Písně s nejvyšší notou: Na večírku si tyhle hity při karaoke nevybírejte, hrozí ostuda

Chodíte rádi na karaoke? Pak si dejte pozor na tyhle písničky a rozhodně si je ke zpěvu nevybírejte. Obsahují totiž jedny z nejvyšších not, které jsou ke slyšení v populární hudbě a mohli byste si uříznout ostudu.

A-ha – Take On Me (1985)

Je to absolutní klasika a je tak i pochopitelné, že se tato píseň dostala i do kdysi populární video hry Lips, která je vlastně kombinací videohry a klasického karaoke. Je to však od tvůrců této hry tak trochu zlomyslnost a past. Copak sloky, ty by ještě šly a Morten Harket se v této klasice drží celkem standardního poprockového rejstříku. Ovšem s refrénem je to horší. Ten totiž vlastně nemá žádnou velkou melodii, místo ní je tam žebřík, po němž Harket postupně stoupá od tenoru až do nadoblačných výšin falzetu. Pokud by vás to zajímalo zcela přesně, pak se mu během poměrně krátkého textu „Take on me / take me on / I’ll be gone / In a day or two“ podaří vystoupat rovnou dvě a půl oktávy výše. A to od noty A2, na níž je první slovo „take“ až po notu E5, na níž – pro většinu lidí naprosto nedostižně – kvílí poslední slovo „two“. A i když se úspěch této písně nerodil snadno, nakonec se tato píseň ze alba Hunting High And Low stala jedním z nejslavnějších popových fláků celých 80. let. Byla to současně tato píseň, která jim v roce 1986 vysloužila nominaci na Grammy pro nováčka roku a udělala z nich jeden komerčně nejúspěšnějších hudebních projektů v norské historii.

Mariah Carey – Emotions (1991)

Pokud by vám snad předchozí píseň přišla ještě jako relativně přijatelná (a je jasné, že zejména ženy a dívky budou mít její interpretaci podstatně snazší než muži), další kousek vám nepochybně srazí hřebínek. Jedná se totiž skladbu, která má dost možná vůbec nejvyšší zpívaný tón v celé populární hudbě, jímž je E7. A Mariah Carey si mimo jiné i její zásluhou vydobyla místo mezi zpěvačkami s největším hlasovým rozsahem vůbec. Konkrétně se v této písni svým zpěvem Mariah rozkračuje rovnou mezi čtyřmi (!!!) oktávami, přičemž nejnižší tón je tu C3. Zmíněný nejvyšší tón však nenese žádný text, v závěru písně totiž Mariah zpívá pouze čistou vokální linku bez slov (konkrétně jde o čas 3:50 oficiálního videoklipu), kde Mariah Carey falsetem piští tak, že to dokonce vyvolalo pochybnosti, zda se nejedná o digitálně upravený hlas. Ale není, uvádí se totiž, že skutečný rozsah Mariah Carey je pět oktáv. A Mariah, aby všem dokázala, že to skutečně není žádný efekt, tuto píseň zpívala i s tímto partem i naživo, přičemž několikrát dokonce vyzpívala i prý G7.

Fredie Mercury – Somebody To Love (1979)

Samozřejmě, na frontmana legendárních Queen nelze zapomenout. Freddie byl vůbec pěvecký fenomén a říká se o něm, že měl tak absolutní sluch a dokonale přesnou intonaci, že když nahrával doprovodné vokály pro své vlastní party, ty byly tak dokonale identické, že se vzájemně vyrušovaly (jde o zvukový a často nežádoucí efekt známý jako fázování), což je pro běžného smrtelníka naprosto nemožné. Tohle však Mercury údajně dokázal, aniž by ho to stálo nějaké velké úsilí, prostě to slyšel a hlas ho na slovo poslouchal. Pasáží s vysokými falzety lze u Queen nalézt celou řadu, ostatně o Mercurym je známo, že byl až fanatickým obdivovatelem opery. A také hned v jejich průlomovém hitu Bohemian Rhapsody jsou falzetové sbory, které společně nazpívali všichni členové skupiny (ve stejnojmenném filmu je tato scéna zaznamenána). Pokud bychom však hledali skladbu Queen, v níž Mercury zpívá nejvyšší tón zcela sám a to navíc ještě bez nástrojového doprovodu, je to velmi pravděpodobně skladba z jejich desky A Day At The Races z roku 1976, jejímž autorem byl sám Mercury. V jejím finále je slavná pasáž s mnohohlasým sborem (všechny party nicméně nazpívali sami členové Queen, byly navrstveny tak, aby to znělo jako stohlavý sbor), přičemž Mercury si zde střihne sólo se slavným „somebody to“, kde dlouze drží notu C5. V živých vystoupeních však většinou tato nota chyběla a Mercury zpíval finále jinak. Což je pochopitelné vzhledem k tomu, jak fyzicky i hlasově náročné je celé koncertní vystoupení vedle jednoho nahrávání ve studiu.

