Hudební scénu zasáhla jako tichý hurikán. Její síla ale spočívá v klidu, temnotě a autenticitě. Billie Eilish navíc otevřeně mluví o svých psychických potížích, což z ní udělalo symbol autentičnosti a odvahy pro dospívající fanoušky po celém světě.
Billie Eilish Pirate Baird O’Connell se narodila 18. prosince 2001 v Los Angeles. Od dětství byla obklopená hudbou a uměním – rodiče jsou herci a hudebníci, starší bratr Finneas O’Connell je muzikant a producent. Od osmi let působila v dětskému sboru v Los Angeles, ve třinácti letech začala psát vlastní písně, často právě ve spolupráci se svým bratrem, který ji v rozvoji jejího talentu podporoval a stále podporuje. Průlom v její kariéře nastal, když ve čtrnácti letech nahrála píseň Ocean Eyes. Původně ji Finneas napsal pro svou kapelu, ale Billie ji ve svém dětském pokoji nazpívala a společně ji bez většího očekávání publikovali na platformě SoundCloud. V průběhu několika týdnů se píseň rozšířila mezi posluchači a začala získávat statisíce přehrání, což bylo na neznámou zpěvačku v jejím věku mimořádné. Billie tak získala svůj první kontrakt s nahrávací společností.
Jedna z prvních ukázek jejího charakteristického stylu spojuje temné texty s hravou melodií, čímž položila základy pro svou další tvorbu. Inspirací pro text byl fiktivní příběh dívky, která spáchala zločin a nyní čelí výčitkám svědomí. V písni Bellyache Billie zpívá z pohledu postavy, která si uvědomuje následky svého jednání a pociťuje psychickou tíhu svého činu. Navzdory temnému tématu je melodie skladby lehká a chytlavá, čímž vzniká kontrast, který přitahuje posluchače. Tento přístup Billie později zdokonalila a stal se základem mnoha jejích dalších hitů.
Skladba, ve které se spojila s americkým zpěvákem Khalidem, původně vznikla jako součást soundtracku k druhé sezóně seriálu Proč? 13x proto (13 Reasons Why). Text písně reflektuje pocity beznaděje a izolace, ale také náznak naděje a touhu najít světlo v temnotě. Billie i Khalid dokázali do skladby vnést hlubokou emocionální hloubku, díky čemuž se Lovely stala symbolem pro mnoho fanoušků bojujících s psychickými obtížemi. V té době se i Billie potýkala s depresemi a úzkostmi, což se odráží i v jejím vokálním projevu. Videoklip, který režírovali Taylor Cohen a Matty Peacock, zachycuje Billie a Khalida ve skleněné místnosti obklopené ledem, což symbolizuje izolaci, ale také snahu prolomit bariéry. Billie díky této skladbě upevnila svou pozici osobnosti, která se nebojí mluvit o psychických problémech a hledat z nich východisko.
Billie sama uvedla, že tato píseň pro ni byla emocionálně náročná, protože zachycuje pocity, se kterými se sama často potýká – rozpolcenost, touhu po klidu, ale také strach z toho, co znamená být sám. Videoklip, který režíroval Carlos López Estrada, se stal ikonickým díky jednoduchému, ale vizuálně působivému konceptu, kdy Billie sedí v bílém prostředí a z očí jí stéká černá tekutina, která symbolizuje zármutek a emocionální vyčerpání. Málokoho by při sledování klipu napadlo, že černá tekutina byla skutečná, nikoli digitálně upravená. Efekt byl vytvořen tak, že Billie nejprve držela tekutinu v ústech a poté byla speciálními hadičkami, které byly nenápadně připevněné na její obličej a zamaskované, vypuštěna tak, aby to vypadalo, že jí vytéká z očí. Pro tento postup se rozhodli, aby efekt vypadal přirozeně a zároveň aby se vyhnuli zdravotním rizikům spojeným s použitím tekutiny přímo na oči.
