Zatímco u některých kapel bylo složité vybrat do našeho žebříčku jen jednu desku, u Mňágy a Žďorp byla volba naprosto jasná. To rozhodně neznamená, že by od svého debutu už nic dobrého nenatočili, ale jen první deska Made In Valmez má dodnes opravdu kultovní status. Tím, že materiál na album vznikal v průběhu osmdesátých let, kdy kapela těžko mohla vydávat oficiální nahrávky, bylo z čeho vybírat a na desku se dostaly samé silné skladby, u nichž nálepka „valašských The Smiths“ není vůbec mimo. Frontman a výhradní textař Petr Fiala geniálně shrnul pocity svojí generace a je až magické, že i když dnes je úplně jiná doba, je v nich něco existenciálně univerzálního, co oslovuje pořád nové a nové ročníky.
Datum vydání: 1991
Celkový čas: 43:00 minut
Skladby: 1. Hodinový hotel, 2. Mizerný den, 3. A ty tam, 4. Klec v kleci, 5. Člověk nového typu, 6. Salám – banán, 7. Výhledově, 8. Ne, teď ne!, 9. Nevzpomínám, 10. Ještě, 11. Asi jsem to přehnal, 12. Byla 1 holka, 13. Svoboda, 14. Zlaté časy, 15. Made in Valmez
Produkce: Mňága a Žďorp a David Šindelář
Jonáš Zbořil v recenzi na album pro Rozhlas.cz mimo jiné napsal: Málokteré album si v Česku získalo takový ohlas, že se k němu vážou generace narozené dekádu po jeho vydání. Skoro žádná deska neovlivnila tolik hudebníků a nevyvrátila tuzemskou trajektorii bigbítu směrem k intimnějšímu písničkářství, jak ho později praktikovali Priessnitz, Kittchen, post-hudba a Děti mezi reprákama. Made in Valmez, debut kultovní Mňágy a Žďorp, přitom neměl existovat. Made In Valmez je hymna pro všechny, kdo se trápili na malém městě. „To bylo fakt příšerný. Neměli jsme prachy, neměli jsme auta, mrcasili jsme se pořád na stejném místě.“ Zatímco ve velkých městech vládla euforie z nových příležitostí, na okresech se trpělivě čekalo. Petr Fiala popisuje Valmez stručně jako „výpověď týpků, co chodí na malém městě na nezávislé filmy, shánějí si knížky v knihovnách, hudbu si hledají sami. Prostě to nechceš vzdát, i když žiješ v Zapadákově.“ Byl to právě kontrast úzkostlivých textů a naivních melodií s pověstnými saxofonovými sóly, který vyvolal u posluchačů vlnu nadšení. Když se o téhle podivné kombinaci nepříjemně realistického pohledu na svět a milých popěvků zmiňuje písničkář Dominik Zezula z Dětí mezi reprákama, popisuje jí jako typický mňágovský archetyp: Veselé písničky o smutných věcech.
Obyčejnost Made in Valmez je až nepříjemně uhrančivá. Potvrzují to generace teenagerů, které v hospodách sborově halekají, že svět je jenom hodinový hotel, i když v době vydání desky ještě nebyly na světě.
Na naše otázky odpovídal frontman kapely Petr Fiala
Petře, co tě jako první napadne, když si řekne Made in Valmez?
Napadne mě právě ta deska, hlavně to natáčení a tak, všechny věci okolo, bylo to krásné dobrodružství.
Jak tu nahrávku z dnešního pohledu vnímáš? Je něco, co bys změnil?
Já bych na ní neměnil nic. My jsme totiž byli strašně rádi, že jsme konečně mohli vůbec nějakou desku natočit a byl to vrchol našich tehdejších možností. Vůbec jsme neřešili, jestli chceme takový zvuk nebo makový, prostě jsme byli rádi, že jsme to vůbec nahráli a pamatuji si, že jsme přijeli po nahrávání v noci ke mně domů ještě s kámošem, naším prvním basákem Bidlem, který na té desce nehraje, ale dělal nám řidiče, spolu jsme si tu desku pustili, potichu, protože děti spaly. A já jsem řekl: „Ty vole, to zní fakt příšerně, do prdele práce“. Poslouchali jsme to potichu na nějakých šustítkách, ten zvuk je dost prostě devadesátkový. Člověk nikdy neví, kam ho cesta zavede.
Co nám můžeš říct k obalu alba?
Obal dělal výtvarník Tomáš Chorý a mám pocit, že to je nějaký odkaz na Warhola a jeho plechovky, ale nejsem úplně výtvarně školený. Prostě je to takový kultovní obal a ten motiv furt prodáváme na tričkách. Mimochodem Made in Valmez je deska, která se neustále prodává, na rozdíl od těch ostatních, které se prodávají podstatně míň, má to prostě jakousi patinu, že je to prostě nějaká klasika nebo co. Pořád ji lisujeme a prodáváme dál i po 30 letech.