Robert Plant – Immigrant Song (1970)

Z podobného vrhu zpěváků jako Freddie Mercury je další anglická rocková ikona, někdejší frontmam Led Zeppelin Robert Plant. I ten disponoval (a stále disponuje) naprosto fenomenálním hlasem, který je spíš cosi jako přírodní úkaz. A také byl schopen toho v písních Led Zeppelin náležitě využít. Velmi ikonickým příspěvkem do diskuse o písních s nejvyšší zpívanou notou je pak od Led Zeppelin tahle skladba z roku 1970, z níž je proslulá zejména ta první část, v níž Plant do burácející instrumentace vysokým hlasem kvílí. Tahle píseň, která trochu překvapivě nevyšla na žádné z desek Led Zeppelin a zůstala pouze na singlu, je ale důležitá ještě z jednoho hlediska. Její text je inspirován norskou mytologií a hemží se odkazy na Valhallu a vikingské bohy, čímž Led Zeppelin velmi výrazně ovlivnili celou pozdější heavymetalovou scénu a skupiny jako Iron Maiden, Saxon nebo Manowar.

The Darkness – I Believe In A Thing Called Love

Rozhodně se nedá říct, že by zpěváci se silnými hlasy schopní vysokých tónů vymřeli. Za všechny budiž příkladem anglická skupina The Darkness, která se objevila jako blesk z čistého nebe na rockové scény nultých let a dala vzpomenout na klasické a velké rockové skupiny jako zmínění Led Zeppelin a Queen, ale i Slade nebo Thin Lizzy a řada dalších. Tu v roce 2000 založili bratři Dan a Justin Hawkinsové, přičemž první skvěle hrál na kytaru a skládal a druhý měl naprosto fenomenální hlas. A obojí se rozhodli naplno předvést hned na svém debutovém albu Permission To Land z roku 2003, na kterém byl i jejich dodnes asi nejslavnější hit, skladba I Believe In A Thing Called Love. Rozsah, který tu předvádí Justin, je opravdu obdivuhodný, konkrétně dvě a půl oktávy, a to od noty B3 až po falzetové G#5 v refrénu. Což je ještě výše než Morten Harket i Freddie Mercury ve výše zmíněných písních. The Darkness fungují dodnes a všechny jejich alba, včetně loňského Motorheart se dostaly do britské albové Top 20, což je pořád velmi slušné. Prvního místa tohoto žebříčku už však od debutového alba nedosáhli a můžeme se domnívat, že i zmíněné  G#5 v této písni na tom má svůj podíl.

Ariana Grande – Imagine (2018)

Ani velké zpěvačky ještě nevymřely. Ze současné generace pěnic za všechny jmenuje naprosto neuvěřitelnou Arianu Grande, která prokázala, že má i velký komediální talent a naprosto fantasticky imituje svoje slavné kolegyně jako Rihanna, Celine Dion, Whitney Houston (jíž se jistě budeme věnovat v některém z příštích článků na toto téma), Shakira nebo Britney Spears. Ariana má však také své vlastní písně, v nichž předvádí svůj naprosto smrtící rozsah, přičemž nejdále je v tom patrně její balada Imagine z roku 2018, v níž Ariana stoupá od noty F3 až po C7, tedy skoro čtyři oktávy. Samozřejmě, je o něco méně než Mariah Carey v písni Emotions, ale píseň je v jiné tónině a ne vždy lze použít nejvyšší notu, kterou zpěvák vyzpívá. Že to ale Ariana takříkajíc s prstem v nose dává i naživo, dokázala mnohokrát, například v show svého kámoše Jimmyho Fallona (viz čas 2:58), který se jí za to po vystoupení klaněl až k zemi. A my se klaníme s ním.

Shakespears Sister – Stay (1990)

Nejen soulové zpěvačky se pyšní vysokými hlasy a dlouhými notami. V roce 1990 se na hudební scéně objevila dvojice Shakespears Sister, kterou tvořily anglická zpěvačka Siobhan Fahey (předtím zpěvačka popové trojice Bananarama) a její americká kolegyně Marcella Detroit. Mezi jejich největší hity patřily skladby Hello (Turn Your Radio On) a Stay, obě pocházející z jejich druhé desky Hormonally Yours z roku 1990. A právě skladba Stay proslula tím ječákem na notě F6 před posledním refrénem, patřícím Marcelle Detroit (její kolegyně Siobhan extra silným hlasem a velký rozsahem nevládla a proto zpívala ty níže položené pasáže). Píseň pro ně za (spíše diskutabilního) přispění obou dam složil Dave Stewart, mimo jiné polovina skupiny Eurythmics (Annie Lennox z této skupiny se zde budeme věnovat někdy příště). Tato píseň dobyla první místo anglické a čtvrté místo americké hitparády, současně však byla také posledním velkým úspěchem dvojice. To se po albu Hormonally Yours rozpadlo zejména proto, že většina slávy šla právě na konto Marcelly Detroit, což Siobhan těžce nesla. K další desce se pak dámy sešly až v roce 2004, to už byl však svět jinde a o Shakespeare Sisters nedbal. Zkusily nahrát ještě další album v roce 2009 (Songs from the Red Room), po jeho neúspěchu se však rozpadly nadobro.

Autor je hudební publicista
Úvodní foto: Profimedia