Oslava lásky plná násilí, úmrtí v kotli, celebrity ve službách podvodníků: Největší festivalové průšvihy

Prázdniny se lámou do své druhé poloviny. A půlí se i bohatá festivalová sezóna, víkendy plné zábavy, hudby, tance a lidské vzájemnosti. V mnoha případech se ale festivaly zvrhly a skončily špatně. V těch nejhorších případech i mrtvými návštěvníky. Toto jsou případy festivalů, které nevyšly.

Léto lásky se zvrhlo ve festival násilí 

Festival Woodstock, který se konal v roce 1969 na pozemku farmáře Maxe Yasgura u města Bethel nedaleko New Yorku, je dodnes považovaný za praotce všech letních hudebních festivalů. Měl zatím dvě pokračování. Poprvé se akce pod tímto jménem vrátila v roce 1994 u příležitosti oslav čtvrtstoletí uplynulého od konání předchůdce. A akce, na které zahrála Metallica, Aerosmiths, Nine Inch Nails nebo Joe Cocker (který jako jediný z vystupujících hrál i na tom původním), byla v tomto případě v pořádku. Její úspěch a pozitivní ohlas tak o pět let později povzbudil pořadatele k dalšímu oživení slavného jména. Woodstock 99, mezi jehož headlinery byla jména jako The Roots, James Brown, Jamiroquai, Red Hot Chili Peppers nebo Metallica si do vínku kladla, že je oslavou lásky, přátelství a jednoty mezi lidmi.

Výsledek byl však dost opačný a k excesům, zejména pak projevům násilí, docházelo během celého konání akce, které se během čtyři dní zúčastnilo na čtyři sta tisíc lidí. Například nápad kapely Insane Clown Pause, která patří k pionýrům žánrů horrorcore, rozhazovat do publika během koncertu stodolarové bankovky se neukázal jako nejšťastnější. Pod pódiem se totiž dle očekávání strhla bitka. Festival se ale potýkal i s nedostatkem pitné vody a řada návštěvníků v horku kolabovala následkem dehydratace. Moc nepomohlo ani to, že řada dobrovolníků, kteří na místě měli pomáhat s organizací, opustila svá stanoviště – místo toho se šli koukat na koncerty. Ohnivou tečku (doslova) pak za festivalem udělali Red Hot Chili Peppers, kteří své vystoupení uzavřeli coververzí písně Fire od Jimiho Hendrixe (který patřil k hrdinům prvního Woodstocku). Nadržené publikum to totiž pochopilo jako přímý povel k tomu, aby začali zapalovat vše kolem sebe, včetně stanů, karavanů nebo kadibudek. Moderátor MTV Kurt Loder, který byl v centru dění, k tomu později řekl: „Bylo to hodně nebezpečné místo, celá scéna byla děsivá. Po celém areálu festivalu vyskakovaly jednorázové vlny nenávisti, bylo to tam jako v koncentráku.“

Trochu překvapivě na festivalu nikdo nepřišel o život, došlo k pouhým šesti zraněním. Ví se však o případu muže, který během koncertu Metalliky zkolaboval z důvodu předávkování a zemřel o několik dní později v nemocnici. Dojít tu také mělo minimálně ke čtyřem případům znásilnění. Dokonce je zdokumentován případ, kdy byla žena, která plula davem při takzvaném crowdsurfingu během koncertu Limp Bizkit, davem stažena dolů a několika muži skupinově znásilněna. Na festival se pak pochopitelně hnala kritika ze všech stran, samotné akce se však v New York Times zastal kytarista Tom Morello z Rage Against The Machine, když řekl: „Už mám dost té šílené démonizace mladých lidí kolem Woodstocku 99. Ano, Woodstock byl naplněn sexuálními predátory a zvrhlými idioty, kteří útočili na ženy, byli tam chamtiví promotéři, kteří z žíznivých návštěvníků koncertů vyždímali každý cent. Ale v neposlední řadě tam byla i média, která zavírala oči před skutečným násilím a udělala obětního beránka ze čtvrt milionu hudebních fanoušků, z nichž drtivá většina zažila na Woodstocku 99 nejlepší momenty svého života.“

Dánská tragédie

Jeden z nejtragičtějších letních hudebních festivalů kontinentální Evropy se uskutečnil v roce 2000 nedaleko dánské metropole Kodaně, a to poblíž městečka Roskilde, které hostí jeden z nejvyhlášenějších festivalů světa. Jeho hlavními hvězdami byli toho roku Lou Reed, Oasis, The Cure, Pet Shop Boys nebo Pearl Jam. A právě během koncertu posledních jmenovaných došlo k tragédii. Před Orange Stage, která je poznávacím znamením festivalu, došlo k tlačenici, způsobené hlavně tím, že areál předtím vydatně spláchl déšť a všude bylo bahna po kolena. Do něj se začali diváci v holínkách při koncertu Pearl Jam bořit a když se lidé ze zadních řad začali tlačit k pódiu, několik lidí jednoduše v bahně upadlo a už se jim nepovedlo vstát.

