Před 30 lety začala kupónová privatizace: Dala světu nové slovo tunelování
Václav Šilpoch
S návrhem kupónové privatizace, jako řešení privatizačních snah v postkomunistické ekonomice, přišli na konci 80. let ekonomičtí poradci hnutí Solidarita v Polsku. Koncept spočívající ve spravedlivé účasti obyvatelstva na privatizaci zveřejnili v roce 1990 polští ekonomové Janusz Lewandowski a Jan Szomburg ve své studii Strategie privatizace. Podle některých zdrojů však myšlenka kupónové privatizace pochází z kanadské Britské Kolumbie a v evropském prostředí byla pouze recyklována. Jak vznikla myšlenka jejího aplikování v prostředí postkomunistické ekonomiky, ale není úplně jasné. Tento typ privatizace proběhl mimo Československa (a následně samostatného Česka a Slovenska) také v Polsku a v Rusku.
První let Jana Kašpara z Pardubic do Prahy byl tak rychlý, že v cíli nikdo nečekal
Dvě vlny
Při kupónové privatizace si lidé mohli za nízkou cenu pořídit kupónovou knížku (případně ji mohli obdržet zdarma). V knížce se nacházel určitý počet kupónů, za které držitel získal podíl v státem vlastněných podnicích. Za architekty kupónové privatizace v tehdejším Československu jsou považováni především politici a ekonomové, kteří vzešli z Prognostického ústavu Československé akademie věd. Mezi hlavními jsou zmiňováni Václav Klaus, Dušan Tříska a Tomáš Ježek. První vlna začala v Československu v květnu 1992, druhá odstartovala v samostatné České republice v březnu 1994.
Při každé vlně si mohl občan pořídit za 35 korun kupónovou knížku a tu opatřit kolkem v hodnotě 1.000 korun. Každá knížka obsahovala celkově 1.000 bodů rovným dílem rozdělených mezi 10 kupónů. V celkovém počtu 11 kol mohl držitel knížky uplatnit poptávku po vybraných akciích podle kurzu stanoveném pro dané kolo. Od druhého kola byla možnost uplatnit poptávku i na investiční fondy. Pokud poptávka nepřevyšovala nabídku, byly akcie zájemcům zaknihovány na účet ve Středisku cenných papírů. V opačném případě postoupily všechny akcie do dalšího kola. V případě, že tomu tak bylo i po posledním kole, putovaly akcie do Fondu národního majetku
Tunel na Bahamy
Pro poptávku se ale nenabízely jen akcie státních podniků, ale bylo možné transferovat své kupóny do privatizačních fondů. U této části privatizace se ale v celé nahotě projevila nedostatečná připravenost kontrolních mechanismů. Nejznámějším postavou těchto fondů se stal Viktor Kožený, který stál v čele Harvardských investičních fondů. Tento absolvent ekonomie na Harvardské univerzitě a bývalý investiční bankéř londýnské firmy Flemmings, se po svém návratu do Československa v roce 1991 stal nechvalně známou postavou a psancem. Harvardské investiční fondy zejména díky masivní reklamní kampani, ve které Kožený sliboval investorům až desetinásobné zhodnocení, dokázaly během krátké doby získat přes milion kupónových knížek. Investoři se ale slibovaného zhodnocení nedočkali a Viktor Kožený prchnul v roce 1994 před spravedlností.
Pro vyvedení prostředků ze spravované společnost se vžilo označení "tunelování". Z českého prostředí se toto slovo posléze přeneslo do celého světa a zůstává tak věčnou připomínkou velkých privatizačních snah, které pro mnohé znamenaly hořké zklamání. Pro některé tak zůstává kupónová privatizace špatně připravenou akcí, jiní ji považují za potřebný nástroj ekonomické transformace. Nutno podotknout, že ne každý na privatizaci prodělal. Tím, kdo z ní ale nejvíc profitoval, byly privatizační fondy.
Kam dál? Václav Havel: Cesta k prezidentství
Úvodní foto: Profimedia
