Barbara Hacsi: Fakt nevím, co budu v Big Brotherovi dělat bez telefonu, bez informací a kontaktu s mými lidmi

Moderátorka Expres FM Barbara Hacsi zvaná Babu se přihlásila do reality show Big Brother. Proč to udělala? Jak reagovala, když se dozvěděla, že ji vybrali? Čeho se nejvíc děsí? A co by udělala s případnou výhrou? To před jejím odletem do Bulharska zjišťovala naše kolegyně Hanka Holubová.  

Co tě vlastně vedlo k tomu zúčastnit se castingu na Big Brothera? Jak ses k tomu dostala?
Je to pro mě výzva, do které mě vlastně uvrtali přátelé. Vždycky jsem byla takový třídní šašek. Lidé kolem mě se ptali, proč jsem se už dávno nepřihlásila do nějaké reality show, třeba do Survivora. To bych ale nemohla, protože bych nezvládla ten hlad. Navíc mám špatná a stará kolena, takže bych nemohla běhat v písku a dělat všechny ty opičí dráhy. Takže jsem ve srandě řekla, že bych mohla do něčeho jako je Big Brother. Tam jen tak chilluješ ve vile a hraješ hry. Tak jsem řekla, že se třeba někdy přihlásím. Ale fakt jsem nečekala, že se téměř po dvaceti letech tahle show oživí. Ale stalo se to a já jsme se vlastně musela přihlásit. Lákalo mě to. Tak jsem natočila vstupní video a pak se rozjel tenhle kolotoč.  

Jaká byla tvoje reakce, když jsi zjistila, že budeš součástí show? 
Když přišel ten úplně první e-mail, že mi gratulují, tak to bylo myslím „Do pr***e!“ (smích). Říkala jsem si, co teď budu dělat. Ale taky mi hlavou lítalo, že mě stejně nevyberou. Pak se mi to ale rozleželo, že to budu muset nějak řešit v práci, že to musím říct v rádiu, Milošovi, že je možné, že třeba tři měsíce nebudu v Ranním klubu. 

Koho by sis přála mít jako spolubydlícího ve vile?
Samozřejmě někoho normálního. Doufám, že těch dalších 14 lidí bude fajn. Je mi ale jasné, že je to hodně široká skupina na to, abychom si všichni rozuměli. 

A kdyby to měl být někdo třeba ze slavných lidí?
To bych si přála Taylor Swift. Pokecala bych s ní o všech těch tajemných zprávách, které skrývá ve svých písních a marketingových sděleních. Všechno bych to chtěla odhalit. Kdyby tam vážně byla, tak bych podle mě i doma dostala zelenou, že ji můžu sbalit. 

Koho bys tam naopak vůbec nechtěla?
Nechci někoho, kdo hlučně spí. Někoho, kdo chrápe, nebo je náměsíčný a mluví ze spaní. Ve vile bych se chtěla trošku dospat. Každý všední den vstávám v půl šesté. Což není až tak extrémně brzy, ale plánovala jsem si, že by nás mohli nechat spát třeba do deseti.  Koho bych tam opravdu nechtěla, je takový ten alfa samec, který se tam budu dohadovat o genderových rolích a tady těch záležitostech. To fakt nechci. 

Kromě moderování jsi zvyklá i na nějakou svoji sociální bublinu, na rodinu, na přítelkyni. Nebojíš se toho, že ti budou chybět?
Bojím. Já možná nevypadám jako člověk, kterému se stýská, ale to je tím, že žijeme v době, kdy si můžeme kdykoliv napsat, jsme v kontaktu. Není to takový to stýskání, kdy člověk poslal holuba a tři dny čekal na zprávu. Nebo když se odjelo na tábor, nebo když měl někdo kluka ze školy a celé prázdniny se neviděli. Mně se prostě normálně nestýská, ale to je proto, že vím, že ten člověk večer přijde domů, že moje máma bydlí půl hodiny ode mě autem. Takže jsem sama zvědavá, jak to dám a jak se mi to stýskání projeví, když nebudu mít žádný kontakt, budu bez telefonu. Budu jen zavřená s těmi lidmi v akvárku a dělat pokusného králíka. Jsem na to fakt sama zvědavá. 

Ideálně tam budeš několik měsíců. Byla jsi někde několik měsíců od rodiny?
Ne. Ani jsem nebyla týden bez mobilu.

Jak dlouho jsi byla nejdéle bez mobilu?
Nevím, maximálně den, někde na dovolené. Když třeba jsem bez roamingu nebo bez signálu. Ráno vyrazím z hotelu na výlety, ale pak se vrátím a zase se připojím na Wi-Fi a pošlu fotky z celého dne. Fakt nevím, co budu dělat bez telefonu, bez informací a bez kontaktu s mými lidmi.

