Nechce se vám číst? Článek si můžete i poslechnout
|
Všimli jste si někdy, kolik písní má ve svém názvu pozdravy? Ať už se jedná o ty vítací nebo loučící, najdeme je v repertoáru i těch nejslavnějších interpretů. A když dnes slavíme Světový den pozdravů, sluší se jich pár připomenout…
Nepochybujeme o tom, že tuhle skladbu dobře znáte, věděli jste ale, že kromě zpěvu do ní Adele vlastnoručně nahrála i bicí? Písnička samotná prý nevznikala nijak snadno. Adele ji společně se spoluautorem a producentem Gregem Kurstinem psala více než půl roku. Sama ji pak považuje za volné pokračování skladby Someone Like You, jíž dávala sbohem ukončeném vztahu. A v Hello se k tomuto tématu vrací. Jednak v něm hovoří ke svému mladšímu já, ale také ke všem svým bývalým partnerům, kteří prošli jejím životem. Ale nejen jim.
„Cítila jsem, že se v životě všichni stále někam posouváme. A tahle skladba není jen o bývalých milostných vztazích, ale také o současných vztazích s každým, koho miluji. Měla jsem proto potřebu napsat píseň pro všechny lidi, se kterými nejsem v kontaktu, ale myslím na ně,“ vysvětluje zpěvačka.
Tato skladba francouzského producenta Martina Solveiga a zpěvačky Martiny Sorbara z kanadské skupiny Dragonette byla pro oba prvním hitem, který vstoupil do anglické singlové Top 20. Její text je ve zkratce o tom, že když se dívka s někým na večírku s někým dá náhodně do řeči, ještě to nemusí nutně znamenat, že si s ním chce rovnou začít poměr nebo skočit do postele. Někdy prostě přijde jenom tak, aby se s někým seznámila a zdvořile řekla ahoj, jak se doslova v písni zpívá.
K písni existuje i klip, který ale ve skutečnosti vychází z krátkého filmu, který Solveig natočil ještě před samotným vznikem písně a sám jej režíroval. Na slavném stadionu Rolanda Garrose hraje tenis s jinou hvězdou francouzské elektronické taneční hudby, a to Bobem Sinclairem. Sám Solveig k tomu řekl: „Pracoval jsem jako režisér na krátkém filmu, což je moje další vášeň. Film byl příběhem, kde se mísí realita a fikce, což mě baví. Natáčelo se to pro televizní vysílání a dohodli jsme se s pořadateli turnaje French Open, kde bylo na kurtu dvanáct tisíc diváků, že nás nechají patnáct minut pobíhat po kurtu a hrát tenis .Což všechny dost zaskočilo, včetně publika. A to mimo jiné i to inspirovalo tuto píseň.“
Byl to průlomový singl zpěvačky Lenny, vlastním jménem Lenky Filipové mladší, jímž uchvátila rádia nejen v Česku, ale také v Německu a především Itálii. Skladbu napsala společně se svým tehdejším partnerem, producentem Ondřejem Fiedlerem, společně ji i natočili. Text je pohledem na osobní démony, kteří čas od času vystrčí růžky a pokukují po každém z nás. Lenny však v písni soudí, že nejlepší způsob, jak se s tím vypořádat, je říct jim „hello“ a dělat dál jakoby nic. Hit vyšel na zpěvaččině debutovém albu Hearts.
Byl to jeden z největších hitů roku 1992 a všechny rozhlasové stanice i MTV ho hrály téměř do omrzení. Na svědomí ho mělo duo Shakespears Sister, které tvořily irská zpěvačka Siobhan Fahey, bývalá členka skupiny Bananarama, a její americká kolegyně Marcella Detroit. Balada z jejích druhé desky Hormonally Yours nemá úplně konkrétní děj, je spíš takový sled obrazů člověka, který žije sám a v podstatě opuštěný v moderním velkoměstě, které je sice plné lidí, ale všichni jsou si cizí.
