Největší hity Olympicu: Která píseň by dnes neprošla, u které se Jandovi nelíbil text a ze které raději udělali dvě? Hlasujte pro svou nejoblíbenější

Patrně stále nejslavnější a nejvýznamnější česká rocková skupina slaví letos hned dvojí významné jubileum. Frontman a lídr Petr Janda letos oslavil osmdesátku, skupina samotná se připravuje na turné, kterým oslaví 60 let na scéně. Z opravdu velkého množství jejich hitů a slavných písní jsme se pokusili vybrat desítku těch nejzásadnějších. 

Na konci článku můžete hlasovat v anketě pro svůj nejoblíbenější hit české legendy. 

Dej mi víc své lásky (1965)

Nebyla to zdaleka první písnička skupiny, ani jejich první hit. Tím byla ještě předtím píseň Hvězda na vrbě, kterou nazpíval Pavel Šváb v duetu s tehdy dvanáctiletým Bohumilem Starkou. To však byl ještě repertoár, který spíše odpovídal do té doby zavedenému modelu, kdy hudební skupina byla především doprovodné těleso pro různé sólové zpěváky. Tento model však The Beatles rozbili na prach a Olympic se rozhodl jejich přístup následovat. Hudební skupina najednou byla trochu jako „pouliční gang“, který si vystačil sám a mluvil sám za sebe. V případě Olympicu pak poprvé výrazně promluvil prostřednictvím této písně, kterou složil Petr Janda a dokonce ji původně opatřil anglickým textem, kde se v refrénu zpívalo „my baby give me more“. To však neprošlo. A tak Pavel Chrastina píseň přetextoval, ačkoliv význam slov refrénu nechal prakticky totožný. Stačil mu k tomu prý jediný víkend na chatě u Jílového u Prahy. Jeden z největších hitů skupiny Olympic vyšel (podobně jako několik dalších legendárních písní této skupiny) pouze na singlu. Nebyl na žádném jejich řadovém albu a v roce 1968 vyšel jako bonus jejich debutu Želva.

Želva (1967)

Název debutovému řadovému alba Olympicu dala další píseň, ke které hudbu napsal Petr Janda a lehce dadaistickým textem ji opatřil Pavel Chrastina. Ta vznikla vlastně vznikla především z potřeby mít na jejich první desce hit, který skupině – jak se jim tehdy zdálo – chyběl. Kapela prý neměla chuť napsat další písničku o lásce, protože takových bylo všude kolem dost. A tak přišla na řadu zvířecí tematika, která se v kariéře kapely objevila ještě několikrát v písních jako Pták Rosomák (ačkoliv rosomák rozhodně není pták). Celá písnička Želva prý vznikla za jediný den a natočena byla za pouhých pět dní, což je na dnešní poměry docela málo. Ale přesto to byl přesně ten hit, který skupina potřebovala a dodnes nesmí chybět na žádném koncertu Olympicu. A proč právě želva? Petr Janda k tomu jednou řekl: „Krásné zvíře. Nikdy jsem netušil, že umí tak rychle plavat. A navíc, že má tak moudrý čumidla.”

Dynamit (1970)

Další z písní, které nevyšly na žádném řadové albu Olympicu, ale i z pozice samostatného singlu se stala evergreenem a jedním z velkých hitů skupiny. Dynamit je vlastně vtipně a hravě pojatá rozchodová píseň, která by dneska možná byla za hranicí politické korektnosti. Zpěvák v ní totiž své milé vyhrožuje tím, že ji sprovodí ze světa dynamitem a stane se z něj vrah. V kombinaci s divokým rock’n’rollovým rytmem a veselou melodií, jíž je text opatřen, je však nadsázka ihned jasná a snad se na tuto píseň kletba cancel culture nesnese. Písnička je z roku 1970, který se z dnešního pohledu zdá být pravěk, ale skupina v tomto roce už odehrála svůj patnáctistý koncert.

Otázky (1970)

V repertoáru Olympicu se velmi záhy začaly objevovat i balady. Za jejich první hit v této kategorii můžeme považovat asi skladbu Otázky, která vyšla jako samostatný singl v období mezi jejich alby Pták Rosomák (1969) a Jedeme jedeme (1971). Otázky by mohly asi dost dobře fungovat jako milostná balada, motiv flétny, který se v písni opakuje, k tomu trochu svádí. Píseň je však o lásce jen velmi letmo a je spíš takovým lehkým filozofickým zamyšlením o podstatě světa, ve kterém Zdeněk Rytíř, který je jeho autorem, už naznačuje svůj pozdější slavný textařský rukopis.

Bon Soir, Mademoiselle Paris (1971)

Jednou z dalších balad Olympicu byla tato píseň, kterou Petr Janda napsal pod dojmem svého pobytu ve Paříži v roce 1968, kdy skupina i „cvičně emigrovala“, ale pak se zase vrátila do ČSSR. Autorem textu je však opět Zdeněk Rytíř, který později se skupinou úspěšně spolupracoval a otextoval pro ně i jejich konceptuální trilogii Ulice, Prázdniny na zemi a Laboratoř. Rytíř s Olympicem začal pracovat hned na začátku 70. let a na jejich třetím albu Jedeme jedeme vystřídal do té doby téměř výhradního textaře Pavla Chrastinu. Bon Soir, Mademoiselle Paris vyšla právě na této desce a na koncertech ji zpíval i Jeňýk Pacák. Do oběhu ji v polovině 90. let vrátila i skupina Shalom, přičemž zpěvák Petr Muk ji měl ve svém repertoáru poté i na sólové dráze a píseň má pozdější generace hudebních fanoušků spojenou právě s ním.

