Od vykradené písně, přes Karma Police, až k originálním projektům: Thom Yorke slaví 55

Frontman jedné z nejslavnějších a nejvýznamnějších rockových skupin posledních třiceti let, jíž jsou nepochybně Radiohead, slaví dnes pětapadesátiny. Tady je několik z nejzásadnějších písní, jimž propůjčil svůj mimořádný talent a nezaměnitelný hlas.

Radiohead: Creep (1993)

Tohle je skladba, která tehdy mladičkou skupinu z Anglie dostala na hudební mapu světa. Písnička z debutového alba Pablo Honey vznikla v roce 1992 a Yorke ji napsal ještě během svých studií na Exeter University. Text považoval za velice osobní vyjádření toho, jak se tehdy mezi spolužáky cítil. Kapela ho zhudebnila společně, ale hlavní podíl měl tehdy kytarista Jonny Greenwood a zvuk byl ovlivněný grungeovou vlnou. Úspěšná ale nebyla hned.

Všimli si jí až dýdžejové amerických studentských rádií a její věhlas začal růst. Díky tomu se dostala až na 34. místo Billboard Chart a její úspěch se přenesl i zpět do Anglie a zbytku světa. Kapele však radost zhořkla ve chvíli, kdy Albert Hammond a Mike Hazlewood ze skupiny The Hollies kapelu obvinili, že do písně vykradla jejich hit The Air I Breathe. K soudu však nedošlo. Radiohead jejich námitky raději uznali a Hammond a Hazlewood jsou dnes uvedeni mezi autory písně, což jim zajišťuji příjem z ní. To ostatně je nejspíš i důvod, proč Radiohead tuto píseň dodnes nemají příliš rádi a dlouhá léta ji odmítali hrát naživo, přestože si ji publikum žádalo.

Radiohead: Street Spirit (Fade Out) (1995)

Druhé album Radiohead se jmenuje The Bends. A skupina na něm naznačila, čeho bude v příštích letech schopná. Tedy nejen podávat strhující indie rockové hymny jako Creep, ale taky překvapivé, komplikované a velmi osobité písně, jako třeba právě tato. Hudebně je Street Spirit pozoruhodná pro svůj jednoduchý, ale silně emotivní zvuk. Kytarové riffy tu vytvářejí hypnotickou atmosféru a Yorkeova pěvecká interpretace všemu dodává hloubku a intenzitu. Skladba ale také obsahuje charakteristické kytarové harmonie, které se staly znakem kapely Radiohead.

Radiohead: Karma Police (1997)

Radiohead se už v první dekádě svojí kariéry u fanoušků zapsali jako kapela, která odmítá opakovat úspěšný model a stále se snaží přicházet s inovací sebe samých. Poprvé se to výrazně projevilo na jejich třetí desce OK Computer z roku 1997, která je dodnes jedním z vrcholů kariéry. Patrně největším hitem z této desky je skladba s výrazným motivem piana. Text skladby je celkem surreálný a dotýká se toho, jaké následky mají naše činy. Vypravěč textu je přímo pronásledován „karmickou policií“ z níž má hrůzu. K písni existuje i slavný videoklip od Jonathana Glazera, ve kterém se na chvíli na zadním sedadle automobilu objeví i sám Yorke.

Radiohead: Paranoid Android (1997)

I toto je legendární kousek ze slavného alba OK Computer. A je v něm i kratičké kytarové sólo, které je současně jediným sólem z celého alba, což bylo v té doby pro fanoušky rockové hudby poměrně velké překvapení. Samotná skladba má dost složitou strukturu a je rozdělena na několik částí. I tento text je temný a surreálný a ačkoli neexistuje jednoznačná interpretace jeho významu, název písně byl inspirován postavou paranoidního androida Marvina ze slavné knihy Stopařův průvodce po Galaxii od Douglase Adamse. Skladba byla vydána i jako singl a stala se jedním z vrcholů kariéry Radiohead. Dodnes je pak považována za jedno z nejvýznačnějších děl britského alternativního rocku. Animovaný klip vytvořil švédský animátor Magnus Carlsson.

Radiohead: No Surprises (1997)

Nikdo nemůže tvrdit, že by si Radiohead zakládali jen na složitých kompozicích a nebyli schopni napsat jednoduchou, přehlednou písničku či dokonce baladu. Jasným důkazem toho, že to svedou velmi dobře, je tato skladba z desky OK Computer. Je známá právě pro svou jednoduchou melodii a akustický zvuk, který zdůrazňuje jemnost písně. Hlavní motiv je dokonce hraný na dětskou zvonkohru, což písni dodává její charakteristickou atmosféru klidu a melancholie. Video, ve kterém Thom zkouší, jak dlouho vydrží bez dechu pod vodou, natočil Grant Gee. A existuje i video z jeho vzniku a je to celkem nervák.

