Tak jako každý rok, i během toho uplynulého jsme byli svědky několika skvělých (ale i méně vydařených) hudebních návratů. V následujícím článku se ohlídneme za těmi, kvůli kterým můžeme na rok 2022 vzpomínat v dobrém.
O návrat roku 2022 se postarala švédská čtveřice ABBA, která svou předloňskou desku Voyage prezentovala speciální koncertní sérií v londýnském divadle přejmenovaném na ABBA Arena. Kdo další si užil návrat po více, či méně dlouhé době?
O návrat roku se zcela jednoznačně postarala švédská čtveřice, která se v loňském roce vrátila na pódia po dlouhých čtyřiceti letech. Ačkoliv… Všechno začalo už v předloňském roce, kdy Agnetha Fältskog, Björn Ulvaeus, Benny Andersson a Anni-Frid Lyngstad vydali zbrusu nové album Voyage. Pravdou tedy je, že zas tak úplně nové nebylo, některé skladby, například pilotní singl I Still Have A Faith In You, pochází už z roku 1977. A nabízí se otázka, zda – když nebyly dost dobré pro vydání tehdy – jsou dost dobré pro vydání dnes. Ale vem to čert. ABBA byla zpět a svět slavil. Ovšem každá deska musí být podpořena i turné. Jenomže na to, aby už členové kapely vesele křepčili na své diskotékové hity na pódiu, už nemají věk, zdraví a dost možná ani náladu. A tak se zrodil geniální plán. Udělat turné, na němž za skutečné členy zaskočí jejich hologramy, tedy ABBAtaři. Je to samozřejmě trochu úlet, ale na druhou stranu, je to něco, co by nás ve 21. století nemělo překvapovat.
Roland Orzabal a Curt Smith, tvořící jádro anglické pop rockové skupiny Tears For Fears, patří mezi největší hvězdy hudební generace, která přišla po skupině ABBA. Jejich album Songs From The Big Chair a hity jako Everybody Wants To Rule The World či Shout patří mezi ikony 80. let. Cesty této dvojice se však v minulosti už dvakrát rozešly, naposled po jejich prvním comebackovém albu Everybody Loves A Happy Ending z roku 2004. Od té doby se Roland a Curt potkávali spíše sporadicky. Ale při jedné schůzce, kdy měli společně vyřídit nějaké papírování, se zrodil nápad vrátit se zase do studia. Novinka The Tipping Point nevznikala lehce a zejména Curt nebyl spokojen s tím, kam to směřuje, až z projektu málem vycouval. Nakonec však vše dobře dopadlo. A výsledek je důkazem, že i po čtyřiceti letech na scéně můžete mít pořád skvělé hudební nápady, jiskru a současně být schopní reflektovat hudební přítomnost i svoji vlastní historii.
I na české scéně se urodil jeden comeback, který už dost možná nikdo moc nečekal. Brněnská skupina Dunaj patřila k největším kultům alternativní scény 90. let, až do doby, než její činnost ukončila smrt frontmana Jiřího Kolšovského. Dunaj se sice několikrát vrátila na pódia, například se zpěvákem Petrem Vášou, ovšem vždycky to bylo jenom s původním repertoárem. K vydání nového alba se tak skupina, která zůstala trojicí Josef Ostřanský, Vladimír Václavek a Pavel Koudelka, vrátila až nyní. A jejich deska Za vodou je prvním albem od roku 1996 (kdy ještě s Kolšovským vyšla deska La La Lai). S novinkou, která vznikla ve studiu Sono, pak skupině výrazně pomohl o generaci mladší producent Ondřej Mikula, známý pod přezdívkou Aid Kid a také producent, skladatel a vydavatel desky Petr Ostrouchov.
Anglická elektronická skupina, která v 90. letech proslula svojí geniální debutovou deskou Leftism (1995), patřila ve své době mezi absolutní špičku žánru, a to po boku jmen jako The Prodigy, Fatboy Slim, Basement Jaxx nebo Propellerheads. Ještě většího úspěchu se pak dočkala jejich dvojka Rhythm a Stealth z roku 1999, které se podařilo dostat dokonce na vrchol anglické albové hitparády. Pak se však Leftfield na dlouhá léta odmlčeli, a to až do roku 2015, kdy své stárnoucí fanoušky potěšili deskou Alternative Light Source. A po ní bylo zase dlouho ticho. To Leftfield přerušili až v roce 2022 s novinkou This Is What We Do, která měla poměrně zajímavou genezi vzniku. Neil Barnes totiž v loňském roce podstoupil nějaké lékařská vyšetření, která jej příliš nepotěšila a tak si uvědomil vlastní smrtelnost. Ne, že by rovnou umíral, ale došlo mu, jak čas letí a že by chtěl ještě něco prostřednictvím svojí hudby říci. A tak se s kolegou Adamem Wrenem vrátili do studia, aby dokončili dříve rozpracované demáče, na něž už pomalu padal prach. Výsledkem je nařachaná elektronická taneční deska, jakou byste nečekali od někoho, kdo pomalu může začít vyhlížet pošťáka s důchodem.
Newyorská trojice, kterou tvoří zpěvačka Karen O, kytarista Nick Zinner a bubeník Brian Chase, byla jednou z největších hvězd návratu garage rockových skupin z počátku nového milénia. A jejich první tři alba Fever To Tell (2003), Show Your Bones (2006) a It’s Blitz patřily k nejsvětlejším momentům indierockové hudby první dekády nového tisíciletí. U čtvrté desky Mosquito z roku 2013 se však něco zadrhlo a začínalo se zdát, že formace má to nejlepší za sebou a nadále už bude jenom opakovat úspěšný model. Co budou a chtějí dělat dál, si tak potřebovali opravdu dobře promyslet, a fanoušky tak nechali na novou desku čekat dlouhých devět let. Novinka Cool It Down je tak skvělým návratem do velké formy a dokonce získala nominaci na cenu Grammy v kategorii nejlepší alternativní album.
Bývaly doby, kdy byla Björk skutečně nesmírně svěží a zábavná dívka, která tvořila skotačivou, tajemnou, snivou, trochu bláznivou, ale vždy velmi originální hudbu. Její poslední alba Biophilia, Vulnicura a Utopia už byla tak okázalým kocháním se vlastní výjimečnosti, že velmi často upadávala do prakticky neposlouchatelného „umění“. Jen se přiznejte, kolikrát jste si zmíněné desky s chutí a gustem poslechli vy? Zdá se, že to Björk konečně došlo. A její novinka Fossora je spíše návratem k albům jako Vespertine nebo Homogenic. Tedy ne, že by na ní hudba nebyla dostatečně bláznivá, ostatně celá deska je inspirována životem hub (ano, čtete dobře). Netvrdíme, že je to přímo deska, kterou si budete obden pouštět k vaření (pokud tedy nebudete tvořit houbovou omáčku), ale přece jenom hudebnice do své tvorby pustila trochu více přístupnosti, která umožní albu lépe porozumět i nám, smrtelným z této planety.
Autor je hudební publicista
Úvodní foto: Profimedia