50 nejlepších českých alb: Dvojice Khoiba svým debutem raketově vystřelila na vrchol alternativní scény

Dvojice Ema Brabcová a Filip Míšek, pro níž je charakteristické introvertní a citové písničkářství, začala pod jménem Khoiba tvořit v roce 2002 a do roku 2008 společně natočili alba Nice Traps a Mellow Drama. Zvuk kapely je kombinací elektroniky, melodických kytar a downtempové rytmiky. Na scénu se po pauze vrátili v roce 2019 s eponymním albem, na nějž nyní navazuje v pořadí čtvrtá deska Vertical Urgencies.

Jedna ze zásadních nahrávek tuzemského indie popu. Když zpěvačka Ema Brabcová a kytarista a producent Filip Míšek opustili dobře se rozjíždějící kapelu Roe-Deer, vypadalo to jako riskantní krok. S vydáním debutu Nice Traps ale bylo jasné, že dobře věděli, co dělají. Kombinace kytarového indie popu s elektronikou, zjevná inspirace Radiohead, ale hlavně neobyčejně silné melodie, kterými je nahrávka narvaná až po strop. Výsledek zní i dnes až překvapivě aktuálně a není divu, že Khoiba s albem uspěla i za hranicemi – vyšlo v Japonsku, Německu i USA.

Datum vydání: 1. 6. 2004
Celkový čas: 52:21
Producenti: Pavol Hubinák a Filip Míšek
Skladby: 1. Pure Hands, 2. Half In, 3. No Feedback, 4. Terribly, 5. Facilities, 6. The Deepest Nightmare, 7. Make No Silence, 8. Sonic Parts, 9. T.I.M.E., 10. That Reason, 11. Not As It Seems, 12. Pathetic, 13. 202

Vojta Kostelecký pro hudební server Musicserver.cz v recenzi na album napsal: „Nice Traps je náročná deska, nic na první, ani na druhý poslech. Strčit si tohle cédéčko do přehrávače se rovná vydání se na pomyslnou, ale upozorňuju předem, že pěkně náročnou horskou túru. Ze začátku si vyšlapujete zvesela, krok je svižný a vy si prozpěvujete (Pure Hands). Je vám jasné, že budete mít boty špinavé a plné čvachtavého bláta (No Feedback), na druhé straně vás uklidňuje ten až nebezpečně svěží vzduch, to je krása (Terribly)! Jelikož ale nejste na takovou zátěž zvyklí, těžknou vám brzy nohy a vy sotva popadáte dech. Hlava se vám motá a vy propadáte mírně schizoidním stavům (Facilities). Vrátim se ještě vůbec? – ptáte se nejistě sami sebe (Make No Silence). Navíc změny počasí jsou na horách otázkou několika málo minut. Ostré sluneční paprsky v mžiku vystřídá hustá mlha a depresivní slejvák. Ztratit se není žádný problém, stačí jenom chvilková nepozornost. Co já vím, někde uklouznete a už se propadáte do temné strže. Chce to zkrátka ostražitost! Když však vytrváte, budete na vrcholcích odměněni úchvatným pohledem až kamsi za nekonečný obzor. Zažijete omamné pocity štěstí (Sonic Part) a rozjímání (T.I.M.E.). Ale pozor, je před vámi ještě cesta zpět! Radostně sbíháte do údolí (Not As It Seems), jenže na konci čeká ještě fantazii probouzející les, ve kterém zřejmě neporostou jenom neškodné hříbky… (202). Inu, Nice Traps! Vážně to není žádná sranda, ale rozhodně stojí za to tuhle náročnou cestu podniknout.“

Ema Brabcová: Dneska bychom takové album už nenatočili

Na otázky Vlada a Radka z Večerní show odpovídala Ema Brabcová

Co tě jako první napadne, když se řekne Nice Traps?
Taková telecí léta našich životů, ale i krásné období a spousta zážitků. Pravda je, že my jsme s touto deskou, v době kdy vznikla, raketově prorazili na pomyslný vrchol alternativní scény, bylo to pro nás tenkrát velké.

S jakými ambicemi jste tu desku natáčeli?
Ambice jsou vždy takové, že člověk chce udělat desku co nejlepší a chce se dostat co nejdál, aby oslovil co nejvíce posluchačů. Hlavní a nejdůležitější motivace je, aby se ta deska líbila nám. A až pak jsou ty ostatní věci.

Jak vznikl obal alba?
Nevím, jestli to řeknu správně, ale určitě vím, že obal dělal náš kamarád Tomáš Kaidl. Jestli vznikl na základě naší objednávky nebo z jeho volné tvorby, si už nepamatuji. Ale vím, že ten obal je skvělý a stal se nedílnou součástí úspěchu alba, ta fotka koresponduje s názvem desky.

Jak nahrávku z dnešního pohledu vnímáš? Je něco, co bys na ní změnila?
Asi úplně všechno. Myslím, že bychom ji asi dneska nenatočili. Musím se přiznat: Přestože jsem věděla, že mi budete volat, nenapadlo mě si ji znovu poslechnout. Neslyšela jsem ji strašně dlouho. A vlastně nevím, jestli jsem ji v posledních 10 letech slyšela celou, spíše jen jednotlivé skladby. Asi na ten poslech nemám odvahu. Nevím, zda od toho čekat nějakou nostalgii. Spíše poslouchám jiné věci. Samozřejmě, nic proti té desce, ale když člověk něco vytvoří, tak chce jít dál a ne se vracet zpátky.

Jak vzpomínáš na rok 2004, kdy album vyšlo?
Pamatuji si, že jsme nevnímali, že bychom se raketově stali známými. Měli jsme koncerty v Brně a Bratislavě, nevěděli, co čekat. A nakonec do té Bratislavy přišlo asi 450 lidí, což nás zaskočilo. Tenkrát se ta deska zvláštním kouzlem nesla po lidech. Byli jsme překvapení, pak už jsme si na to více zvykli a pak jsme začali dělat na další desce.

Zdroj fotografií: Archiv kapely Khoiba