Únos (1973)

Mladší generace už to dneska možná vůbec neregistruje, ale skupina Olympic za sebou má i období, kdy byl jejím členem Jiří Korn, dřívější baskytarista a zpěvák skupiny Rebels. Jednalo se pouze o dvouleté období, během nějž vznikla i píseň, která je do jisté míry politickým škraloupem skupiny. Její inspirací totiž byl stejný příběh jako v případě slavného dílu seriálu 30 případů majora Zemana nazvaného Mimikry. Tedy drama z roku 1972, kdy skupina Čechů chtěla emigrovat do tehdejšího západního Německa tím, že unesli letadlo a při svém pokusu zastřelili pilota. V Majoru Zemanovi se navíc tento příběh pokusili spojit se skupinou Plastic People Of The Universe, Olympic se v písni Únos pouze pohoršuje nad snahou o překročení státní hranice prostřednictvím letadla.

Slzy tvý mámy (1973)

O této písni jsme před časem psali v článku o písních věnovaných maminkám, ale samozřejmě ji nelze nezmínit i v tomto výčtu, protože se jedná o jednu z nejslavnějších písní Olympicu ze sedmdesátých let. Autorem tohoto textu o mladém delikventovi byl lékař, textař, básník a literát Václav Babula, který napsal texty i pro Karla Gotta nebo Waldemara Matušku. Balada Slzy tvý mámy byla jeho první spoluprací s Olympikem, hudbu k ní napsal Petr Janda. Tomu se ale vůbec text nelíbil, prý pro něj bylo velkým problémem jej zhudebnit a všechny jeho dlouhé i krátké slabiky nacpat do nějaké melodické linky. „Bylo to trochu jako luštit křížovku,“ vzpomínal na to později Petr Janda, který prý dlouho zvažoval, jestli písničku z repertoáru jednoduše nevyhodit. Po vítězství v soutěži Bratislavská lyra však bylo o jejím osudu rozhodnuto. Nicméně i v tomto případě platí, že písničku nenajdete na žádném řadovém albu skupiny.

Já (Sobectví) (1981)

Petr Janda se v 70. letech dostal několikrát do Londýna, kde mimo jiné viděl i koncert skupiny The Clash. Sám mimo jiné v pořadu On Air vzpomínal, že punk rock ho nesmírně zasáhl a rozhodl se, že bude mít v repertoáru podobně hlučnou a rychlou skladbu. Jednou z nich byla skladba, kterou otextoval opět Zdeněk Rytíř a vyšla na albu Ulice. Zajímavý je i její text, který je poměrně dobrou studií kariérismu a egomaniactví, jakého je i dneska všude plno. Mezilidským vztahům je ostatně věnováno celé album Ulice, na níž je i další velký hit, melancholická balada Okno mé lásky (Láska).

Osmý den (1980) / Jasná zpráva (1981)

Tyto dvě písně, které patří k tomu nejlepšímu a nejslavnějšímu, co Olympic nahrál v celých osmdesátých letech, jsou zde záměrně uvedeny v jednom bloku. Původně se totiž jednalo o jednu píseň, skupině se však zdálo, že je hudebně natolik košatá a že je v ní tolik nosných motivů, že se rozhodli ji rozdělit do dvou písní. Pokud si je však pustíte vedle sebe, jejich shodná nálada a zvuk i po letech naznačují jasnou příbuznost. A byly to právě tyto písně, které se ve velké míře zasloužily o to, že Olympic v osmé dékadě minulého století zažil po šedesátých letech druhou mimořádně slavnou etapu. Vlastně se dá říct, že po spíše jalovějších sedmdesátých letech, kde tolik velkých hitů neměli, byly osmdesátky pro Olympic prvním velkým comebackem. Mimochodem, písně Okno mé lásky a Jasná zpráva patří k dalším legendárním hitům Olympicu, které nenajdeme na žádném jejich řadovém albu.

Když ti svítí zelená (1989)

Petr Janda vždycky sledoval aktuální dění na rockové scéně a tak není vůbec překvapivé, že tohoto kytaristu a rockera tělem i duší v 80. letech zasáhla vlna heavy metalu. Možná nám jeho snažení na tomto poli mohou připadat úsměvná, nicméně nelze rozhodně popřít fakt, že Janda se svojí edicí Rockmapa, která vznikla ve velké míře v jeho studiu Propast a skutečně mapovala nové a zajímavé české a slovenské rockové a metalové skupiny konce 80. let, zasloužil o to, že se poprvé na oficiálních hudebních nosičích objevily skladby skupin jako Kabát nebo Debustrol. Ze samotných metalových písní Olympicu pak stojí za zmínku zejména tato skladba, která dala název jejich jedenácté řadové desce z roku 1989. Jde o první album, které bylo kompletně nahráno ve studiu Propast a zároveň je prvním albem, na jehož nahrávání se již nepodílel poslední zakládající člen skupiny, Mirek Berka, který dva roky předtím spáchal sebevraždu. S původním Olympicem tak album nemá de facto nic společného a jedná už se spíše o doprovodnou kapelu Petra Jandy.

Úvodní foto: Supraphon / Matěj Třešňák