Petr Čtvrtníček: Lockdown jsem vyplnil uzením. Těším se na střelnici, na koncerty i do divadla
Redakce
Vizitka: Petr Čtvrtníček je český herec, scenárista a režisér. Narodil se 5. dubna 1964 v Praze. Vystudoval obor scénografie na Střední uměleckoprůmyslové škole a poté pokračoval na Vysokou školu civilní obrany v Ostravě. Především je znám jako jeden ze spolutvůrců televizního recesisticko-satirického pořadu Česká soda. V roce 2005 vytvořil spolu s Jiřím Lábusem divadelní hru Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? vycházející z policejních odposlechů úplatných fotbalových činovníků. Vystupoval s kapelami Mírový sbor nebo Buzerant. V současné době má stálé angažmá v Divadle Na Zábradlí. Mimo jiné se věnuje namlouvání audioknih, za což také obdržel řadu ocenění. A když je čas, rád si zastřílí na terč.
Miloš: Petře, kdy jsi držel poprvé v ruce zbraň? Teď nemyslím jako dítě, když jsme si hráli, ale kdy jsi poprvé střílel?
Petr: Mám pocit, že to bylo, když nám bylo asi 10, tak nám ukazoval nějaký vedoucí – ale nebyl to pionýrský vedoucí, ani skautský – nějaký kamarád, u něj jsem držel v ruce kolťasa.
Miloš: Kolťasa?
Petr: To znamená bubínkový…
Miloš: … jasně, revolver.
Petr: Revolver. Už nevím, ani, jaká to byla značka. Zřejmě, to byl Smiťhák (Smith & Wesson).
Miloš: Víš, co je zajímavý? Že kdo si jde občas zastřílet a má to rád, tak pro někoho vypadá jako nevybouřený člověk, co nebyl na vojně a tak dále…
Petr: … já jsem na vojně byl…
Miloš: … já taky. A musím říct, že mí kamarádi se těšili na střelby, mě to vůbec nebavilo, už vůbec mě nebavily takový ty rozborky, zborky. Až později mě začalo bavit si jít zastřílet, je to relax, jsi tam jen ty a ten terč a střílíš. Jak to máš ty?
Petr: Naprostá koncentrace. Především respekt k té věci, která před tebou leží na střelišti, na tom stavu a ty buď s ní můžeš někoho zabít, nebo udělat dobrý výsledek na terč. Je to lepší než deset psychiatrů. Mám toho plný trezor, ale kolikrát jsem přijel na střelnici a najednou jsem zjistil, že na to není den, že na to není hlava, tak jsem si tam dal kafe a jel jsem zase domů.
Miloš: Takže jsi do toho nešel?
Petr: Ne, že bych se bál si tam stoupnout jako vždycky, ale říkal jsem si 'Dneska na to není den, tady budou na mě koukat, že to mám všechno, že tam mám dvojky, trojky, maximálně šestku' – tak jsem jel domů. Když jsem začínal, tak jsem tam byl dvakrát, třikrát týdně. Pak jednou týdně, pak jednou měsíčně a pak přišel Covid.
Miloš: Mě hrozně pobavilo, když se v Karlových Varech část herců, režisérů a dalších lidí postavila proti tomu, aby jedna nejmenovaná, velmi významná a tradiční, česká zbrojovka byla partnerem festivalu, a ty jsi to po svém okomentoval, že si půjdeš picnout.
Petr: Jo, jo, jo! A že si jedu pro tu pé desítku…
Miloš: … že si jedeš pro novou zbraň. A říkal jsi, že tahle firma existovala už za první republiky a oni teď dělají podpisovou akci, aby zbrojovka nebyla partnerem…
Petr: … já jim hlavně chtěl dát najevo, že to byly sponzorské peníze, za které oni dostávali pití v těch barech a hotely měli placený a limuzíny, ty taky byly i z peněz té nejmenované zbrojovky, myslím, že to byl Uherský Brod. Nevím, jaké železo nosíš, ale mám tu fabriku rád. Je to ve světě respektovaná strojařská firma.
