50 nejlepších českých alb: Dívčí kapela Dybbuk před třemi dékádami vytvořila album znějící jako dnešní post-punk

Dybbuk byla kultovní dívčí punková kapela. V roce 1981 založily Pavla Slabá, Hana Řepová a Marka Míková hudební skupinu Plyn. O tři roky později se skupina přejmenovala na Dybbuk a přibrala další členky, Kateřinu Jirčíkovou a Evu Trnkovou. Skupina, která se postupem času přetransformovala v Zuby nehty, procestovala kus světa, vystoupila na mnoha festivalech, nahrála šest alb, vytvořila hudbu k několika divadelním představením a stále aktivně působí v Česku i zahraničí.

V roce se 1987 Dybbuk rozpadl a všechny členky postupně přešly do skupiny Zuby nehty, v tomtéž roce se Řepová, Jirčíková a Trnková potkaly ve skupině Panika. Jediné plnohodnotné album Dybbuku vyšlo až v roce 1991. A umístilo se na 48. místě našeho unikátního žebříčku. 

S trochou nadsázky se dá říct, že jediná deska dívčí kapely Dybbuk zní jako Wet Leg. Akorát skoro o čtyřicet let dříve. Kultovní dívčí kapela vznikla v roce 1981, tehdy ještě pod názvem Plyn, a rozpadla se v roce 1987, kdy se většina členek transformovala do kapely Zuby Nehty. Jejich retrospektivní debut vyšel až v roce 1991. Dodnes udivuje svým svěžím post-punkem a upřímnou výpovědí holek kolem dvacítky o životě v osmdesátých letech v Československu.

Hudební publicista Pavel Turek na adresu alba uvedl: „Odpověď na otázku, jakou českou desku bych si vzal na pustý ostrov nebo jakou pokládám za nejlepší, je pro mě jednoduchá. Za nejlepší české album považuji nahrávku Ale čert to vem od ženské formace Dybbuk. Je to holčičí punková kapela, která přišla v těsném závěsu takových punkových kapel i ve světě. Ať už to bylo v Británii, nebo ve Švýcarsku, kde fungovaly Kleenex. Mám pocit, že ta deska má ohromnou sílu v tom, jak je jednoduchá, jak není možná hráčsky úplně precizní, ale o to víc je do ní otisknutá dobová nálada. Hlavně ty české texty jsou hrozně civilní, přímočaré, jednoduché a pojmenovávají věci, které jsou srozumitelné v dospívání. Jsou srozumitelné vlastně i teď. Stačí si připomenout úryvek jednoho z nich: Já musím vypít coly, plížit se mezi poli, vychodit všechny školy, ale čert to vem.“

Datum vydání: 1991
Celkový čas: 35:23 minut
Producent: Miroslav Wanek
Skladby: 1. Paní I, 2. Paní II, 3. Podivná Kuchařka, 4. A Ještě Ke Všemu, 5. Tygr, 6. Dopis, 7. Smrt, 8. Sen, 9. Kilgore Trout, 10. Paní III, 11. Ale Čert To Vem, 12. Dybbuk, 13. Karlín 1984, 14. Únor, 15. Smutná A Zmatená, 16. Radujme Se A Buďme Šťastni, 17. Tóny, 18. Rebelka Bez Příčiny, 19. Poletíme

Pavla Jonssonová: Místo mladické zuřivosti píšeme útěšné písničky

Na otázky Vlada a Radka z Večerní show odpovídala Pavla Jonssonová (známá také jako Fediuková a Slabá)

Co vás jako první napadne, když se řekne „Ale čert to vem“?
Vzpomenu si na to, jak jsem tu stejnojmennou písničku napsala. Bylo to vlastně takové zoufalství, že kluci půjdou na vojnu. Byla jsem na stáži v Moskvě, studenti byli odvolávání do války v Afganistánu a já měla strach, že my holky budeme sedět doma a bude po všech našich plánech. Ale protože jsem poslouchala hodně punkových skladeb, tak jsem si řekla, že na to kašlu a nenechala se zlomit.

Jak nahrávku s odstupem času a z dnešního pohledu vnímáte?
Ta nahrávka zosobňuje magii naší kapely, protože bez přínosů kytaristky Evy, baskytaristky Marty, flétnistky a saxofonistky Kateřiny a bubenice Hanky by z toho nikdy nic nebylo, ale díky nim to získalo nějakou hodnotu a stalo se to pro spoustu lidí zajímavé. A jsem vděčná, že to mohlo vzniknout i díky Mírovi Wankovi z Už jsme doma, který nás v roce 1991 zavlekl do studia a desku produkoval. Myslím, že hodnota alba spočívá v pestrosti témat, tak jak je sepsaly všechny členky: Od skečů o paní v tramvaji, která potají uždibuje dorty k vážným hovorům se Smrtí a slibu, že Poletíme. Proč producent zvolil zrovna název Ale čert to vem?, si vlastně nejsem jista.

Vrátila byste se do těch samých hudebních kolejí a pokračovala?
Chtěla bych pokračovat nějak jinak, což s holkami děláme – hrajeme dál, pořád něco vymýšlíme. Samozřejmě, že už ta doba kytar je pasé, témata jsou jiná. Místo té mladické zuřivosti a pocitu, že se svět musí totálně změnit, píšeme spíše písničky útěšné.

Když se ohlédnete za svou kariérou, je něco, co byste na té desce nebo vůbec za celou kariérou udělaly jinak?
Asi ne, akorát jsem si vždycky přála, abychom měly více možností cvičit. Bavila nás spousta věcí, třeba v devadesátých letech jsme mohly hrát i v zahraničí. Což kdyby se stalo, když jsme byly mladé a neměly děti, tak jsme se mohly dostat do jiné ligy. To bych si přála, ale taková byla doba a každý měl nějaké omezení.

Mluvila jste o negativních aspektech doby minulé, vzpomenete si i na něco pozitivního?
Samozřejmě, přátelství bylo nádherné. A každá zkouška byla jiskřivá schůzka plná nápadů a úžasných melodií. To přátelství bylo závratné a na vše bylo více času než v současnosti.

Mohla byste nám vyprávět nějakou veselou příhodu z natáčení?
Při natáčení nás vždycky producenti varovali, že jde o každou minutu, že každá minuta stojí tisíce korun a že se musíme pořádně soustředit. A my, když jsme nahrávaly zpěvy, tak jsme se strašně smály, skoro jsme padaly na zem, přicházely o ty minuty a věděly, že přicházíme i o peníze, ale nedalo se s tím nic dělat. To je taková hlavní vzpomínka na samotné natáčení.

Takže takové punkové natáčení?
Ano, bylo to velmi veselé. Ještě jsem chtěla říci, že v roce 2014 udělali Martin Tvrdý a Václav Havelka nahrávku U nás v garáži, na kterou zařadili i elektronickou verzi Ale čert to vem, což mě potěšilo. Také jsem měla velkou radost, že Česká televize skladbu natočila jako video a že hudební kritik Josef Rauvolf i jeho další kolegové se o desce velmi pozitivně zmiňovali. Reedici desky z roku 1999 jsme pak pojmenovaly podle písničky Poletíme, protože časy už byly lepší.

Zdroj fotografií: Archiv kapely