Je to přesně dvacet let, co Madonna vydala svoji nejvíce politickou desku. Jmenovala se American Life a zpěvačka na ní svoji vlast kritizovala. Není divu, že v USA až tak moc úspěšná nebyla, přesto stojí za připomenutí.
Madonna vždycky uměla provokovat. Vlastně na tom svoji kariéru stavěla od samotného začátku a začátkem devadesátých let za tímhle účelem natočila i knihu fotografií, které byly na samotné hraně pornografie (a někdy i za ní). Jenomže s novou dekádou se zpěvačka, která v roce 1998 oslavila čtyřicítku, začala přece jen trochu zklidňovat (její současné sexuální třeštění necháváme bez komentáře). Stala se z ní matka, žila celkem pokojně v manželství s anglickým režisérem Guyem Ritchiem a studovala kabalu. Chuť provokovat ji však neopouštěla, a tak se vrhla do jediné oblasti, kterou ještě ve svojí tvorbě neobsáhla, politiky.
Musíme vzít v potaz šok, v němž byl stále ještě svět po útocích na USA z 11. září 2001. Zejména Amerika nedokázala uvěřit, co se to vlastně stalo a čím to bylo způsobené. A některé celebrity, včetně Madonny, si začaly veřejně klást otázky – nemůže si za to Amerika vlastně tak trochu sama? Do toho začala zpěvačka chystat své deváté album. Vyšlo 21. dubna 2003 pod názvem American Life a je to vlastně zpěvaččin pohled na 11. září.
Hudebníci z rockové i popové scény měly vždycky blízko k levicovému smýšlení už od dob punk rocku. V zemích, které mají přímou historickou zkušenost s komunistickým režimem, je to však trochu jako rudý hadr na býka. Stejně na řadu lidí působil obal Madonniny nové desky, kde její fotografie celkem jasně odkazuje na Che Guevaru. Ale berme to prostě jako nějakou vizuální zkratku, je zbytečné domnívat se, že by Madonna chtěla vést třídní boj. Přesto je American Life vnímáno jako Madonnino dost možná jediné konceptuální album, ve kterém se vypořádává s politickými tématy, jimž se vždycky – celkem moudře – spíš vyhýbala.
Co se týče hudby, byla tehdy Madonna silně ovlivněná anglickými skupinami Massive Attack a Lemon Jelly a hlavně jejich citem pro kombinaci elektronických a akustických nástrojů. Něčeho podobného chtěla na nové desce sama dosáhnout a podobně znělo i zadání, které dala francouzskému producentovi Mirwaisovi Ahmadzai, se kterým pracovala i na předchozím albu Music. To sice nebylo až tak patrné v titulním prvním singlu, ale mnohem více v dalších skladbách jako Hollywood a Love Profusion.
Album se dočkalo poměrně velkého kritického ohlasu a Madonna byla chválena jak za svoji odvahu udělat zvukový krok stranou, tak šlápnout do politiky a kritizovat svoji vlast, což by jí řada amerických fanoušků mohla mít za zlé. Americký patriotismus je totiž skutečně velmi silný. Dodejme, že až rok po Madonně vydali Green Day svoje slavné album American Idiot, na kterém se tahle poppunková trojice se svojí vlastí skutečně nemazlí. Mělo to však svoji cenu. Deska sice v USA vstoupila do Billboard Chart na prvním místě, za první týden prodeje se ho přece jen v Americe prodala polovina kusů oproti předchozí desce Music (240 versus 420 tisíc kusů). A už tak na Madonnu relativně slabé prodeje se v dalších týdnech ještě rychle snižovaly. Deska American Life současně byla její poslední, kterou vydala u labelu Maverick. Další desku Confessions On A Dance Floor o dva roky později už vydala u Warner Music a jakékoliv politice se zdaleka vyhnula. Místo toho si to se samplem od skupiny ABBA ve skladbě Hung Up namířila doprostřed tanečního parketu. Její fanoušci vzali obchody s deskami útokem, načež se z taneční zpovědi stalo jedno z nejprodávanějších alb nového milénia. Přesto zůstává deska American Life cenná jako zajímavý experiment a výpověď složité doby.
Autorský článek
Úvodní foto: Warner Music / Getty Images / Frank Micelotta