z nich?
U některých pacientů popisujeme například tzv. hebefrenní schizofrenii projevující se typicky zvláštní poruchou chování, která se dá přirovnává k opožděné pubertě. Reálně jde spíše o určitou zatvrzelost, podivnosti v chování, odbrzděnost myšlení, zanedbávání povinností. Halucinace nejsou tak masívní jako u paranoidní schizofrenie. Na druhou stranu pak o to méně své nemoci dokážou porozumět a mít zájem o racionální léčbu. A snad tím nejtragičtějším typem je simplexní schizofrenie vedoucí k uzavřenosti, ztrátě zájmu o svět a neschopnosti prožívat radost. U těchto pacientů dochází k postupnému vyhasnutí všeho emotivního, „živočišného“, co nás dělá šťastnými lidmi, zůstává jen jakási prázdná bytost.
To musí být opravdu strašné…
Ano, osud pacientů se simplexní schizofrenií mě vždycky zasáhne, když vidím někoho na prahu dospělosti a vím, že ani při sebevětší snaze mu pomoci nemáme, jak zvrátit jeho úděl. Mnohde je, vedle samotné terapie schizofrenie, snad ještě důležitější edukovat rodinu a nejbližší, naučit je, jak s jejich členem vycházet. A to je často sisyfovská práce.
Uvědomují si sami nemocní, že je s nimi něco v nepořádku, nebo je na zvláštní chování upozorní spíše okolí?
Nemocný člověk, nejčastěji tedy adolescent či mladý dospělý, si zpočátku uvědomuje, že se s ním něco děje. Nemá pro to vysvětlení. Hlavním příznakem je úzkost, obavnost. Začíná sledovat okolí a pozoruje, že se lidé chovají jinak, například se na něj každý dívá, pozoruje ho, zabavuje mu myšlenky, nebo mu naopak myšlenky někdo vysílá, ty přichází z vysílače, dokáže jimi měnit myšlení jiných lidí atd. Vnímá různé symboly ve svém okolí, které začínají dávat vyšší smysl. Nechápe, proč to jiní lidé nevnímají, začne se před světem uzavírat. Postupně narůstá paranoia, objevují se hlasy a bludy ovlivňování. To je okamžik, kdy se již ve většině případů takový nemocný člověk pro okolí jeví jako „divný“. Jenže nemocný se cítí ohrožený, svět se mu mění, něco se děje, nikdo to nebezpečí nevnímá, nechce to vidět, celý svět je ovládán, on jediný se tomu ještě brání… Takový člověk většinou nepůjde do dobrovolné hospitalizace, on je zdravý, to ostatní jsou nemocní nevědomím, jsou ovládáni.
Vyléčená anorektička: Byla jsem posedlá kaloriemi, vypadala jsem jako chodící smrt
Co se tedy stane, pokud se takový člověk nebude léčit?
Pokud bychom pomysleli na pacienta se schizofrenií, který se nikdy v životě neléčil, proběhly u něj mnohé psychotické epizody, zároveň nespáchal sebevraždu, pak takový člověk končí postupným stažením se, degradací osobnosti, defektem kognitivních funkcí, emočním oploštěním a nejčastěji se stává bezdomovcem zcela na okraji společnosti. Často to v minulosti byli takoví ti obecní blázni a různí poustevníci.
Aby se tomuto osudu vyhnul, musí podstoupit léčbu. V čem spočívá?
Léčba, vedle psychosociální terapie a úprav životosprávy, je jednoznačně daná užíváním léků s antidopaminergním účinkem, tzv. antipsychotik. Pokud ale medikamentózní léčbu vynechají, či se dostanou do výrazné stresové zátěže, pak může i u nich záhy propuknout další psychotická ataka. Dnes proto preferujeme depotní léčbu schizofrenie, což znamená, že pacient chodí cca. 1–2x měsíčně do ordinace na injekční podání antipsychotik. To zaručí nekolísání dávky léku a spolu s další léčbou a psychoterapií umožní většině schizofreniků poměrně slušný život.
Úplně se schizofrenie vyléčit nedá. Opravdu mohou nemocní díky lékům prožít normální život?
Třetina schizofreniků i přes adekvátní léčbu reaguje na terapii jen minimálně a jejich stav postupně progreduje do více či méně výrazného psychického defektu, kdy dominují negativní příznaky – otupělost, nevýkonnost, ztráta sociálních dovedností, ztráta vůle, neschopnost prožívat radost, ochuzení řečových schopností atd. Současné trendy léčby v psychiatrii se soustředí právě na tyto velmi limitující faktory života schizofreniků. Faktory, které umíme léčit jen omezeně. Přesto je perspektiva, pokud pacient pravidelně užívá léky a má „hodný“ typ schizofrenie, relativně dobrá. Mnozí schizofrenici pracují, studují, mají rodiny, firmy. Na jejich fungování téměř nepoznáte, že trpí těžkým chronickým onemocněním.
A co když léky najednou vysadí?
Ze zkušeností opravdu víme, že de facto každý schizofrenik minimálně jednou za život vyzkouší, jaké to je, když léky bez vědomí lékaře vysadí. Nejčastějším důsledkem je pak další dobrovolný či nedobrovolný pobyt v psychiatrické nemocnici. Bohužel, někdy takové vynechání léků a rozjezd psychózy může skončit pro pacienta či jeho okolí tragicky.
Prozradíte nám ještě závěrem, jak se ke schizofrenikovi chovat, pokud se nám se svými problémy svěří?
Podobné případy jsou velkou vzácností, schizofrenici se za svou úzkost a paranoiditu spíše stydí, a protože jsou paranoidní, tak se bojí svěřovat. Pokud se vám ale dostane té velké důvěry, že schizofrenik či jiný psychotik svěří, co sám cítí a co se v něm děje, pak je důležité nevyvracet a nezesměšňovat to, co pacient tvrdí. Základem je tedy přijetí pacienta, uklidňování, vytvoření nestresového prostředí a samozřejmě co nejrychlejší vyšetření či ještě lépe hospitalizace na psychiatrii, nasazení vhodné medikace. Farmakoterapie je jednoznačně nejdůležitější formou léčby. Velmi důležitá je ale i psychosociální rehabilitace, začlenění do společnosti, nalezení vhodného prostředí pro práci (např. chráněné dílny, kavárny na půl cesty apod.), zapojení do programů podpůrných organizací pro psychicky nemocné pacienty atd. Snahou je pacienty nestigmatizovat. Vždyť každý jsme nějaký…
Poslechněte si také podcast o této psychické nemoci
Zdroj fotografií: Archiv Mariana Korandy