Pearl Jam dostali instrukci, aby přestali hrát a vyzvali lidi, aby se pomalu začali sunout zpět, ale bylo už pozdě. Na následky ušlapání tu zemřelo devět lidí, na dvě desítky dalších bylo zraněno. Za jednu z příčin byl zpětně vyhodnocen i crowdsurfing, následkem čehož byl na většině evropských festivalů poté zakázán. Řada kapel svoje festivalové vystoupení toho roku odřekla a hned od dalšího ročníku byla plocha před Orange Stage rozdělena do několika menších koridorů, oddělených zábradlím, mezi nimiž byly únikové uličky a vše bylo navíc řízeno semafory. Což však těm devíti obětem ušlapání život nevrátí. Skupina Pearl Jam pak o celé tragédii napsala píseň Love Boat Captain.

Bouřlivá Pohoda 

I v Česku jsme zažili několik festivalů, které kvůli nepřízni počasí a náhlé bouřce musely skončit předčasně. Například českou odnož britského tanečního festivalu Creamfields, který se v roce 2008 uskutečnil na travnaté ploše sportovního letiště nedaleko jihomoravské Břeclavi. Ten se však i přes poměrně dramatické situace, kdy vichr shodil jedno z hlavních pódií (na kterém už naštěstí nikdo nebyl), obešla bez úmrtí a dokonce i vážnějších zranění. Podobně dopadl ročník festivalu Rock For People na letišti u Hradce Králové z roku 2012.

Nejtragičtějším festivalem v naší bezprostřední blízkosti pak zůstává trochu příznačně třináctý ročník legendárního slovenského festivalu Pohoda, který se uskutečnil v roce 2009 na letišti nedaleko Trenčína. Ke katastrofě došlo v sobotu 19. července odpoledne, kdy se nad festivalovou arénou, na níž se v té době pohybovalo kolem čtyřiceti tisíc lidí, srazily hned dvě bouřky. S tím nikdo nepočítal, tuto variantu nepředpokládala ani předpověď počasí. Vítr následně shodil stan nad největším zastřešeným pódiem v areálu, kde zrovna koncertovala česká skupina United Flavour. Padající kovová konstrukce stanu vážně zranila několik lidí, přičemž na místě zabila mladého muže. Další obětí byla dívka, která na následky zranění zemřela několik dní po neštěstí.

Následovalo velké vyšetřování toho, zda byli na vině pořadatelé, kteří nenechali před blížící se bouřkou vyklidit pódia, či zda stan nevydržel povětrnostní podmínky, které papírově vydržet měl. Po deseti letech soud definitivně rozhodl, že vinu na neštěstí měla německá firma, která stan provozovala. Musela tak zaplatit veškerá odškodnění pořadatelům, zraněným i pozůstalým. Pořadatelé festivalu Pohoda dlouho uvažovali, zda chtějí po tomto neštěstí vůbec ještě v pořádání akce pokračovat. Nakonec však byli i svými fanoušky a návštěvníky přesvědčeni, že pokračovat smysl má. Před dalším ročníkem pak nechali jako pomník tohoto neštěstí na ploše vysázet obří kruh slunečnic, které symbolicky vykvetly přesně v první den konání festivalu Pohoda 2010.

Ironií osudu je, že přesně 15 let po této tragické události zasáhly dvě silné bouřky trenčínské letiště opět a opět v době konání festivalu. Pohoda 2024 po pádu jednoho ze stanů, který si tentokrát naštěstí nevyžádal oběti na životech, skončila předčasně. Více si můžete přečíst zde.

Panika v úzkém průchodu 

Festival Love Parade byl jedním z největších svátků elektronické taneční hudby vůbec. Vznikl v roce 1989 po pádu železné opony v Berlíně, jehož soundtrackem byla pro mladou generaci lavina techna, která tou dobou do Německa dorazila a zapustila tu své kořeny. V německé metropoli se Love Parade, což byl vlastně obří průvod tanečníků procházejících centrem německé metropole, konala až do roku 2003. Na první Love Parade, která byla spíše spontánní akcí, přišlo asi sto padesát tanečníků. Na tu druhou, která už byla organizovaná profesionálně, jich dorazilo milion a půl. Akce byla dlouho organizátory na úřadech předkládána jako politická demonstrace, díky čemuž náklady na úklid platilo město a stát. Se stále vyšší komercionalizací projektu ale měly německé úřady rostoucí problém akci jako demonstraci uznávat a po ročníku 2003 bylo definitivně rozhodnuto, že Love Parade bude považováno za komerční hudební akci, s čímž by organizátorům náklady dramaticky narostly.

