50 nejlepších českých alb: Nová syntéza kultovního Blue Effectu zní inovativně i po padesáti letech

V roce 1971 to byla opravdová událost. Rocková kapela Blue Effect spojila síly s jazzovým orchestrem Československého rozhlasu. Studiový záznam podpořený koncertní prezentací skladeb sloučil dvě předtím zdánlivě neslučitelné party. V našich poměrech byl překvapením, byť jinak pojatá spolupráce beatu a big bandu by se našla. Album však šlo jiným směrem.

Blue Effect byla česká rocková skupina založená v roce 1968. U jejího zrodu stáli baskytarista Jiří Kozel, kytarista a zpěvák Vladimír Mišík a bubeník Vlado Čech. V průběhu své existence používala různé varianty svého názvu: The Special Blue Effect, The Blue Effect, Modrý efekt, M Efekt či M. Efekt. Jejím hlavním a jediným stálým členem od založení až do své smrti v roce 2016 byl kytarista Radim Hladík. V souboru se vystřídali muzikanti jako Lešek Semelka, Oldřich Veselý nebo David Koller. První nahrávku Meditace provázely problémy ohledně textů. Jejímu názvu dala vzniknout setkávání kapely s písničkářem Jaroslavem Hutkou, který otextoval první stranu desky. Tato spolupráce však byla zakázána, nová slova dodal Zdeněk Rytíř. Na počátku 70. let nahradil Vladimíra Mišíka na postu zpěváka klávesista Lešek Semelka. Skupina na svých dalších albech zakotvila u jazz rocku a spojila se s Jazz Q Jiřího Stivína a JOČR. V 70. letech se o texty kapely zasloužil básník Pavel Vrba. Jeho spolupráce s Blue Effectem vyvrcholila na desce Svět hledačů. Na ní skupinu rozšířil vedle Leška Semelky další zpěvák Oldřich Veselý, známý z formace Synkopy. V 80. letech nejprve formaci opustil Veselý, pak i Semelka, Radima Hladíka v této dekádě doplnil nejprve coby zpěvák Oldřich Kellner a pak i Luboš Pospíšil. V novém tisíciletí se pak Radim Hladík obklopil o generaci až dvě mladšími hudebníky, s nimiž vystupoval až do své smrti. 

Opulentní jazzrocková nahrávka, kterou nahrála kapela Blue Effect pod vedením Radima Hladíka s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu. Jedná se o velkolepé instrumentální dílo, v němž se mísí jazz s rockem a dodnes zní velmi inovativně. Čistě instrumentální obsah byl více jazzem než rockem, ale rázní rytmici Kozel a Čech, excelentní kytarista Hladík a klávesák Semelka sekundovali více než zdatně. Zajímavostí je, že úvodní motiv z Nové Syntézy použili ve zrychlené podobě One-T & Cool-T ve slavném hitu The Magic Key z roku 2002, který trhal žebříčky světových hitparád.

Hudební publicista Josef Rauvolf pro server CT24.cz na adresu alba uvedl: „K společnému nahrávání Blue Effect a JOČR došlo v červenci 1971 a všech pět nahrávek alba Nová syntéza obstojí i ve zkoušce času. Jak Blue Effect, tak JOČR se drží toho „svého“, z celého alba je zároveň slyšet a cítit, jak se navzájem nejen respektují, ale i poslouchají. Úvodní Hladíkova Má hra začíná sice klidně rozkládanými akordy klavíru, pak se ale přidají jazzové dechy, kytara, obě kapely a od tohoto momentu si volně přehazují témata. Sympatické také je, že žádná ze stran nechce mít navrch. A samozřejmě dojde i na brilantní, leč neexhibující Hladíkovo sólo, následované vygradovaným finále všech muzikantů. Semelkův Směr jihovýchod začíná pěkně zostra štěky dechů, aby se pak zklidnil do dialogu trombónu s trubkami, které nesou hlavní téma. A opět dostane prostor Hladíkova kytara, podmalována řezanými dechy. Blues Modrého efektu od bratrů Hálových je půdorysem klasického blues, forma, v níž se především Hladík cítil jako doma. Nepřekvapí tedy jeho nápady nabité sólo. Mimochodem, a to platí pro všechna Hladíkova sóla, byť vynikající technik, nikdy nepředváděl své rychlé prsty, nejednalo se o nějaké etudy, ale každé sólo měl do poslední noty promyšlené. A opět zde JOČR funguje jako spolehlivý společník. Závěrečná Nová syntéza jakoby na téměř čtvrthodinové ploše shrnula vše, co již zaznělo, prostor se najde i pro sóla dalších muzikantů.“

