50 nejlepších českých alb: Na Divném století se Jaromír Nohavica díky spolupracovníkům přiblížil Leonardu Cohenovi

I když v poslední době obestírá Jarka Nohavicu řada kontroverzí, nic to nemění na tom, že patří historicky k nejvýraznějším jménům tuzemské hudby. A to nejen proto, že řada jeho písní už dávno zlidověla. Album Divné století obsahuje mnoho slavných a textařsky brilantních skladeb, ale zároveň se sympaticky nedrží jen čistě folku. Produkce Víta Sázavského z Nerezu zde Nohavicovu tvorbu posunula často až někam k Leonardu Cohenovi.

Jaromír Nohavica, písničkář, textař, libretista, zpěvák, skladatel, kytarista a hráč na heligonku, se narodil 7. června 1953 v Ostravě. Na národním finále Porty 83 vyhrál anketu diváků, o dva roky později už na festivalu nesměl vystoupit, komunistickým hodnostářům se nelíbily jeho texty. Přes zákaz se jméno Jarka Nohavici pravidelně objevovalo vysoko v žebříčcích ankety Zlatý slavík, a to především díky amatérským nahrávkám, které se volně šířily mezi lidmi. Prvního oficiálního alba, které bylo složené z jeho živých vystoupení z let 1987-88, se dočkal v roce 1988. Kritikou velmi dobře přijatá deska dostala název Darmoděj. V roce 1993 Nohavica natočil ve spolupráci s Karlem Plíhalem svůj první studiový počin. Jmenoval se Mikymauzoleum a šlo svým způsobem o přelomové dílo. Režisér Petr Zelenka o Nohavicovi v roce 2002 natočil hudební fantasy film nazvaný Rok ďábla. V roce 2007 vyšlo najevo, že Jaromír Nohavica byl od roku 1986 veden pod krycím jménem Mirek v archivech komunistické StB. Podle spisu měl Nohavica Státní bezpečnosti dodávat sice banální, ale poměrně podrobné informace o svých přátelích. K vynucené spolupráci se později přiznal. 

Každá písnička otáčí k posluchači jinou tvář

Vladimír Vlasák v recenzi na album pro MF Dnes mimo jiné napsal: Zatímco doposud se Nohavica přikláněl spíše k úspornějšímu kytarovému doprovodu, nová deska hraje všemi barvami. Zní tu šalmaj, hoboj, roztodivné bicí nástroje Pavla Plánky, klávesy Petra Freunda, kytara Radka Pastrňáka, sbory i konkrétní zvuky. Ale hudebním symbolem nové desky je pro Nohavicu stará harmonika heligonka. Některé písně jsou inspirovány jejím zvukem. Další Nohavicovou inspirací je město Český Těšín, ve kterém žije dvacet let a odkud pozoruje svět. A tak se mu v písních stýská po židovské, polské, německé i slovanské hudbě, která tu kdysi běžně zněla. Jeho autorský zájem se ovšem rozpíná ještě dál: Na západ ke Kanaďanu Leonardu Cohenovi, jemuž věnoval píseň Danse macabre, i na východ, k dávnému ruskému vzoru Vladimiru Vysockému. Tomu je zasvěcena starší skladba Divocí koně, sugestivně rozdychtěná doprovodným sborem. Album Divné století je plné hudebních, osudových i osobních souvislostí, každá písnička otáčí k posluchači jinou tvář. Proti vášnivě milostné skladbě Planu, rozjitřené trubkou Miroslava Surky, nebo proti tajemné písni Podzemní prameny postavili Nohavica a jeho hlavní aranžér Vít Sázavský chacharský šlágr Až to se mnu sekne, který album uzavírá.

Datum vydání: 1996
Celkový čas:  48:00
Skladby:  1. Divocí Koně, 2. Těšínská, 3. Stodoly. 4. Petěrburg, 5. Planu, 6. Sarajevo, 7. Novorozeně,
8. Danse Macabre, 9. Zatanči, 10. Potulní Kejklíři, 11. Starý Muž, 12. Ještě Mi Scházíš, 13. Litanie U Konce Století, 14. Před Dveřmi, 15. Podzemní Prameny, 16. Až To Se Mnu Sekne
Producent: Zdeněk Vřešťál
Hudební producent: Vít Sázavský

Vít Sázavský: Jarek mi dal důvěru 

Na otázky Radka z Večerní show odpovídal hudební producent alba Vít Sázavský.

