Kulturistka Věra Mikulcová: Z hejtrů si nic nedělám, jsou mi k smíchu
Redakce
Představa, že činky patří do ruky jen mužskému pokolení a svaly může nosit jen pořádný chlap, je v české společnosti možná ještě zakořeněná, ale doba se mění. Předsudkům čelí Věra Mikulcová celou svou profesní kariéru, v jejích stopách však začíná chodit čím dál více žen. Jak kulturistikou zamávala pandemie covidu a na co se mají připravit nové rekrutky, kromě anonymních urážek?
Čtěte také: Kulturista si místo posilovny zvětšil svaly injekcemi syntholu. Sice vypadal jako Pepek námořník, ale skoro přišel o ruce i o život
Naposledy jsme spolu mluvily před třemi lety, ženská kulturistika tehdy v České republice neměla mnoho fanoušků. Změnilo se něco?
Řekla bych, že ano. Je více závodnic, lidé kolem mě se více zajímají o kulturistiku, zdá se mi, že mám i více fanoušků. Jsem ráda, že jde kulturistika tímhle směrem, jelikož je to opravdu tvrdý sport.
Tak to mě těší. Čím to ale je, že kulturisti jsou vnímáni vesměs pozitivně na rozdíl od svých ženských protějšků?
Víte, od počátku, kdy se zrodil muž a žena, byl muž považován za toho, kdo musel lovit, starat se o rodinu… A měl více svalů. Žena byla jen ta, co čekala doma, až se lovec vrátí. Někteří lidé právě nechápou, že se doba posunula, že vznikají nové sporty, kde hrají už i ženy. Proto je pořád u mnoha lidí zažité, že kulturistika není pro ženy, že je to nepřirozené, ale proč by to přece nemohly dělat stejně jako muži? Vždyť já znám plno mužů, co vypadají jako baby a hrají hokej.
Už jsme zase u vzhledu. Právě ten vám hejtři nejvíce vytýkají. Co všechno jste si od nich vyslechla a máte nějakou radu, jak se z podobných poznámek nezhroutit?
Bohužel já si asi nic nevyslechla, jelikož lidi se mi bojí říct do očí to, co píší. Občas si přečtu nějaké vtipné komentáře a jen se jim zasměju. Neřeším to, proč taky? A vy ostatní to taky neřešte, když vám někdo něco řekne, jen se na něj podívejte, zasmějte se tomu a jděte dál. Vždyť přece nějaký hejt vás nemůže rozhodit.
Vážně vás to nerozhodí?
Z hejtrů si opravdu nic nedělám, jsem naprosto v pohodě, spíš oni mi jsou k smíchu. Rozklikla jste si někdy profil někoho, kdo hejtuje? Zkuste, a vystačí vám to na hodinu smíchu. Já jsem spokojený člověk, mám se dobře, nic mi nechybí. Myslím si, že když je člověk spokojený sám se sebou, tak je mu jedno, co si o něm druzí myslí. Jak říkám: štěstí, zdraví a láska, to je to nejdůležitější.
Se svou partnerkou Janou tvoříte pár už téměř dvacet let. V té době byly homosexuální vztahy ještě celkem tabu. Posunula se naše společnost v tomto směru k lepšímu?
Určitě ano, a to velice. Před dvaceti lety člověk nevěděl, jak bude okolí reagovat, obzvlášť v menších městech. Teď je to normálka, je čím dál více homosexuálních dvojic a jsou naprosto spokojené.
Co je tajemstvím šťastného vztahu?
Tajemství si asi každý najde ve vztahu sám. Ale co já můžu za sebe říct, že je důležité spolu mluvit, umět se smát a hlavně nebýt sobec, být tolerantní. Mám to štěstí, že jsem potkala Janu. Dá se říct, že ona je tahoun v našem vztahu. Kulturistika je v podstatě sobecký sport, jelikož v závěru diety se vše točí kolem vás a celé závěrečné přípravy. Takže musíte mít vedle sebe partnera, který vás vždy podrží a udělá všechno, co potřebujete.
Čekají vás v blízké budoucnosti nějaké závody? A plánujte pokořit další rekord?
Nezní to špatně udělat si nový rekord, žádný mě zrovna nenapadá, ale nikdy neříkej nikdy. Třeba si ještě nějaký rekord udělám. Na závody se chystám stále a pořád, tenhle rok vynechávám, půjdu příští rok a už bych se chtěla konečně účastnit Ms. Olympie, dotáhnout to až do konce. Je to vlastně poslední nesplněný sen, který jsem si stanovila, když jsem začínala s kulturistikou.
Co vás táhlo zrovna k této disciplíně?
To, že budu dělat kulturistiku, jsem dopředu nevěděla, šlo spíš o náhodu. Byla jsem zažraná do basketu, chtěla jsem být profík, ale stal se mi úraz kolene. Navíc jsem se potýkala s obezitou. Podstoupila jsem operaci, následovaly rehabilitace, a když jsem s nimi skončila, doktor mi řekl, že jestli chci dělat basketbal, musím zhubnout. Tak jsem šla do fitka šlapat na rotoped, abych shodila kila.
A co bylo dál?
Viděla jsem tam svalnatý chlapy a zaujalo mě to natolik, že jsem začala posilovat. Samozřejmě jsem chtěla být profíkem, tak jsem začala makat.
Jaké vlastnosti by neměly chybět někomu, kdo se chce kulturistice věnovat, stejně jako vy, na profesionální úrovni?
Určitě pevná vůle, disciplinovanost, sebekázeň a v určité míře i pokora. Může se tam dostat jen ten, co opravdu chce a je připraven tomu podřídit celý svůj život. Měl by umět makat, a hlavně mít silnou vůli. Mně osobně kulturistika dává hodně, ale musí vás to bavit, je to vlastně životní styl. Musíte tím žít, jinak to nejde.
Na co se mají případné zájemkyně toho sportu připravit?
Na tvrdý, pravidelný trénink a dodržování stravy. Musí si stanovit cíl a jít nekompromisně za ním.
To opravdu není pro každého. Ovlivnila vaši kariéru kulturistické závodnice pandemie covidu?
Co se týče závodění, tak měla velký vliv. Amerika měla pro nás Evropany zavřené dveře. Ale naštěstí byla možnost závodit i v Evropě, tak jsem se vydala do Portugalska, kde jsem skončila třetí.
Gratuluji k skvělému výsledku. A ještě mi řekněte, plánujete nějaké změny ve vašem jihlavském Fitness Factory?
Nějaké novinky ve fitku stále plánujeme a děláme, pořizujeme nejen nové stroje, ale snažíme se vlastně celý interiér zvelebovat. Tenhle rok se určitě naši klienti dočkají pár nových věcí. Přijďte se podívat.
Kam dál: Kazašský kulturista má slabost pro silikonové panny: První láska se mu rozbila, nyní žije se dvěma umělými ženami
Foto: archiv Věry Mikulcové
