50 nejlepších českých alb: Nejlepší album vydavatelství Indies je spojením Ivy Bittové a Vladimíra Václavka

Nádherná deska, na které se spojily dvě výrazné osobnosti takzvané brněnské alternativy – zpěvačka a houslistka Iva Bittová a zpěvák a kytarista z kapely Dunaj Vladimír Václavek. Jemné akustické písničky, které mají často zvláštní formu, ale jsou srozumitelné, citlivé a nadčasové. Důležitou součástí originálního dvojalba je i dívčí sbor Lelky nebo jazzový kontrabasista Jaromír Honzák. Album pak zcela zaslouženě zvítězilo v anketě hudebních publicistů o nejlepší desku prvních třiceti let vydavatelství Indies.

Iva Bittová se narodila v roce 1958 do muzikantské rodiny na severní Moravě v Bruntále. Po přípravě v lidové škole umění v oboru housle a balet byla přijata na Konzervatoř v Brně, již od prvního ročníku se jí naskytla příležitost působit jako herečka a zpěvačka v brněnském avantgardním divadle Husa na provázku. Další etapou a zdrojem inspirace bylo studium barokních houslí a barokního zpěvu na Akademii staré hudby. Má dva syny, Matouše a Antonína, který studuje kompozici v USA, příležitostně realizují společné koncertní duo Bittová + Fajt ml. Tvorba Vladimíra Václavka je ovlivněna alternativním rockem a world music. V osmdesátých letech působil jako kytarista a baskytarista brněnských rockových skupin Dunaj a E, později se vydal na sólovou dráhu. 

Veselí houpané v melancholických vlnách

Tomáš S. Polívka v roce 2020 o albu pro Magazín Uni mimo jiné napsal: S odstupem málem čtvrtstoletí je jednoduché opakovat pajány na jednu z nejpamátnějších domácích nahrávek (minimálně) devadesátých let. Vyzdvihovat kontrast půvabu a poťouchlosti, přirozené (tedy neakademické, nestrojené) vážnosti a hravosti. Ocenit veselí houpané v melancholických vlnách. Ale ono bylo přece jasné hned v době vydání 2CD, jak mimořádná a osobitá nahrávka se vynořila z dvojí fantazie. Jak tvůrci s nadhledem slili prvky minimalismu a soudobé hudby, planetárního folklóru či jazz-folk-rock-a-tak-dál avantgardy s ohromným nezaškatulkovatelným hudebním prostorem nad tím vším. Aniž by museli o kompozicích přemýšlet a něco uměle kombinovat. Logicky se tu protnuly předchozí objevné cesty Ivy Bittové, včetně těch z dob dua s Pavlem Fajtem, a křehká hledání Vladimíra Václavka ve světě Hlíny, stromu a stroje. A pokračovaly k nové kvalitě. Výborně od začátku fungovala i dramaturgie nahrávky, záměrně rozdělené na dvě alba, ač stopáž by umožňovala nacpání do jednoho CD. Dnes jsme na onu dramaturgii pochopitelně zvyklí. Ale vybavuji si, jak už při prvním poslechu vtáhlo do děje dvou suit ono prolínání expresivity a jemnůstek, navazování napínavých a zklidňujících epizod. Ti skeptičtější tvrdí, že v pekle mrzne. Ale ono je inferno vážně někdy bílé a může se povznést až někam nad mraky. To když vlastní vnitřní peklo, řezavé ledové krystalky nedůvěr, zklamaných očekávání a z opatrnosti zmrazených emocí necháme roztát a prostě se rozletíme.

Datum vydání:  6. 10. 1997
Celkový čas: 77:03 minut
Producent: Iva Bittová
Skladby: CD1 1. Vzpomínka, 2. Uspávanka, 3. Sirka v louži, 4. Sto let, 5. Kdoule, 6. Zelený víneček, 7. Moucha; CD 2 1. Moře, 2. Starý mlýn, 3. Je tma 4. Churý Churůj, 5. Zvon, 6. Huljet 

Co vás jako první napadne, když se řekne Bílé Inferno, můžeme to volně přeložit jako bílé peklo?
Ano, já jsem to brala tak, že ta bílá a černá jsou protipóly, takové kontrasty. V každém případě, ta deska, která vznikala s Vladimírem, byla takový nový start, nové tvůrčí období a myslím si, že v tom našem dialogu s Vladimírem, po tom celém čase, kdy on hrál s Dunajem a já s Pavlem Fajtem, jsme najednou našli trošku jinou energií a jiný směr. Nové období jsme prožívali i v soukromém životě, takže nás to nějak dalo dohromady. Myslím, že ta hudba je nadčasová, pořád má co říct a za to jsem moc ráda.

Je něco, co byste z dnešního pohledu změnila?
Myslím, že ne, já bych to tak nechala. Je pravda, že některé ty skladby se často nehrály a nežily tak naplno, jako některé ostatní. Třeba Zelený víneček vyšel po celém světě v řadě verzí, ale Moucha, Vzpomínka nebo Kdoule se živě hrály jenom sporadicky.

Jak vznikal obal desky, kdo za ním stojí?
Matouš, můj prvorozený syn, ten obrázek namaloval v pěti letech. Od odmalička má přísnou bezlepkovou dietu. Brala jsem to tak, že na tom obrázku je nějaký čert, každý tam ale vidí něco jiného, může to být dvojice v objetí a ten Matouš tam vlastně opravdu viděl tlamu, ocas, spíš takového čerta. Lidé na této dietě velmi špatně tráví a ta tlama symbolizuje jeho žaludek, který měl velmi senzitivní. Takže ten obrázek byl hodně výrazný, byl černobílý, viděla jsem to prostě hned od prvního okamžiku. Hned jsem věděla a chtěla ho dát na obal, protože mi to přišlo symbolické.

Jak vzpomínáte na dobu vzniku a vydání alba?
Jsem ráda, že jsem zažila období devadesátých let až do toho roku 1997 a že jsem v té době zažila vše, co bylo, hlavně v umění. A myslím si, že nás obohatila celá ta situace, která byla, která se děla, v politice nebo kultuře. A vlastně i ten náš tehdy mladistvý věk a zkušenosti z Divadla na provázku, které bylo hodně in a pro hodně studentů v té době znamenalo vlastně mnoho význačného a významného. Bylo to úžasné období a jsem strašně moc vděčná, že jsem ho zažila. Myslím si, že z něj dál čerpáme.

Mohla byste vyprávět nějakou veselou příhodu z natáčení?
Tímhle já nedisponuju, všechno to má svá specifika a člověk zažívá takové ty propady, kdy bojuje o něco, na čem strašně záleží, je třeba nešťastný z toho, že se něco může pokazit. Na druhé straně jsou i momenty, u Inferna, které vznikalo ve studiu u Ivo Viktorina, jich bylo hodně, kdy jsme prostě radostí skákali až do stropu a bylo to hodně spontánní, neplánované. Jedna velká vzpomínka se týká hostujícího violoncellisty, kterým byl vynikající Tom Cora. Pozvali jsme ho i na živé koncerty, bohužel rok poté zemřel na rakovinu, je to poměrně silná vazba. Celá deska vznikala po rozchodu s Pavlem Fajtem, kdy jsem byla v dlouhodobém hudebním i partnerském vztahu, takže si myslím, že tam je hodně reflexí, které šly dost hluboko. A je úžasné, že ta deska funguje i u jiných lidí a že zasáhla posluchače, kteří se k tomu vrací, že je to vlastně pořád živé.

Zdroj fotografií:  archiv Ivy Bittové