Co vás jako první napadne, když se řekne Divné století?
Mimořádně zdařilá kolekce, literární, samozřejmě do té jsme ve studiu moc nezasahovali, ale s muzikou to bylo zábavnější, protože jsem od Jarka dostal zadání s velikou důvěrou, neměl žádná omezení pro to, co s tím uděláme, a tak jsem se radostně dal do práce a většinu těch písní zaranžoval nebo u těch ostatních jsem alespoň třeba nějakým způsobem asistoval. Každý jsme tam nahrávali nějaké party pěvecké nebo instrumentální, bylo to velmi plodné období zahuštěné do několika týdnů ve studiu v Jablonci a já mám na tu dobu prostě skvělé vzpomínky, protože takovouto velkolepou zakázku opravdu nedostanete každý den.

Jak tu nahrávku z dnešního pohledu vnímáte?
Dávné věci si pouštím jenom málokdy a musím říct, že Divné století jsem uceleně v klidu neposlouchal, ani nepamatuju, ale mám ho pod kůží a v hlavě z doby nahrávání. Při vzniku těch písní i při následné postprodukci, při míchání jsem každou z nich poslouchal pečlivě snad stokrát, abychom tam neudělali žádnou chybu a aby byl výsledek co nejlepší. Prostě takhle vyvážená sestava písní, to se vidí málokdy, většinou interpret vydá album, kde má jeden, dva, tři hity do rádia, něco na začátek a nakonec a zbytek může být „trochu vata“, aby tam něco bylo. To ale není případ tohoto alba, to se opravdu povedlo, je skutečně jedinečné, pánbůh byl zrovna doma a Jarek udělal za tím stoletím, za tím divným stoletím, takovou velkolepou uměleckou tečku, a to je prostě senzace.

Jak vzpomínáte na dobu, ve které jste album nahrávali a kdy vyšlo?
Musíme si uvědomit, že to bylo ještě stále v devadesátých letech, kdy se vlastně ještě hudební nosiče hojně prodávaly, a jak veřejnost, tak i vydavatel, měli veliká očekávání. A když potom to album vyšlo, najednou se s tím prostě roztrhl pytel, museli se objednávat další a další reedice, tehdy se toho prodaly vagony. To je skvělé i proto, že vydavatel asi předjímal, že to takhle nějak dobře půjde, a díky tomu jsme neměli limit nějakého rozpočtu, mohli jsme točit tak dlouho a s takovými přizvanými muzikanty, které jsme chtěli. V tomhle byl Jarek zase velkorysý a pokorný, nechal to na mě a na kolegovi Vřešťálovi. Trpělivě a pokorně znovu a znovu nahrával ty věci, o kterých jsme si mysleli, že by třeba mohly být ještě lepší.

Mohl byste nám vyprávět nějakou veselou příhodu z natáčení?
Zejména tuhle otázku miluji. Vzpomněl jsem si, že u písně, která je na konci toho alba, Až to se mnu sekne, ve které je jenom heligonka a Jarkův zpěv a je to ta veselá pohřební píseň, tak protože tam Jarek ten svůj baryton používá tak jako hodně hrubě a neurvale, nechtěli a nepotřebovali jsme, aby byl takový hezký a sametový jako v některých, třeba milostných písních, kterých tam je taky několik. Tak jsme se rozhodli, aby ten hlas měl takovou tu ranní hloubku, že vždy ráno, když začneme natáčení, tak Jarek nahraje jednu verzi nebo dvě téhle písně a pak se k tomu po několika dnech vrátíme, poslechneme, najdeme rozdíly nebo to budeme ještě nějak ještě třeba cizelovat. Přestože jsme nakonec poslechli asi 14 verzí, na albu je ta první v pořadí, pochopitelně.

Zdroj fotografií: Warner Music / Monitor EMI