50 nejlepších českých alb: Kapela Zrní napsala ke konci světa soundtrack plný opravdu silných a dobře napsaných písní

Kapela Zrní patří už dlouhé roky k respektovaným zástupcům české alternativní scény. A právě album Soundtrack ke konci světa k tomu respektu přispělo měrou vrchovatou. Jak na dobu jeho vydání vzpomíná frontman kladenského kvintetu Jan Unger? A změnil by na ní něco? 

Přelomová deska v diskografii kladenské skupiny, která z nich udělala jedny z největších hvězd na současné české alternativní scéně. Ačkoliv Zrní vycházejí původně z folku, na této nahrávce se pustili do velkého zvukového dobrodružství, které jim ve finále přineslo přirovnání ke světovým velikánům alternativního rocku jako Radiohead nebo Arcade Fire. Deska má svoji osobitou poetiku a atmosféru lemovanou tématem konce světa, překvapuje odvážnými aranžemi, ale zároveň jsou to opravdu silné a dobře napsané písně.

Mnohovrstevnatost hudebního jazyka

Marek Pros v recenzi na album pro server Protišedi napsal: „Zrní hned v první skladbě Rychta nabourávají vlastní folkovou fasádu moderním, elektronickým kopákem, čímž jako by nihilisticky oznamovali, že naše modrá a kulatá to má za pár a že zánik bude pořádná rychta. Úvodní skladba je kromě symbolu apokalypsy ale i – bráno v kontextu tvorby Zrní – jakýmsi hudebním zjevením. Symbolicky destruuje svět, aby z mikroskopických částeček mohla vystavět daleko důmyslnější, košatější, živelnější a ve všech ohledech dospělejší vizi hudební budoucnosti. Zrní tak místy aspirují na stadionovou kapelu a nebojí se gradovat skladby (Rychta, Musí to být) po vzoru Arcade Fire. Jindy až po coldplayovsku zvolní (Dva, Hýkal), Bonovsky zvážní (Líto) nebo freneticky explodují (Pokraj). Všechny tyto polohy fungují, jsou přirozené a poukazují na mnohovrstevnatost hudebního jazyka, kterým kapela promlouvá jako mediátor mezi posluchačem a jeho nitrem.

Čeho se Zrní nevzdali, jsou melancholické housle Jana Fišera, ze kterých budete mít občas chuť si šáhnout žiletkou do žil. Se syrovou upřímností naléhavě gratinují klubka emocí do tepajícího monolitu, ze kterého vám do smíchu nebude. Dopředu se posunul i zpěv Honzy Ungera, který občas táhl minulou desku do vokální monotónnosti; to ale na Soundtracku ke konci světa nehrozí. Dokáže být až nepříjemně naléhavý, tesklivý, Jokerovsky děsivý i vtipný zároveň. A hlavně skvěle pasuje k textům, díky kterým zní zpívaná čeština zajímavě a netrapně. Poklonu by kapela měla vyseknout i mistrovi zvuku, protože Ondřej Ježek odvedl při míchání perfektní práci, z nahrávky je cítit koncertní pot, atmosféra i pohoda z vysočinského dýchánku. Největší přednost / slabina Soundtracku ke konci světa? Je to ku***sky smutná muzika. Asi nesedne každému, což se možná odrazí na prodejích (i když koncerty jsou pořád plné), ale tak nějak naivně věřím, že se pár tisícovek lidí-idealistů najde. Protože dobrou českou muziku si přece rozvracet nenecháme!“