Deska vyšla v roce 1991. Jak vzpomínáš na tu dobu? Tedy pokud si něco z devadesátek pamatuješ…
Něco si pamatuji, prostě to byla úžasná doba, fakt, jsem klikař vesmíru, že jsem to mohl zažít, nikdo pořádně nic neuměl a všichni se snažili, možné bylo všechno a hlavně to bylo strašně zábavné, jedna příhoda za druhou, různé drobné katastrofy, všechno možné. Dneska je to prostě všechno velice sešněrované, kontrolované a sotva něco řekneš, tak se proti tomu ohradí minimálně 16,5 lidí.
Jak si říkal, že to byla jedna příroda za druhou, mohl bys nám nějakou veselou vyprávět?
Tak ono bylo pořád něco, vlastně i v souvislosti s tou deskou. Už jsem to párkrát říkal, ale to je fakt vtipné. Přijeli jsme do toho studia v Brně jednou ráno, prostě po velice, jak bych to řekl, dlouhodobém a vyčerpávajícím vyjednávání s malou firmičkou, která se uvolila, že nám dovolí desku nahrát, zaplatí nahrávku a vydá to. V tu dobu všechny české kapely, co existovaly, už první desky měly a skoro chystaly druhé a my ještě neměli žádnou. V 10 ráno jsme dorazili do Brna, bylo celkem hezky a rozzvonil se telefon v režii toho studia a prý jestli tam je někdo z Mňágy. Tak jsem to vzal a byl tam chlapík z té firmičky a říkal: „Hoši, my jsme si to rozmysleli, normálně to zabalte a jeďte domů, my do toho nechceme cpát prachy“ a já mu říkám: „Ale to je hrozná škoda, my už to máme úplně hotový, chybí už jenom kousíček“ a to jsme fakt ještě neměli ani vybalené bubny, nic. A jak nebyly mobily, tak mě borec do telefonu řekl: „Fakt jo? No tak už to tedy dodělejte“. Takže jsem řekl kapele, ať rychle postaví aspoň ty bubny, kdyby náhodou někdo z Ostravy sedl do auta a přijel se podívat, jak nám to jde. Takže kdybych byl slušný chlapec a řekl: „Aha, no, ano, tak jo, kluci, tak jedem zase domů“, tak jsem si celkem jistý, že by ty naše životy vypadaly jinak. Nevím jak, asi by byla také zábava, ale jinak.
Jádro skupiny, která se formovala už od roku 1983, pochází z Valašského Meziříčí. Zpočátku vystupovala pod názvem Slepé střevo, členové Mňágy současně působili i v jiných kapelách (Velký plytkoš, Happyend), sestava se často měnila. Od roku 1987 se již hovoří jen o skupině Mňága a Žďorp. Do povědomí se dostala především hitem Hodinový hotel, který je první skladbou na debutovém albu skupiny Made in Valmez. Poslední – čtrnácté – řadové album z roku 2019 se jmenuje Třecí plochy.
6. (bude zveřejněno 1. listopadu v 16.30 na našem webu a ve vysílání Expres FM)
7. Mňága a Žďorp – Made in Valmez
8. Flamengo – Kuře v hodinkách
9. Oceán – Pyramida snů
10. Wabi Daněk – Rosa na kolejích
11. Monika Načeva – Nebe je rudý
12. Vladimír Mišík – Etc… 2
13. Vypsaná fixa – Brutální všechno
14. Karel Kryl – Bratříčku, zavírej vrátka
15. Buty – Ppoommaalluu
16. Olympic – Želva
17. Monkey Business – Why Be In, When You Could Be Out
18. Priessnitz – Nebel
19. Ohm Square – Ohmophonica
20. Midi Lidi – Give Masterpiece a Chance!
21. Psí vojáci – Nalej čistýho vína, pokrytče…
22. Dan Bárta & Illustratosphere – Illustratosphere
23. Jaromír Nohavica – Divné století
24. Marta Kubišová – Songy a balady
25. Lenka Dusilová – Baromantika
26. Supercrooo – Toxic Funk
27. Vltava – Marx Engels Beatles
28. Floex – Pocustone
29. Zuzana Navarová & Koa – Barvy všecky
30. Wanastowi Vjecy – Lži, sex a prachy
31. Bratři Orffové – Bingriwingri
32. Sunshine – Moonshower And Razorblades
33. Iva Bittová & Vladimír Václavek – Bílé inferno
34. Prago Union – HDP
35. Umakart – Vlci u dveří
36. Master’s Hammer – Ritual
37. Zrní – Soundtrack ke konci světa
38. WWW – Neurobeat
39. Khoiba – Nice Traps
40. Vanessa – Flashback
41. Ecstasy Of Saint Theresa – Slowthinking
42. Xavier Baumaxa – Buranissimo Forte
43. Sebastians – Blue
44. Dné – These Semi Feelings, They Are Everywhere
45. Už jsme doma – Hollywood
46. Role – Rána
47. Blue Effect – Nová syntéza
48. Dybbuk – Ale čert to vem
49. Kryštof – V siločarách
50. Indy a Wich – My 3