Hvězda z titulní strany: Damiano David se bojí pasti sériové produkce a slávy

Frontman kapely Måneskin skočil do neznáma a ocitl se v Los Angeles, kde pracuje na svém prvním sólovém albu. Damiano David zde objevuje nové přátele, spolupracovníky i místa. Především ale získal nový pohled na život i kariéru. A lehkost. Přesto má stále jednu obavu.

Damiano David se objevil na obálce lednového vydání Vogue Italia 2025, kterou nafotil Steven Klein. V exkluzivním rozhovoru hovoří o životě v LA, novém albu a turné, svém vztahu k módě i štěstí. Ve 24 letech muselo být těžké přestěhovat se na druhý konec světa. Přesto to Damiano udělal. Opustil Řím, vzdálil se rodině, přátelům i ostatním členům skupiny Måneskin, aby mohl vytvořit své sólové album, které vyjde v roce 2025. Byl to skok do neznáma, jaký umělec musí udělat v určité fázi svého života – skok směrem k sobě samému. „Na začátku to bylo opravdu děsivé,“ přiznává. „Byl to kulturní šok. Bylo těžké najít své místo v tomhle městě.“ Už nic nenaznačuje strach, který cítil při příjezdu do Los Angeles. „Pokud jste Evropan, nejvíc vás šokuje, že na ulicích není těměř nikdo,“ říká. „Nejsou tu bary nebo venkovní sezení, žádná náměstí, kde se lidé scházejí. Je to město, kde se nechodí pěšky, zatímco v Římě nic jiného neděláte, už jen proto, že řídit tam vyžaduje odvahu. Los Angeles někdy působí jako poušť, cítíte se trochu osaměle.“

Jak to zvládl? „Všechno se odehrálo velmi rychle,“ vysvětluje. „Řekl jsem svému manažerovi, že to chci udělat, a za deset dní jsem byl v Los Angeles, s rezervovanými studii, pronajatým domem na šest měsíců a bez nikoho po boku. Žádní přátelé, žádná přítelkyně, nikdo. Ale bylo to to nejlepší, co jsem pro sebe mohl udělat.“ Jeho zpověď ale nekončí: „Neměl jsem tu žádné zázemí, mohl jsem být kýmkoli jsem chtěl. Protože mě nikdo neznal. To mi umožnilo odložit vše, co jsem dělal dříve, a vytvořit si svůj vlastní svět od nuly: Noví lidé, nová místa, noví hudebníci, noví autoři. A samozřejmě mě to obrovsky inspirovalo.“

Damiano strávil první měsíce spoluprací s různými lidmi. „Co jsem opravdu hledal, nebyl největší producent na scéně, ale místo, kde bych se cítil pohodlně.“ A nečekaně to místo našel: „Byl to velký pokoj, kde se do konce dne sešlo třeba osm lidí,“ říká. „Tábořili jsme, jezdili do Joshua Tree, Malibu… Nakonec jsem měl pocit, že jsem s přáteli, zatímco píšu hudbu. Celý proces byl díky tomu mnohem lehčí a zábavnější. Nezdálo se, že pracujeme. Ráno jsem se probouzel a těšil se do studia. Hned první týden za mnou přišla americká písničkářka Sarah Hudson a řekla mi: Jsi úžasný, miluju tě. Dělám něco s Labrinthem a chci, abys byl součástí, protože hledáme třetího člověka a nemůžeme ho najít. Ty jsi perfektní. Byl to šok, ale také potvrzení, že jsem na správné cestě.“ Damiano věří, že opravdu velcí umělci mají schopnost dát prostor ostatním. „Měl jsem štěstí potkat velké osobnosti, a někdy s nimi i pracovat. Ti nejlepší jsou často nejklidnější. Bon Jovi, Bruce Springsteen, Mick Jagger – všichni jsou neuvěřitelně pokorní.“

Damiano oznámil světové turné pro rok 2025, které zahrnuje 31 zastávek na pěti kontinentech. Přitom se snaží udržovat dobré vztahy s členy Måneskin, najít komunitu v Los Angeles, čas na přítelkyni a rodinu. Je to hodně pro 25letého mladíka, ale možná je právě to ta hnací síla, kterou umělci potřebují k úspěchu. V módním magazínu nesměla chybět otázky, jak moc Damiana zajímá móda. „Je to nástroj,“ říká, „zajímá mě to, protože mě zajímá, jak se prezentuji lidem, ale neřekl bych, že jsem velkým fanouškem módy v tom smyslu, že bych měl nějaké hluboké znalosti jako jiní lidé. Spíš je to něco, s čím si rád hraju a experimentuju. Obecně mám rád oblečení a líbí se mi, že různé oděvy mohou vyvolávat různé pocity. Takže ano, řekl bych, že móda je účinný nástroj, skvělý způsob komunikace. A já rád komunikuji.“

Další otázkou bylo, co ho děsí. „Upadnout do pasti,“ odpovídá Damiano, „je jich tolik. Myslím, že tajemství této práce spočívá v konzistenci. Vím, kdo jsem jako umělec, a pokud toto album propadne, nebude to rozsudek nad mým talentem. Takže to, čeho se opravdu bojím, je upadnout do pasti: Panebože, vydal jsem album a ani jedna píseň se nedostala na první příčky hitparád. Takže pro další album musím napsat hity. A tak je začnete psát, ale nedáte do toho srdce. Všechno se stane mechanickým, prostě jen něco naháníte. A já nechci svou hudbou nic nahánět. Chci dělat hudbu, která mě činí šťastným. Samozřejmě musím tvrdě pracovat, musím dělat propagaci, vystupovat, setkávat se s lidmi… To vše je součástí práce. Ale moje odpovědnost je hudba. Co se stane potom, je mimo mou kontrolu. Takže ano, řekl bych, že se bojím upadnout do pasti sériové produkce a honby za slávou.“ Na chvíli se zamyslí a dodává: „Protože jsem to zažil, stalo se mi to. Před třemi lety jsem tím byl posedlý.“ Rozhovor končí otázkou, zda se cítí šťastný. Těžká otázka, na kterou novinář nečeká přímou odpověď, Damiano přesto překvapí: „Ano,“ říká s přesvědčením. „Teď jsem velmi šťastný.“