Miloš: Ať uzavřeme střeleckou kapitolu. Tvoje nejoblíbenější zbraň? A proč?
Petr: Nejoblíbenější? No, nevím. Měl jsem spoustu Berrett, ale pak jsem měl Sig Sauer P210 Legend, jednořaďák, devítku, kterou nosí i papežova garda a dánská armáda. Je to jednořaďák, v téhle zrychlené době přibíjení zdržuje, ale to je fantastická pistole. A teď ta česká CZ P-10 Luger, tam máš výměnné pažbičky.
Miloš: Já jsem si udělal takovou hitparádu věcí, který mám od tebe nejradši, a zajímá mě, jestli se potkáme nebo to máš jinak. Na první místo jsem dal jednoznačně Českou sodu. Pro mě je to věc, která se už nikdy nebude opakovat…
Petr: … oni chtěli, abych zkoušel něco takového dál, ale já řekl 'Heleďte se, to je stejný, jako když si necháte změřit IQ. A vyjde vám to dobře. Už to nikdy nedělejte! Protože nikdy už by to nevyšlo takhle dobře'.
Miloš: Na 2. místo jsem si dal 'Ivánku, kamaráde' a 3. místo reklama se soby pro nejmenovaného operátora, pro mě jedna z nejlepších reklam, který tady byly. V pořadí se nemusíme potkat, ale máš v první trojce totéž? Teď jsi mi sám říkal, že tě hrozně baví ty audioknihy, tak jestli by se se do první trojky nedostaly právě audioknihy?
Petr: Jak říkal jeden respektovaný a skvělý herec – myslím, že to byl Olda Vlach: 'Na to, co umím a jak vypadám, mám za sebou skvělou kariéru'. Rád bych se dopracoval na jeho mistrovství. Česká soda se tady vyloupla v době, kdy tady nic takového nebylo. Devadesátá léta tomu velmi přála a pro nás ti politici byli takoví romantičtí, byl to takový náš western. Dělali jsme si, co jsme chtěli, v čétéčku za tím stál Čestmír Kopecký, Richard Medek, a byla tam naprostá svoboda úplně ve všem, ne, že by tam teď nebyla svoboda. Já jsem v tom archivu vlastně nocoval, když jsem tam hledal tyhle věci, tak jsem strašně rád, že jsem byl u toho, protože to byste mě tady taky neměli.
Ten Ivánek, to leželo na zemi, to stačilo jenom zvednout, ten peníz, ten zlaťák. No a že jsem se na tom potkal s Jirkou Lábusem, to je taky jako takový malý zázrak.
Miloš: A tipovali jste úspěch, když jste do toho šli? Je to netradiční, že to není skeč, není to scénka. Neřekli jste si 'Nebude to lidem vadit? My to budeme vlastně číst'?
Petr: Myslím si, že ne, ten text je tak krásný, to je vančurovská čeština Horníka a Brabce a dalších. My jsme museli být přesný. Máme i nějaké improvizace, které se z toho vyklubaly, pokaždé je něco jiného: Když jsme den před pohřbem Mandely, který byl na fotbalovým stadionu, aby se tam vešla spousta lidí, tak jsme to vzali samozřejmě do hry. Já jsem říkal 'Ty vole, za koho on kope, vůbec, ten Mandela?' A Jirka odpovídal 'On kopal za ty kluky opálený.' A já: 'No, těch tam bude, člověče. A já bych mu to nechal celý zaplatit, ten porytej trávník. Vždyť oni zničej celou plochu hrací, že jo, no, tak tam to nemaj asi vyhřejvaný, tam se to vyhřejvá samo'.
Miloš: Ještě se vrátím k České sodě. Když jsem se díval zpětně, tak jsem si uvědomil, co tenkrát šlo, co by dneska vůbec nešlo. Jak to třeba bylo s reklamními spoty? Vy jste předělávali i velmi drahé, respektované reklamy, použili jste logo, slogan, to by dneska nešlo.