Datum vydání: 1971
Celkový čas: 42:35
Producent: Oskar Jelínek
Skladby: 1. Má hra, 2. Směr jihovýchod, 3. Popínavý břečťan, 4. Blues Modrého efektu, 5. Nová syntéza

Lešek Semelka: Fanoušci dodnes chodí, že se jim ta deska líbí

Na otázky Vlada a Radka z Večerní show rádia Expres FM odpovídal klávesista Lešek Semelka. 

Co vás jako první napadne, když se řekne Nová syntéza?
To byla taková moje první účast na natáčení dlouhohrající desky. Před mým příchodem natočil Blue Effect album Meditace a další dvě nahrávky. Nová syntéza bylo první, na kterém jsem se podílel.

Jak nahrávku s odstupem času a z dnešního pohledu vnímáte?
Byla to rozporuplná doba, protože koncem šedesátých let jsme se začali namlsávat svobodou, pokud by se to tak dalo nazvat. Pak přišel velký zvrat a začali jsme narážet na a nějaké problémy, ale nás to nezastavilo, protože jsme muziku měli rádi a snažili jsme se tvořit. Bylo to těžké. Ta deska je instrumentální také proto, že mocipáni si nepřáli, aby byla zpívaná. Instrumentální hudba, navíc pod hlavičkou Jazzového orchestru Československého rozhlasu, jim nepřišla tak nebezpečná. Proto nemám až tak vřelý vztah k jedničce, Syntéza číslo dvě byla zpívaná s nádhernými texty Pavla Vrby. Já byl v Blue Effectu, abych krom hraní i zpíval. Byl jsem rád, že jsme tu desku natočili. Dodnes za námi naši fanoušci chodí po koncertech si ji nechat podepsat. Říkají nám, že se jim to moc líbí a že to poslouchali jejich rodiče. Ta trvanlivost se mi na tom líbí. 

Je něco, co byste na té desce, s odstupem času změnil, popřípadě existuje nějaká skladba, která by na ní být neměla a naopak?
Dlouhé roky jsem to album neslyšel. V podstatě bych na něm neměnil nic. Ne, že by to bylo tak dokonalé, ale je to jako když něco řeknete do rozhovoru ve čtvrtek a za čtrnáct dní už byste řekl něco úplně jiného. Jakmile to vypustím, musím si za tím stát. Myslím si, že když děláte desku, tak ty prvotní věci jsou úplně nejlepší. A to bylo vidět i ve studiu, že když jsme něco přetáčeli, nakonec jsme se vrátili k prvotnímu záznamu, který byl nejlepší. Ale nejsem jediný, který si to myslí. 

Co nám můžete říci o obalu alba?
Vůbec nemám tušení, tu desku vydával Panton a nevybavuji si, kdo ten obal dělal. V paměti mi utkvěly až další nahrávky, které jsme dělali s Petrem Sísem. Ta spolupráce mě strašně bavila, byla to krásná výtvarná práce. Ale v případě obalu jedničky jsem ten umělecký záměr vůbec nepochopil. A ani jsem se potom nikdy nepídil.

Mohl byste nám vyprávět nějakou veselou příhodu z natáčení?
Natáčení bylo strašně dávno a nebylo tam nějak moc srandy. Točili jsme v karlínském studiu a poznal jsem se s muzikanty, kterých jsem si nesmírně vážil, všechno to byli jazzmani. Tenkrát existoval Jazzový orchestr Československého rozhlasu a řídil ho Kamil Hála. Ti samí hudebníci pod vedením Josefa Vobruby točili i běžný pop pro rádia. Byli to hráčská esa jako Karel Růžička, Laco Déczi, Venca Týfa, pan Košvanec. A s těmi jsme v tom studiu trávili čas natáčením i povídáním. A když na to tak vzpomínám, oni byli stejně prdlí jako my rockeři, akorát, že byli starší a jazzmani. Tohle mi utkvělo v paměti více, než nějaké zábavné historky.

Zdroj fotografií: Supraphon a Alan Pajer