Velkou pozornost na sebe v této skladbě strhla především Marcella Detroit svým mimořádným hlasovým rozsahem, který předvádí v plné kráse. Pozoruhodné je, že přestože skladba slavila velké úspěchy v rozhlasovém éteru, hitparádově si až tak dobře nevedla. Do Top 10 se nedostala v v Británii ani v USA.
Jedna z nejveselejších a nejbezstarostnějších písní, které nahrála americká skupina The Doors, byla inspirována skutečnou příhodou. Jim Morrisson prý na pláži ve Venice Beach, což je čtvrt Los Angeles, potkal krásnou dívku a okamžitě ji na ulici oslovil, rošťák jeden. Co z toho bylo, nevíme. Jak později prozradil klávesista Ray Manzarek, v textu najdeme úryvek, který vysvětluje, že dívka byla tmavé nebo alespoň snědé pleti. Jedná se o slova „Do you hope to pluck this dusky jewel?”, což se dá do češtiny přeložit jako „Doufáš, že utrhneš tento tmavý drahokam?”
Kvůli skladbě se skupina dostala do pře s vydavatelem anglické skupiny The Kinks, který The Doors obvinil z toho, že ústřední riff je vykrádačkou jejich hitu All Day And All Of The Night. Frotman The Kinks Ray Davies na to později vzpomínal: „Nejzábavnější na tom bylo, když za mnou můj vydavatel přišel na turné a říká, že The Doors použili riff z All Day And All Of The Night do Hello, I Love You, že je musíme žalovat. A já odvětil, jestli je spíš nemůžeme přimět, aby se k tomu sami přiznali. A odpověděl, že už to udělali a proto je musíme žalovat! Ve skutečnosti ale pro mě to, že Jim Morrisson přiznal, že ho naše písnička inspirovala, bylo mnohem důležitější. A navíc tu myšlenku rozvedli jinam.“ Manzarek později připustil, že Hello I Love You je opravdu vykradená píseň The Kinks a že mezi skupinami došlo k mimosoudnímu vyrovnání.
Zpěvák a skladatel Lionel Richi proslul na přelomu 70. a 80. let jako frontman skupiny The Commodores, pak se však vydal se na sólovou dráhu. V roce 1983 vydal svoji druhou desku Can’t Slow Down, na které vyšla i tato píseň. Skladba tak smutná a tísnivá, že je téměř obtížné ji doposlouchat a to navzdory tomu, jak nádherná melodie to je. A krátce po svém vydání se celkem neomylně usadila na vrcholku americké singlové hitparády a její sláva obletěla svět.
Sám Richie později vysvětlil, že při jejím skládání vycházel z vlastní zkušenosti. Jako mladý kluk byl prý poměrně stydlivý a když kolem sebe viděl procházet krásnou dívku, netroufal si ji oslovit. Místo toho si prý vždy pomyslel: „Ahoj, nejsem ten, koho hledáš?“, což je nejslavnější replika z této písně. Tu Richie původně napsal už pro své debutové sólové album, ale nakonec ji odložil. Právě proto, že mu přišla příliš smutná a depresivní. Jeho žena Brenda ji však měla ráda a přesvědčila ho, aby ji ze šuplíku vytáhl.
Tahle píseň pochází ze slavného broadwayského muzikálu z roku 1964, jemuž dala i jméno. Úplně poprvé ji zpívala Carol Channing, která hrála Dolly v prvním uvedení tohoto představení z roku 1964. Brzy se stala standardem, který po ní do svého repertoáru zařadila celá řada slavných hudebníků jako Frank Sinatra, Sammy Davis, Jr., Louis Prima, Liza Minelli, Barbra Streissand, která Dolly hrála ve filmové adaptaci muzikálu, a pak samozřejmě Louis Armstrong, který za interpretaci získal cenu Grammy.
Je vlastně s podivem, že tuto píseň, psanou pro ženskou postavu, nazpívalo a proslavilo i tolik mužů, to není úplně obvyklé. Armstrong si tuto skladbu zazpíval rovněž ve filmové verzi muzikálu z roku 1969, kde má píseň podobu dialogu mezi ním a samotnou Dolly, ztvárněnou Barbrou Streissand.