Do Erasure přišel na inzerát a se svým hrdinou Vincem Clarkem to táhne 40 let: Andy Bell slaví šedesátiny

Jeden z nejvýraznějších hlasů anglické popové scény 80. a 90. let, Andy Bell z kapely Erasure, ve čtvrtek slaví šedesátku. Toto jsou skladby, které z jeho kariéry patří k těm nejslavnějším a naprosto nejzásadnějším.

A Little Respect (1988)

Tahle skladba vznikla jako součást alba The Innocents, které Erasure vydali v roce 1988. Andy Bell a jeho kolega Vince Clark byli v té době už velmi dobře etablovanou dvojicí. A to díky svým předešlým hitům i Clarkovým dalším projektům. Mezi ty patří například skupina Yazoo, kterou založil se zpěvačkou Alison Moyet, tak samozřejmě jeho účast v kapele Depeche Mode, pro kterou složil mimo jiné hit Just Can’t Gen Enough, v němž je Clarkův pozdější rukopis jednoznačně slyšet. Za největší hit Erasure je považovaná právě tato píseň. Její text je jakousi promluvou zpěváka ke svému milenci, aby mu projevil trochu respektu. Skvělá písnička s velmi platným textem je to dodnes. Po vydání se stala jedním z největších hitů dvojice a dosáhla vysokých příček v hitparádách, například v UK Singles Chart se dostala na čtvrté místo. Úspěch podtrhlo i vřelé přijetí na diskotékách a v rádiích.

Sometimes (1986)

Další obrovský hit Erasure pochází z jejich předešlého alba Circus, které vydali v roce 1987. A jejími autory jsou opět oba pánové. Zatímco Clark je hlavním autorem instrumentální složky, Bell si vždycky sám psal jak texty, tak ty klenuté melodie vokálů, které dávají vyniknout jeho plnému a výraznému hlasu. Zajímavé je, že ti dva se vlastně seznámili na inzerát, který si dal Clark do časopisu Melody Maker s tím, že hledá zpěváka pro svůj nový projekt po Yazoo a několika dalších méně úspěšných (například The Assembly). Mezi těmi, kdo se ozvali, byl Bell, pro nějž byl Clark hrdina. Na konkurz prý trénoval zpěvem písní Yazoo, Siouxsie And The Banshees a The Communards. Konkurz pochopitelně vyhrál. A hned první album Wonderland jasně ukázalo, že si Clark vybral dobře. Singl Sometimes z něj se stal jedním z nejslavnějších hitů Erasure a dosáhl vysokých příček v hitparádách, včetně druhého místa ve Velké Británii. 

Oh L’amour (1986)

Tahle krásná skladba o „lásce nebeské” vyšla jako třetí singl z debutové desky Wonderland, která je mnohými považovaná za nejlepší v kariéře Erasure. A to navzdory faktu, že v době vydání byla považovaná za propadák. Zejména v porovnání s Clarkovými předchozími zářezy. Ale čas nahrávku prověřil a obstála na výbornou. Pozoruhodné je, že album produkoval Flood, vlastním jménem Mark Ellis. Později velmi slavný producent, který stál za ikonickými alby Violator od Depeche Mode nebo Achtung Baby od U2. Vlastně to však byli právě Erasure, kdo Flooda vytáhl do první ligy. A jeho práce pro Erasure zaujala zejména Depeche Mode, kteří jeho talentu a služeb později využili také.

Chains Of Love (1988)

Album The Innocents, které bylo třetí v jejich diskografii a pochází z něj i tato píseň, pro Erasure znamenalo první dobytí britské albové hitparády. Desku produkoval jiný významný anglický producent Stephen Hague. Ten kromě Erasure v 80. let spolupracoval i s Pet Shop Boys, New Order, OMD nebo The Communards. A je tak vlastně jedním z otců anglického synthpopu. Velmi výrazně se jeho produkce podepsala i na této skladbě, která dodnes patří mezi nejslavnější momenty tvorby Erasure.