V dalších několika letech se pak Love Parade nekonala, další ročník proběhl až 2006 opět v Berlíně, v roce 2007 pak v Essenu. Definitivní konec akce však přišel s tragickým ročníkem 2010, který proběhl v německém Duisburgu. Toho se zúčastnilo přibližně 1,4 milionu lidí, což byl téměř dvojnásobek původních odhadů. Organizátoři totiž předpokládali, že se akce zúčastní na 800 tisíc lidí a pro takovou kapacitu byl také uzpůsoben areál. Největším problémem se ukázal úzký tunel, který vedl festivalovým areálem, do nějž v jednu chvíli začali proudit lidé z obou stran, což pochopitelně způsobilo tragédii. Tu nepřežilo 21 lidí, dalších více než pět stovek bylo zraněných. Nejčastější příčinou smrti bylo udušení v důsledku umačkání či ušlapání.

Tragické je rovněž to, že několik bezpečnostních expertů, kteří areál prohlíželi ještě před konáním akce, varovalo, že areál není dostatečně přizpůsoben takové návštěvnosti, jejich hlasy však byly ignorovány. Hlavní organizátor a zakladatel festivalu Rainer Schaller poté oznámil, že akce již se nebude v budoucnu z piety k obětem nikdy konat. O sedm let později německá justice po dlouholetém vyšetřování obvinila deset lidí, mezi nimiž byli vedle pořadatelů i zaměstnanci radnice v Duisburgu.

Celebrity ve službách podvodníků

Patrně největší festivalový fail se paradoxně obešel bez ztrát na životech a dokonce i bez jakéhokoliv zranění. Pokud tedy do toho nepočítáme újmu na egu, kterou utrpěl jeho hlavní organizátor Billy McFarland, který se utopil v naprostém megalomanství a ztrátě kontaktu s realitou. Jinak si totiž nelze vysvětlit plány na festival, který se měl uskutečnit na soukromém ostrově na Bahamách z pozůstalosti Pablo Escobara. Konat se měl hned ve dvou víkendových termínech v dubnu a květnu 2017. Měl to být festival, který mladým bohatým Američanům sliboval víkend v ráji se slavnými kapelami, polonahými modelkami, luxusním ubytováním, plaváním v průzračném moři a nejlepším jídlem. S jeho propagací na sociálních sítích pomáhaly i modelky jako Emily Ratajkowski nebo Bella Hadid. A cesta na něj měla vést pouze soukromým tryskáčem, případně jachtou. A přestože nejlevnější vstupenka stála 1.500 dolarů (VIP pak mnohonásobně víc), měl festival vyprodáno.

Když však na ostrov dosedla letadla s prvními návštěvníky, ti na místě šokovaně zjistili, že místo luxusního ubytování je čekají promočené stany po obětech hurikánu Katrina, místo luxusního jídla krajíce chleba se dvěma plátky sýra, místo slavných kapel z duněla béčková EDM a slavné modelky se nedostavily vůbec. Důkazy o tom, že celá akce byla vlastně složitý podvod, který připravoval chorobný a velmi přesvědčivý lhář, měli jeho spolupracovníci po celou dobu prakticky před nosem. Je však otázkou, proč to nechali zajít tak daleko a dávno o tom, že se schyluje ke katastrofě, neuvědomili média nebo rovnou policii.

McFarland, ale i jeho kolega a spoluorganizátor, rapper Ja Rule, čelili obří hromadné žalobě. Hlavního strůjce celé blamáže soud poslal na šest let do vězení za zpronevěru. O celé kauze pak vznikly hned dva celovečerní dokumenty, jeden pro streamovací službu Netflix, druhý pro konkurenční Hulu, který navíc obsahuje i rozhovor se samotným McFarlandem. Podívaná je to v každém případě neuvěřitelná nejen v tom, jak celá lež bobtnala a neodvratně mířila k epochálnímu průšvihu, ale také jak silná je touha patřit k vyvoleným a privilegovaným a jakou cenu (nejen finanční) jsou za ni vlastně lidé ochotní zaplatit.