UNKLE + Thom Yorke: Rabbit In Your Headlights (+ Unkle) (1998)

Projekt Unkle, za nímž stojí zejména producent James Lavelle, se v roce 1998 na scénu uvedl svým úžasným debutem Psyence Fiction, za nímž po hudební stránce stál zejména americký DJ Shadow. Na albu ale bylo také několik mimořádných hostů a Thom Yorke v této tísnivé skladbě byl jedním z nich. Jednou z možných interpretací textu písně je, že vyjadřuje pocit ztracenosti, beznaděje a dezorientace v moderním světě. Název písně (Králík před předními světly) může symbolizovat někoho, kdo je vyděšený a paralyzovaný možným konfliktem. Sama skladba je složena z několika samplů. Ty nepravidelné bicí jsou ze skladby New Grass od Talk Talk, tísnivé piano je pak vypůjčeno ze skladby Music For Ballet od Pudding En Gisteren (čas 18:48), burácivé bicí v závěru jsou ze skladby Essa Menina Tá Ficando od skupiny Dom E Ravel. Mrazivé slavné video natočil opět Jonathan Glazer a hraje v něm francouzský herec Denis Lavant.

Thom Yorke + Björk: I’ve Seen It All (2000)

Kromě projektu Unkle se Thom Yorke mimo hraní s Radiohead či sólovou tvorbu (bude o ní řeč) nechal zlákat ke spolupráci i s jinými umělci. Například s producentem Flying Lotus, skupinou Sparklehorse, a taky zpěvačkou Björk. S tou nahrál tuto skladbu pro potřeby strhujícího muzikálového dramatu Tanec v temnotách z roku 2000 od dánského kontroverzního režiséra Larse Von Triera. Sám Yorke se vždy prohlašoval za velkého fanouška Björk, což platilo i naopak, a jejich spolupráce byla přímo logická. Skladba samotná, jíž je Yorke spoluautorem, je pak poměrně výrazně ovlivněna elektronickou hudbou v kombinaci s orchestrálními aranžmá a také trochu navazuje na zvuk alba Kid A od Radiohead, které vyšlo pouze o měsíc dříve. Pokud jste film neviděli a zvládnete pohled na opravdu mrazivé drama, rozhodně si jej dejte. I po letech má mimořádnou sílu a to i díky scéně, v níž z ní právě tato píseň.

Radiohead: Everything in Its Right Place (2000)

Až do konce 90. let byli Radiohead považováni za víceméně kytarovou kapelu, to se však dramaticky změnilo s jejich čtvrtým albem Kid A, na kterém prosluli výrazným experimentováním s elektronikou. Tato skladba je jednou z nejvýraznějších na albu a značně se liší od předchozí tvorby kapely. Text písně je velmi minimalistický a obsahuje hlavně několik jednoduchých frází opakovaných stále do kola. Jednou z hlavních frází právě „Everything in Its Right Place“, což může být chápáno jako výraz touhy po harmonii, klidu a řádu. Yorke text zpívá s chladným, téměř robotickým hlasem, což k hypnotické atmosféře písně přispívá. Samotný klávesový motiv je zahraný na legendární syntezátor Prophet 5 ze 70. let, který mimo jiné i díky tomu zažil znovuobjevený zájem. A přestože tato skladba nezná jako něco, co bychom přímo nazvali hitem, stala se nesmírně slavnou a mezi fanoušky oblíbenou.

Radiohead: Idioteque (2000)

Zkoušeli jste si někdy představit, jak by to vypadalo a co by se dělo, kdyby skutečně začala jaderná apokalypsa? Přesně o tom je totiž tato nervní skladba z desky Kid A, v níž Thom Yorke zpívá jako „Kdo je v bunkru? Ženy a děti jdou první,“ nebo „My nepanikaříme, tohle se fakt děje“. Hudebně se jedná o zhruba pětiminutový výsek bezmála hodinové improvizace Jonnyho Greenwooda s modulárními synťáky. Z ní Thom Yorke vytáhl tento kousek a doprovodil jej svým zpěvem. Název skladby pak odkazuje na píseň Discotheque od U2.

Thom Yorke: Black Swan (2006)

V první dekádě milénia se Thom Yorke rozhodl vydat vlastní cestou a mít vedle Radiohead i vlastní sólovou dráhu. V roce 2006 vydal vynikající debutové album The Ereaser, ze kterého vzešla zejména tato depresivní píseň. Jak už je u Yorkea zvykem, text písně obsahuje temné vize a abstraktní obrazy, které lze vyložit různě. Fanoušci se však shodují, že se skladba dotýká témat jako jsou změna klimatu, strach z ekologického kolapsu nebo obavy z lidské destruktivity.