Mezi městem a lesem

Zrní je pětičlenná kapela z Kladna. Jejich hudba je něco mezi rychlým městem a mlžným lesem – osobitá, vynalézavá, hravá, dynamická, barevná a plná emocí. Kapela Zrní se nechává inspirovat přírodou a jejími principy, krajinou, lidovou hudbou, a zároveň elektronickou dobou, je alternativní špičkou na české scéně. První album Voní vydala skupina po osmi letech existence, v roce 2009. Za své třetí album Soundtrack ke konci světa získala nominaci na cenu Vinyla i Apollo za nejlepší desku roku a ve čtyřech kategoriích na cenu Anděl 2012. Nakonec si odnesla tu za Objev roku. V září 2014 vydala skupina desku Následuj kojota, která získala nominaci na album roku v cenách Apollo a tři nominace na ceny Anděl 2014. Deska z roku 2017 s názvem Jiskřící překvapila elektronickými experimenty, v roce 2018 na ni pak volně navázalo EP Spící. V roce 2019 vydalo Zrní oficiální hudební nosič Zrní a Filharmonie HK živě ve Foru Karlín, kde je zachyceno všech devět s filharmoniky prezentovaných skladeb z velkého koncertu ve v pražské hale Forum Karlín. V roce 2020 vyšla deska Nebeský klid, na kterou Zrní navázali letošní novinkou Široko daleko.

Datum vydání: 22. 10. 2012
Celkový čas: 42:56 minut
Producent: Ondřej Ježek
Skladby: 1. Rychta, 2. Dva, 3. Hýkal, 4. Noční jízda, 5. Tmou, 6. Líto, 7. Pokraj, 8. Pozitivní, 9. Nízko letí ptáci, 10. Musí to být

Jan Unger: Ta nahrávka se povedla

Na otázky Vlada a Radka z Večerní show odpovídal frontman Zrní Jan Unger

Co tě jako první napadne, když se řekne Soundtrack ke konci světa?
Tak, jako první mě napadnou kamna, ve kterých zatápím na soustředění, na kterém jsme tuhle desku vymýšleli.

Můžeš to prosím trochu rozvést?
Vždycky, když děláme desku, v první fázi se zavřeme na týden na nějaké chatě, kde den i noc improvizujeme, experimentujeme a všechno si nahráváme. A stejným způsobem jsme dělali i Soundtrack ke konci světa, bylo to na chalupě na Vysočině. A ta kamna, která jsem si vybavil, byla prosklená, takže jsem v nich sedm dní v kuse viděl šlehat plameny. 

Jak nahrávku s odstupem času vnímáš? 
Je to pro mě něčím zvláštní, protože vždycky jsme s kapelou měli cíl vytvořit dobrou nahrávku. Je to náš hlavní cíl a zároveň důvod, proč to děláme. Teď zpětně, když vnímám, kolik lidí považuje za naši nejlepší desku právě tuhle z roku 2012, se z toho zároveň stává meta, kterou chceme překonat a natočit desku lepší. To je jeden rozměr. Ten druhý rozměr je, že jsme si vědomí toho, že se ta nahrávka povedla, je celistvá, není tam hluché místo, má dobrý zvuk a jsou tam vlastně docela silné a kompaktní písničky.

Jak vznikl obal alba?
Obal desky nám dělal výtvarnice Štěpánka Bláhovcová, je jednoduchý a hezký, nevím, co bych k tomu řekl víc.

Jak vás napadlo téma konce světa?
Kolem roku 2012 se řešilo nějaké mayské proroctví, které předpovídá, že v tomto roce skončí svět. Což se tehdy interpretovalo ve smyslu, že svět neskončí reálně, ale že se něco starého přerodí v něco nového. My jsme si z toho tak trošku dělali srandu, že k tomu konci světa uděláme soundtrack, aby to hromadné vymírání mělo nějaký hudební doprovod. Zároveň jsme v textech hledali nějaké možnosti, co je ten starý svět, co by se mělo změnit a jak by to mohlo vypadat.

Jak vzpomínáš na rok 2012, kdy album vyšlo?
Já už si z toho moc nezapamatuji.

Mohl bys nám vyprávět nějakou veselou historku z natáčení?
Pamatuji si, že deska vznikala ve velké pohodě, užívali jsme si to, kapela samotná zažívala velmi pozitivní období, byla to taková euforie. Zároveň pro nás bylo zásadní, že to byla první deska, kterou jsme dělali s producentem Ondřejem Ježkem. Od té doby s námi dělá každou desku. Měl zásadní vliv na to, že jsme si našli náš nový zvuk. 

Zdroj fotografií: Supraphon / Šimon Vejvančický a archiv Zrní