Z debutového alba When We All Fall Asleep, Where Do We Go? vzešla skladba, která rychle ovládla hitparády a dosáhla prvního místa v americkém singlovém žebříčku, což z Billie udělalo první umělkyni narozenou v tomto tisíciletí s takovým úspěchem. Získala také cenu Grammy za nahrávku roku a píseň roku, celá deska získala další tři zlaté gramofonky, jeden si pak z ceremoniálu odnesl i Finneas coby nejlepší producent.
V období, kdy singl Bad Guy dominoval hitparádám, čelila Billie obrovské mediální pozornosti. Jedním z aspektů, který přitahoval zájem, byl její osobitý styl oblékání. Billie se tehdy rozhodla nosit volné, neforemné oblečení, aby zabránila tomu, že bude její postava hodnocená nebo sexualizovaná. Sama uvedla, že tento styl jí pomáhá chránit své soukromí a kontrolovat, co o ní lidé mohou říct a zároveň šlo o reakci na tlak hudebního průmyslu i společnosti, která podle ní často klade důraz na vzhled spíše než na talent.
Píseň vydaná v roce 2020 je titulní skladbou k bondovce stejného jména a do historie zapsala Billie jako nejmladší interpretku, která kdy nazpívala úvodní skladbu k filmu o agentovi 007. Bylo jí tehdy pouhých 18 let a napsala ji spolu se svým bratrem, přičemž produkce se ujal legendární skladatel Hans Zimmer. Skladba vznikla rychle. Billie s Finneasem dostali nabídku od producentů bondovky poté, co si jejich práce všiml režisér filmu Cary Joji Fukunaga. Během turné v Texasu začali pracovat na textu a melodii, která měla odpovídat temné a tragické atmosféře filmu. Když si píseň poslechl Hans Zimmer, byl prý natolik ohromen, že ji okamžitě schválil.
Premiéra se odehrála naživo na ceremoniálu Brit Awards 2020, kde Billie vystoupila poprvé za doprovodu orchestru, což bylo pro její minimalistický styl dost neobvyklé. No Time to Die byla nejen kritikou dobře přijata, ale také komerčně úspěšná – debutovala na druhém místě britské hitparády a získala Oscara za nejlepší originální píseň. Billie a Finneas se tak stali nejmladšími tvůrci, kteří toto prestižní ocenění získali a navíc dostali možnost vystoupit na slavnostním ceremoniálu.
Píseň z druhého alba Happier Than Ever se zabývá tématem zneužití moci ve vztazích. V tomto období Billie změnila svůj vizuální styl. Opustila volné, neforemné oblečení a objevila se na obálce časopisu Vogue v korzetu a saténovém outfitu. Část fanoušků a médií ji na základě toho chválila za sebevědomí a odvahu, jiní diskutovali o tom, zda tato změna stylu neodporuje jejím předchozím postojům.
Za skladbu k filmu Barbie zpěvačka získala dalšího Oscara. Videoklip, který sama režírovala, zachycuje minimalistické obrazy plné symboliky. Billie je v klipu oblečená ve žlutých šatech inspirovaných retro stylem panenek, které spolu s jejím vzhledem a prostředím odkazují na estetiku panenkovského světa a vytváří jemné propojení s filmem. Píseň zaznamenala obrovský ohlas a přinesla Billie další ocenění, včetně Grammy a Zlatého glóbu.
Na třetím albu Hit Me Hard and Soft opět dokázala překvapit svou otevřeností a hudební vyspělostí. Jednou z nejdiskutovanějších skladeb byla Lunch, která se zabývá její sexualitou a složitým vztahem ke společnosti. V tomto období Billie poprvé veřejně hovořila o své queer identitě, čímž se stala inspirací pro LGBTQ+ komunitu.
Na závěrečném ceremoniálu letošních olympijských her zazářila Billie s emotivní skladbou Birds Of A Feather, která poeticky vypráví o hlubokém spojení mezi lidmi, schopnosti porozumět si navzdory rozdílům. Během vystoupení, které symbolicky zahájilo přípravy na olympiádu v Los Angeles v roce 2028, ji na pódiu samozřejmě doprovodil její bratr Finneas.