Koukala jsi třeba na Big Brothera ze zahraničí? Abys věděla, s čím se tam lidi potýkali nejvíc?
Ano, koukala. Chtěla jsem vědět, jak se ta show během 20 let proměnila, jak se kde hraje a jaké jsou varianty. Někde se totiž liší, někde se obyvatelé vily vyřazují mezi sebou jako v Survivoru. Sledovala jsem i to, jak se účastníci proměňovali, jak vypadají, co ve vile dělají. V USA jede Big Brother každé léto. Na to jsem koukala hodně, ale jak se blížil můj vstup do vily, tak jsem na to přestala koukat, abych si ponechala i nějaký ten moment překvapení. Nechtěla jsem přesně vědět, jaké úkoly na nás čekají a co máme dělat. Musím říct, že oceňuji českou produkci. Teď mám tři dny před nástupem do vily a ještě jsme se fakt nikdo nepotkali. Drží nás od sebe, aby byl náš vstup do vily plný překvapení. Nevíme, kdo tam bude, jak vypadáme, nic. 

Máš nějakou taktiku?
Včera jsem měla setkání se svojí čarodějkou a připravovala jsem se na cestu do vily. Úplně na začátku jsem si nechala vyložit tarotové karty. Nechala jsem se očistit a udělat si takovou energetickou bránu vůči lidem. Možná je to trošku placebo, ale mám pocit, že jsem udělala maximum. Nějakou pseudotaktiku jsem si stanovila společně s vesmírem – že budu co nejvíc sama sebou. Takže vlastně největší možné klišé. Taky jsem si řekla, že budu na prvním místě poslouchat svoje vnitřní hlasy, že je nebudu flákat. Že prostě když z něčeho nebo někoho budu mít nějaký pocit, tak ho nezahodím. Že si řeknu „Barbaro, nebuď hysterická“ ale spíš „Barbaro, pojď se té dané situaci více věnovat“. Tak to je asi moje taktika. 

A co nějaká tvoje superschopnost, kterou budeš chtít využít v rámci sociálních her?
Moje superschopnost je podle mě ta moje huba. Ale jak říká kolega z rádia Václav Mašinda, mám ty huby dvě. Jednu prořízlou, která mě umí dostat do problémů, ale i tu druhou, která mě z těch problémů dokáže dostat. Věřím, že právě ta druhá bude fungovat. Ne lhát, ale vykecat se z věcí, vyklouznout z problémů. 

Připravovala ses nějak na to, že budeš v uzavřeném prostoru? Nebudeš moci sportovat, hrát videohry…
To byl jeden z mých problémů, které jsem řešila. Nevadí mi být zavřená doma, ani být sama. Ale většinou koukám na film, čtu si knížku, hraji videohry, vykouřím si dýmku. Takže jsem spíš zvědavá na program ve vile a doufám, že tam bude nějaká zábava od produkce nebo nějaké úkoly. Prostě si chci užít srandu, aby mi ten čas utekl. Nemám klaustrofobii, ale čeho se bojím, je design toho domu. My totiž nemáme nijak šíleně barevnou domácnost. Máme černou kuchyň, bílou ložnici, obývák v přírodních barvách. A trošku se bojím, že tam bude třeba růžový gauč, zelené nebo fialové zdi, prostě něco, z čeho mi hrábne hned, jak tam vlezu a budu z toho mít mžitky. Plus nevím, jestli venkovní zahrada bude opravdu venku. To se taky v soutěžích různí. Třeba Britové, jestli se nepletu, to mají tak, že sice zahrada vypadá, že je venku, ale není. Soutěžící jsou pořád pod umělým světlem, jsou pořád v tom hangáru. To mi bude chybět vitamin D, který si tedy pro jistotu beru jako suplement. No ale další věc je, že vlastně vůbec nevíš, jaká je část dne. Produkce může navíc se soutěžícími začít hýbat, může je jetlagovat. Začnou soutěžící budit dříve, a když to hodně přeženu, tak jim vlastně můžou úplně převrátit den. Prostě může se stát, že nevědí vůbec nic.

Co by se muselo stát, abys řekla: „Hele, pusťte mě ven“?
V tuhle chvíli si myslím, že jedině něco, co by se stalo venku.

Ale to nebudeš vědět…
Pokud je to něco hodně vážného, například zemře někdo blízký z rodiny, tak se to soutěžící dozví. Spojí se s ním rodina a řekne, co se stalo. A on má právo se rozhodnout, zda zůstane, nebo odejde. Já bych se řídila podle toho, čeho budu zpětně litovat víc. Podle toho bych se rozhodovala. Můžu se dostat do nějaké rvačky, nějakého porušení pravidel. Jen doufám, že to nezačnu já. Nechtěla bych nedobrovolně odejít, nejsem úplně typ na vzdávání. 

Tys někdy začala nějakou rvačku?
Nikdy jsem nezačala…

Ale rvala ses…
Rvala jsem se různě, v dospělosti už teda ne. Ale na gymplu jsem se docela prala. Sem tam, když mě někdo rozčílí, se nechám vyprovokovat. Ale ve vile se budu držet. 

