Opět je tady to období v roce, na které se většina z nás, snad kromě alergiků, těší od podzimu. Jaro je vděčnou inspirací umělců všeho druhu. Není tak divu, že o něm existuje hned celá řada slavných písní.
Jednu z nejkrásnější písní o jaru napsal George Harrison. Vyšla v roce 1969 na albu The Beatles s názvem Abbey Road. „Tichý Brouk“ ji však napsal v době, kdy za sebou neměl příliš veselé období. Na nějakou dobu v tichosti opustil The Beatles, aby se po pár měsících zase vrátil, byl zatčený za držení marihuany a ještě k tomu mu trhali mandle. V Anglii byla navíc ten rok dlouhá zima, která nějak nechtěla odejít.
Když ale konečně vykouklo jarní slunce, Harrison se ráno rozhodl, že zruší všechny schůzky a otravné povinnosti, které ten den měl před sebou, a půjde navštívit svého kamaráda Erica Claptona. U něj doma – v uvolněné náladě na gauči s kytarou v ruce – vymyslel základ této nádhery. Vlastní verzi natočila celá řada dalších hudebníků jako Sheryl Crow nebo Nina Simone.
Jaro byla jedna z písní, kterým hanspaulští Tata Bojs vděčí za svou svou pozdější popularitu. A jejich první hit. Pochází z jejich albového debutu Ukončete nás z roku 1997, je veselá, hravá, skotačivá – přesně jako roční období, o němž vypráví. Tahle píseň s vtipnými slovy „jsem tak trochu romantik a tak trochu alergik“ dlouho nesměla na koncertech Tata Bojs chybět. Skalní fanoušci vědí, že na zmíněné desce byly i skladby o ostatních ročních obdobích, tedy Léto, Podzim a Zima. Ty se však svou popularitou Jaru nevyrovnaly.
Legendární americká skupina The Doors měla album i píseň s názvem Waiting For The Sun. Píseň však pochází z jiného alba, Morrison Hotel z roku 1970, na albu Waiting For The Sun z roku 1968 bychom ji hledali marně. Skladba sice na této desce původně být měla, dokonce jí dala jméno, kapela však měla v té době pocit, že není hotová, a tak ji na poslední chvíli z desky vyhodila a vydala až o dva roky později. Text je poetický a mnohoznačný, ostatně jako všechny, které Jim Morrison napsal. V závěru písně se však o jaru jasně hovoří: „Copak to necítíte, když teď přišlo jaro? Že je čas žít pod svitem zářícího slunce?“
Disco diva Donna Summer v roce 1976 vydala své skvělé album Four Seasons Of Love. Jednalo se o konceptuální album, na kterém každá z pouhých čtyř písní vyprávěla o ročním období. Největším hitem alba, za kterým stál také producent Giorgio Moroder, byla skladba Spring Affair. Píseň však není jen o jaru, je také metaforou pro začátek milostného vztahu, kdy je všechno nové, svěží, voňavé a kvetoucí. Skladba se stala klasikou tehdejších diskoték. Na samplech z ní postavili dva francouzští producenti Etienne de Crecy a Alex Gopher svůj singl Super Disco z roku 1999.
Na své album Mylo Xyloto z roku 2012 zařadila britská skupina Coldplay píseň, která hovoří o době, kdy ptáci zpívají a celý svět jásá. Stejně jako v případě předešlé skladby se jedná o metaforu k počínajícímu vztahu se vším, co to přináší. Kompozičně spíše experimentální a ne tak zcela rádiová píseň, jak jsme u Coldplay zvyklí, obsahuje i citace hudby dvou kolegů. Slyšet v ní můžeme sampl ze skladby Driven By You, kterou v roce 1991 vydal kytarista Queen Brian May, a také kousek skladby Anthem od kanadského barda Leonarda Cohena z roku 1992.
Ne každý je z příchodu jara nadšen, najdou se i tací, kterým výslovně vadí. O jednom takovém škarohlídovi vypráví píseň Ivana Mládka, která sice nepatří k jeho největším hitům, ale je další skvělou ukázkou Mládkova citu pro práci s jazykem a chytrý humor. „Už je tu zase to pitomý jaro, ptáci řvou, šeříky smrdí, pro samý kuřata není kam plivnout, v teple mi nakyslo strdí,“ zpívá Mládek. Vsadíme se, že ve svém okolí najdete minimálně jednoho člověka, na kterého to sedí.
O tom, co jaro dělá s lidmi, zpíval v roce 1961 také Frank Sinatra. V textu je to třeštění, které nás touhle dobou postihuje, trefně popsáno jako „spring fever“, tedy něco jako „jarní horečka“. V písni Sinatra zpívá o tom, že má chuť poskakovat jako štěně a vůbec má chuť dělat spoustu věcí, které nikdy předtím nedělal. A je na posluchači, aby si domyslel, že na vině není jen jaro, ale především láska. Ačkoliv je Sinatra jedním z nejslavnějších interpretů této písně, je ve skutečnosti mnohem starší a vznikla už v roce 1945 pro potřeby muzikálu State Fair. Do svého repertoáru ji zařadil i jazzman Keith Jarret nebo první dáma britského soulu Shirley Bassey.
Lehkost a pohodu jara (tedy to, čemu se tu říká „feelin’ groovy“) skvěle vystihla také dvojice Paul Simon a Art Garfunkel v písni, která vyšla v roce 1966 na jejich albu Parsley, Sage, Rosemary and Thyme. Autorem písně je Paul Simon a v názvu má newyorský most přes East River, který je známý také jako Ed Koch Queensboro Bridge. A právě při jarní procházce přes něj Simona prý napadla tato kratičká melodie, která patří k největším hitům dvojice a je nezbytnou součástí všech jejich výběrových kompilací. A samozřejmě nesměla chybět ani při jejich legendárním vystoupení v newyorském Central Parku v roce 1982, kam se na ně přišlo podívat skoro půl milionu lidí.
Jaro není jen prvním ročním obdobím, je také symbolem mládí a všeho, co s sebou přináší. A vlastně spíše o stárnutí a obavách z něj než o kalendářním jaru vypráví píseň skupiny Divokej Bill z jejich desky Tsunami. „Je konec léta, začátek podzimu… mám jedno přání, aby bylo jaro,“ zpívá Vašek Bláha a při pohledu na jeho šedivějící vousy v klipu se člověk neubrání pocitu, že zpívá hlavně sám o sobě.
Skotští The Jesus And Mary Chain vydali v roce 1987 druhé album Darklands. Z nějž pochází také legendární singl April Skies, který skvěle bodoval v anglické hitparádě a stal se jedním z největších hitů kapely. Navzdory jménu jednoho z jarních měsíců v názvu to ale není úplně tradiční jarní song. Je to spíš rozchodovka, v jejímž textu zpěvák Jim Reid prosí svoji milou, která jej opustila, aby se k němu vrátila zpět. A to vše pod ocelově šedým dubnovým nebem. Asi si umíte představit jarní počasí ve Skotsku…
Začneme absolutní klasikou. O tom, že jaro nemusí být žádná velká legrace, když se nedostaví a místo něj přijde tuhý mráz, ví dobře každý táborník. Jedna z nejpopulárnějších trampských písní, jejíž znalost byla pro generaci Husákových dětí na základní škole doslova povinností, vypráví právě o tom. A mnozí si pamatují, že nic ponuřejšího se tehdy zpívat snad ani nedalo. Autorem byl zakladatel country skupiny Fešáci Jindřich Štáhlavský, který píseň svým sametovým a sytým hlasem také jako první nazpíval.