Klaustrofobie, rvačka a odchod Alana Wildera: Před 30 lety vyšla poslední velká deska Depeche Mode

Před třiceti lety vyšlo poslední album Depeche Mode, které ještě vydali ve svojí klasické čtyřčlenné sestavě. A v několika rovinách znamenalo konec nejslavnější éry této kultovní skupiny.

Album Violator z roku 1990 potvrdilo pozici Depeche Mode jako jedné z největších popových i rockových skupin planety. Konkurovat jim v té době mohli jedině tak The Cure nebo U2, s nimiž ostatně Depeche Mode sdíleli i producenta. Jak album Violator, tak superslavné a úspěšné album Achtung Baby od U2 z roku 1991 produkoval Mark Ellis, známý v hudebním světě jako Flood. A když jej v roce 1993 Depeche Mode oslovili s tím, že chtějí, aby produkoval i jejich další desku, všichni věděli, že před nimi stojí nesnadný úkol: Navázat na album, která zrodila ikonické písně jako Enjoy The Silence nebo Personal Jesus, bezesporu jedny z největších hitů populární hudby všech dob.

Vzhůru do Madridu! 

Flood proto přišel s řešením, které se mu osvědčilo už při Achtung Baby, které U2 natočili v Berlíně. A sice místo zavedeného studia skupině navrhl, ať si prostě pronajmou nějakou budovu, kde si studio zařídí pro svoje účely a budou tam pracovat i bydlet. Oproti studenému Berlínu však padla volba na španělský Madrid, ve kterém takto Depeche Mode pobývali po osm měsíců roku 1992. A zatímco předchozí Violator stál hodně na programovaných bicích i syntezátorech, nové album chtěla skupina podle Alana Wildera natočit mnohem více živě, jako skutečná rocková kapela. Zejména Martin Gore prý trpěl obavou, zda dokáže znovu napsat takové hity jako na albu Violator, ale jeho kolega Andy Fletcher ho uklidňoval, že pod tlakem naopak skládá ty nejlepší skladby.

Klaustrofobie, rvačka, sbohem 

A pak tu byla osobní rovina. Vztahy v kapele dávno nebyly vřelé, vlastně už ani kamarádské. Hudebníci se měli po vyčerpávajícím turné k Violator plné zuby a Wilder náladu ve skupině zpětně popsal jako velmi klaustrofobickou. David Gahan se dokonce v té době přestěhoval do Los Angeles, kde se začal kamarádit s lidmi z kapel jako Soundgarden nebo Jane’s Addiction, což ho začalo táhnout k rockovějšímu zvuku (a taky ho to začalo táhnout k heroinu, na který v roce 1996 málem zemřel, ale to je trochu jiný příběh). Trojice Gore, Fletcher a Wilder mezitím jamovala v madridském studiu z velké části bez něj, přičemž z toho dlouho nelezl žádný rozumný výsledek. Flood to dokonce nazval totální ztrátou času a chtěl z nahrávání vycouvat. Gahan se pak ke kapele přidal, ale zpětně sebekriticky zhodnotil, že pro tuto desku toho udělal dost málo a vlastně se mu líbí pouze pěvecký výkon, který podal v písní Condemnation. Wilder a Gore se ve studiu neustále hádali, a když se kvůli mixu skladby Judas dokonce poprali, Wilder se prý rozhodl definitivně kapelu opustit. Přesto v kapele zůstal až do vydání desky a následného turné.

Přes překážky ke hvězdám 

Přes to všechno utrpení nakonec práce nakonec dopadla nad očekávání dobře. Album Songs Of Faith And Devotion vyšlo 22. března 1993 a stalo se první deskou kapely, která vstoupila současně na první příčku americké i anglické albové hitparády (plus řady dalších zemí). Mohly za to hity I Feel You, Walking In My Shoes a nezvykle gospelová Condemnation, ale také na koncertech velmi oblíbená In Your Room, které prokázaly Goreovu schopnost stále dodávat fantastické písně. Následovalo Devotion Tour, které mělo sto padesát osm zastávek a bylo nejdelší v kariéře kapely. Po něm ze skupiny odešel Alan Wilder. David Gahan v roce 1996 zažil klinickou smrt po předávkování speedballem a Depeche Mode už nikdy nenatočili desku, která by dobyla americkou hitparádu a později dokonce ani tu anglickou.

Autor je hudební publicista
Úvodní foto: Sony Music