Máš nějaký rituál, který si chceš udržet i ve vile?
Ano a doufám, že se mi podaří je udržet. Jsou pro mě důležité. Člověk bez režimu se rozplizne. Kdybych neměla povinnosti, tak bych nebyla schopná vstávat každý den do rádia. Takže chci dodržovat svoje kroky, které mám v hlavě. Samozřejmě moje kosmetička Terka asi nebude nadšená, až přijdu, že jsem každý den nedělala trojitý čištění pleti a dostatečně nehydratovala. Ale to se dá dát brzy do pořádku. Další věc je, že jsem zvyklá každý den přečíst spoustu článků z celého světa, z různých oblastí, od drbů přes technologie po muziku. Moc si neumím představit, že najednou budu tři měsíce bez informací. Pak to budu muset hodně dohánět. Plus samozřejmě jsem zvyklá v rádiu předávat lidem svoje poznatky a věci, které jsem zjistila. Chci, aby se posluchači pobavili, aby něco zjistili. To mi bude šíleně chybět a ještě se trošku bojím, abych tohle ve vile nezapomněla. 

Máš něco, co si s sebou bereš? 
To nechci prozradit, to bych pokazila tu show. Ale budete koukat! 

Ani nenaznačíš?
Beru si s sebou kostýmy a rekvizity. A doufám, že mi je nakonec povolí. Věci samozřejmě prochází kontrolou, co si můžeš vzít a co ne. Snad většina mých věcí projde. A že pak ve vile nastane situace, kdy se bude hodit tyhle kraviny vytáhnout. 

Která část života ve vile je podle tebe nejtěžší?
Podle mě je to návrat. Když tam přijdeš, prostě nějak začneš, seznamujete se, hrajete hry, plníte různé challenge, řešíte různé situace, konflikty. Ale když se vrátíš, nevíš, co se dělo venku, co se stalo, nevíš, jak tě vnímají diváci, jaká je tvoje role, co lidem na tobě vadilo. Je to z nuly naplno, znovu telefon, všechny informace, nějaké hejty, věci na sociálních sítích. Představuji si, že po návratu z vily by už člověk neměl být jako dřív. 

Jak myslíš, že to poznamená tvůj pracovní život, roli moderátorky?
Doufám, že přijedu hladová po vysílání! Zároveň musím říct, že živé vysílání je vážně návykové. To, že něco řekneš a už to nemůžeš vzít zpátky. Přijdeš, zapneš mikrofon a jedeš. Po tom se mi bude stýskat. A to neříkám jen tak, ale opravdu to tak je. Doufám, že se mi pak co nejdříve podaří updatovat a do rádia přijdu provozuschopná. 

Bude se ti stýskat po lidech z rádia? 
Jasně, po Milošovi i Pepovi z Ranního klubu, po celém rádiu. Trávím v rádiu každý den už 12 nebo 13 let. Je to kus mého života. Bude se mi stýskat. 

Kamery tě budou sledovat 24 hodin denně. Jaká aktivita je pro tebe nepříjemná, kterou budeš dělat před kamerami?
Sprchování, na to jsem hodně zvědavá. Je tedy pravda, že tohle už se od těch prvních sérií dost proměnilo. Dříve byly ve vilách sprchy podobné těm ve fitness centrech. Dnes už se můžeš osprchovat jako člověk, nemusíš mít na sobě plavky. Nebo tedy doufám, že to tak bude. Nejdeš tam asi úplně s úmyslem, že jako první budeš ukazovat prsa a nedej bože plnit nějaké porno stránky. Ale zase se chceš umýt, dodržovat základní hygienu. Proto taky jdeš do vily a ne do Survivora, protože chceš mít nějaký ten komfort – sprchu, jídlo, postel. A čeho se taky bojím, že mě kamery zachytí při nějaké nechutnosti, jak si třeba koušu nehty. 

Ve vile můžeš být minimálně týden, maximálně něco přes dva měsíce. Jak bys to brala, kdybys vypadla jako první?
To si vůbec nechci připouštět. Stanovila jsem si limit, že chci vydržet alespoň pět týdnů z těch devíti. Cokoliv pod bude pro mě špatné. Na druhou stranu nikdo nechce vypadnout první. 

Jdeš si pro vítězství?
Kdo by nechtěl vyhrát? Všichni tam jdou podle mě se stejnou emocí. Stejně jako nikdo nechce vypadnout jako první, tak tam všichni mají někde vzadu, že by mohli vyhrát. Nemyslím si, že tam by tam šel někdo s tím, že to jen zkusil a uvidí. Takový typy lidí tam podle mě nebudou. 

Když vyhraješ, co uděláš s výhrou 2,5 milionu?
Bude velká party, to je jasné. To nebudu nikoho lakovat. Už to máme trošku naplánované, chtěla bych nějaké burlesky. Samozřejmě bude otevřený bar. Prostě jako když děláš fakt dobrou svatbu. Chci, aby to byla dobrá party. S kostýmy a doprovodným programem. Jsem ochotná do toho střelit i 200 tisíc. Taky se teď s Jíťou snažíme otěhotnět, ale pořád to nejde. Nevíme, kde je problém, asi prostě Bůh na Jíťu málo svítí (smích). Bydlíme v malém bytě, takže kdyby to všechno vyšlo, budeme muset začít řešit bydlení.