Petr: Ne, nešlo. Tehdy to nikdo neřešil. Dneska by se sešly týmy právníků televize a týmy právníků té firmy. Když by ve scénáři byl Árijec, reklama na prací prášek Árijec. Mazda byla Magda, auto, které oslní. A i muži mají své dny… Teď by to nešlo, teď by se sešly nad jedním takovým fórem ty týmy právníků, pak by si začaly domlouvat nějaký plnění
Miloš: Když ti Bára dělala vizitku, tak jsme tam měli původně taky výraz komik. Vadí ti, když býváš označován za komika?
Petr: Mně nevadí skoro nic, co se takhle řekne.
Miloš: Mě totiž zajímá jedna věc: Když třeba hraješ Shakespearovské slavnosti, lidi tě mají nějak zafixovaného a ty vylezeš v úplně jiném gardu…
Petr: … ono to není v úplně jiném gardu, já tam hraju komickou postavu, pitomce, který se přeříkává, breptá. Lidi to baví, smějí se, tam jsem ta komická postava. U nás, v Divadle Na Zábradlí, když hraju advokáta v Holmesovi, nebo další věci, tam jsem dramatická postava. Mám pocit, že lidi přijedou na někoho úplně jiného, v programu si přečtou Čtvrtníčka a říkají 'Hele, to je ten, jak dělá to Monte Karlo, tak to jsem teda zvědavý', ale většinou se na mě do divadel nechodí. A vůbec mi to nevadí.
Miloš: A proč si myslíš, že se na tebe nechodí do divadel?
Petr: Tam se chodí na hlavní role.
Petr: Myslím, že nám tady už vyhládlo. Já jsem přinesl takovou malou svačinku. Nevím, v kolik vstávají redaktoři rádia Expres, já vstávám v 5, ale snídám tak po deváté.
Miloš: Máš teda vychytaný obal, to musím říct.
Petr: To jsem koupil v nějakém hipsterském krámu, takovou termotaštičku. Já jsem si tam byl koupit nějaký tkaničky do bot, úplně obyčejný, žádný veselý, a najednou koukám a říkám: 'Heleďte se, tady je pěkná tašéčka.' Ona říká 'No, to je taková termolednička na výlety, když pojedete třeba svým kabrioletem'. Tak říkám 'Já bych si ji vzal'. A ona říká: 'V tom případě vás poprosím o 3270 korun'. A já 'A jsou v tom i ty tkaničky od bot?' -'Pochopitelně.' To je nejdražší taška, ale nevadí.
Miloš: Když chceš být trošku hipster, tak to něco stojí.
Petr: Přinesl jsem pár klobás a já k tomu rovnou dávám zákazníkům kondom. Protože ten ke klobáse patří. Já nejenom, že jsem komik, jak jsi správně poznamenal, ale já jsem i řezník a uzenář, protože za toho prvního lockdownu jsme takhle s tátou seděli a já říkám "Hele, taťko, my tady budeme zavřený, na tom baráku, nezačneme udit, zase? Na Moravě se vždycky udilo." On říká "Tak, jak myslíš." Tak jsem koupil takovou digitální udírnu, pak jsem si koupil veškerý ty kutry, míchačku masa a elektrickou narážku, velký chlaďáky průmyslový, jsem tam tak za cenu fabie.
Miloš: Já tady vidím, že tam je nějaký koření, v té klobáse.
Petr: Je tam medvědí česnek.
Miloš: V životě mě nenapadlo, že klobása se dá zkombinovat s knäckebrotem. Přátelé, škoda, že tady nemůžete být s námi.