Blue Savannah (1989)

Už z pozice velkých hvězd drtících hitparády a rotujících na MTV vydali Erasure svoje čtvrté studiové album s názvem Wild!, kterým se rozloučili s osmdesátými léty. Deska obsahuje několik výrazných hitů jako Star či Drama, nejvíce se však z něj v době vydaní proslavila tato poměrně křehká a atmosférická věc s půvabným klavírním motivem. Vince Clark později prohlásil, že skladba byla výrazně inspirovaná zvukem a tvorbou německé skupiny Kraftwerk. V Británii skladba dosáhla třetí příčky singlové hitparády a výrazně se z ní do povědomí zapsal i jednoduchý, ale nápaditý klip, ve kterém je Andy Bell v bílé místnosti, která se – stejně jako zpěvák – postupně obarvuje do modra.

I Love To Hate You (1991)

Do devadesátých let Erasure vstoupili s velkou parádou s deskou Chorus, která povila několik velmi zásadních hitů té doby, které hrály na každé diskotéce po celé západní polokouli. Jako singly z ní vyšly titulní skladba, píseň Am I Right?, hitovka Breath Of Life a tento megahit. Začátkem 90. let mu prakticky nešlo uniknout, a to zejména zásluhou neustálé rotace na MTV, což z Erasure definitivně udělalo jednu z nejpopulárnějších skupin té doby. Skladba je inspirovaná disco klasikou I Will Survive od Glorie Gaynor a dokonce cituje i její melodický motiv. Vyšla dokonce i ve španělské verzi, pojmenované Amor Y Odio (Láska a nenávist). Slavný je i videoklip v režii Davida Malleta, ve kterém Erasure píseň hrají na futuristickém pódiu před nadšeným publikem.

Always (1994)

Dá se říct, že šesté album s názvem I Say I Say I Say rámovalo konec nejzářivější éry dvojice. O místo se totiž v té době začala stále více hlásit elektronická taneční hudba, která synthpop z žebříčků do jisté míry vytlačila. Největším hitem ze zmíněné desky je pak tato píseň, se kterou se Erasure dostali na čtvrté místo ostrovního singlového žebříčku. Tento úspěch už nikdy nezopakovali. Skladba vystoupala i na 20. místo americké Billboard Chart, což je rovněž pozice, které později s žádnou další písní nedosáhli. 

Take Chance On Me (1992)

Zajímavou položkou v diskografii Erasure je jejich EP z roku 1991 pojmenované výstižně ABBA-esque. Obsahovalo pouze čtyři skladby, přičemž všechny byly – jak název napovídá – z repertoáru švédské popové čtveřice. Erasure tak celkem jasně vyjádřili obdiv k jejich nesmrtelné tvorbě. Zajímavé to však bylo mimo jiné i z toho hlediska, že Andy Bell tu zpíval původně ženské party. A šlo mu to skvěle. Z písní S.O.S., Lay All Your Love On Me, Voulez-Vous a Take Chance On Me se největším hitem stala právě poslední zmíněná skladba. A to opět i zásluhou klipu, ve kterém Erasure představovali draq queens nápadně se podobající Agnethe Fältskog a Anni-Frid Lyngstad. Je ovšem často opakovaným omylem, že Erasure jsou gay kapelou. Otevřeným homosexuálem je jen Andy Bell, heterosexuální Vince Clark LGBT komunitě – celkem pochopitelně – velmi fandí. A celé EP ABBA-esque je toho vlastně do jisté míry důkazem.

Stop! (1988)

Tento velký hit Erasure nevyšel na žádné jejich řadové desce, byl pouze součástí „vánočního” EP s názvem Crackers International, které vydali v listopadu 1988 mezi alby The Innocents a The Wild. Skladba, která EP otevírala, se pak stala největším hitem a Erasure se dokonce dostali na druhé místo britské singlové hitparády. Což se jim předtím podařilo jen s písní Sometimes a pak už nikdy. A je možná trochu překvapivým faktem, že na nejvyšší příčku v singlovém žebříčku Erasure nikdy nedosáhli, dvojité stříbro je tak jejich maximem.