Petr: Já s tím otravuju všude, já vždycky přijdu do nějakého rádia, vidím, jak ty redaktoři jsou tam hubení, protože nemají prachy, a jak jsou hladový, protože jdou na to ranní vysílání v 5 hodin a nestačí si ani nic zobnout. A pak říkají, že jsou profesionálové, a že se nemůžou najíst, aby měli prostě ten esprit, ten drajv a že by se tím zacpali, tím jídlem
Miloš: Kdy tě chytly audioknihy, že sis řekl 'Tohle mě bude bavit, baví mě to namlouvat, je to úplně jiná disciplína'?
Petr: Mě to čaplo strašně dávno, akorát, že mi to nikdo nedal dělat. A pak se to najednou zbláznilo, dali mi číst Jáchyma Topola, Citlivého člověka. Petr Mančal, rozhlasový režisér, měl tu odvahu a dal mi to. No a já jsem to přečetl prý nějak dobře, pak jsem dostal další práci a další práci, jsem za to velmi rád, protože já jsem v rozhlase měl nějakou roličku, čas od času, a vždycky jsem tam měl tři čtyři věty s Viktorem Preissem, Michalem Pavlatou, Jirkou Lábusem. A vždycky jsem si říkal, když jsem šel po té půlhodince z rozhlasu, že takhle už to bude furt. Protože oni mi říkali '… a nebránil byste třeba někdy spolupráci'? Pak třeba tři roky nic. Teď jsem za to moc rád. Protože člověk si na to nemusí lepit vous, vezme si jenom brýle, papír a jde tím příběhem.
Michal: Posluchač Martin se ptá: 'Máte v plánu vydat s kapelou Buzerant cédéčko, aby si člověk mohl zazpívat například na cestách'?
Petr: Ne, nechystáme. Jenom živá vystoupení.
Miloš: A Leoš (Noha) tam je pořád?
Petr: Leoš tam je, všichni tam jsou.
Miloš: Je stejná sestava?
Petr: Furt stejná sestava, teď spící.
Miloš: Spící, ale přijde to.
Petr: Musí to přijít. Stejně jako se otevřou divadla. Čehož se všichni ty herci bojí, ale když jsou na rozhovoru, tak říkají 'Mně to tak strašně schází, ty večery a ty diváci, ty dávají tomu životu řád, a jsem na to zvyklý a chybí mi to'. A pak se potkáme někde, já říkám 'Hele, co jsi kecal, že bez toho divadla nemůžeš'? On říká 'Myslíš, že to můžu říct do rádia, ty vole, by mě vyhodili, vole. Jenom, ať to chvilku vydrží'! Jenom, ať to ještě chvilku vydrží.
Miloš: Chviličku…
Petr: … já jsem objevil, že ty večery můžou být i trošku jiný, než s tím Čechovem, Ibsenem. Teď by se ve mně krve nedořezal, viděl jsem Interview ČT24, tam byl Zdeněk Svěrák se Světlanou Witowskou, a on říká 'Já jsem tak strašně rád, že už se otevřou divadla, že od toho čtvrtka už budeme moct hrát, my z těch Cimrmanů, abychom se ještě tam taky potkali, my už jsme dědkové' – a já v tu chvíli najednou: 'Počkej, ještě ne, vždyť já něco mám, jak ve čtvrtek, vole, tohle jsem si objednal, vždyť já bych chtěl být ještě tady na tom baráku'. Opravdu jsem byl z toho vyřízený, pak jsem si všiml, že tam svítí "Repríza", on to byl rozhovor z června minulého roku. Tak jsem to rozdýchal. Samozřejmě bez toho divadla žít nemůžu, nechci, trápí mě to, už abych šel na to jeviště. Tak ještě pár dní to vydržíme. Zatneme zuby a vydržíme to bez divadla chvilku. A pak teda budeme muset, no…
Miloš: Fakt děkujem, že jsi přišel a pak si půjdeme picnout, až to půjde.
Petr: Chtěl jsem říct 'Z toho se nestřílí', ale z toho se střílí, z toho se střílí! Já moc děkuju, mějte se moc dobře!
Titulní foto: Profimedia.cz
