Ringo, The Edge nebo Noel Gallagher za mikrofonem: Hity, které nenazpívali frontmani slavných kapel

Ačkoliv máme tyto skupiny zcela neodmyslitelně spojené s hlasem a vzhledem jejich frontmanů, objevily se v jejich repertoáru písně, v nichž se k mikrofonu postavil jiný člen. A týká se to i těch skutečně největších jmen jako U2, The Rolling Stones nebo Oasis.

Našly by se i případy, kdy se jeden z členů do pozice frontmana posunul po odchodu původního zpěváka. To je případ bubeníka Phila Collinse v Genesis po odchodu Petera Gabriela nebo Sergia Pizzorna, který se mikrofonu v Kasabian ujal po vyhození Toma Meighana. V tomto článku ale najdete případy kapel, které mají stabilního frontmana.  

U2 – Numb (1993)

Pro fanoušky irské čtveřice, která po celou svoji existenci nezměnila sestavu, je skoro nemyslitelné, že by za mikrofonem byl někdo jiný než božský zpěvák Bono, vlastním jménem Paul Hewson. Ten však v několika případech celkem ochotně předal hlavní roli jejich písní svému kolegovi, kytaristovi Davidu Evansovi, který je znám jako The Edge. Už v roce 1983, na jejich druhé desce War, The Edge zpíval druhý hlas písně Seconds. O něco více pak byla vidět a slyšet skladba Van Diemen’s Land, která vyšla v roce 1988 na jejich částečně živém album Rattle And Hum. To obsahovalo několik nových věcí, ale také záznam z koncertů jejich tehdejšího turné po USA. Relativně velkým hitem, a to pak i kvůli svému vtipnému klipu, se pak stala skladba Numb, která byla dokonce pilotním singlem z jejich desky jejich Zooropa z roku 1993. Ta byla vlastně duetem mezi The Edgem, který strojově odříkával text ve slokách, a Bonem, jenž se postaral o falsetem zpívaný refrén. Vokál The Ede je však slyšet i ve skladbě Discothèque z alba Pop (1997) nebo v  písni You’re the Best Thing About Me z jejich zatím posledního alba Songs Of Experience z roku 2017.

Toto – Africa (1983)

Přestože se jedná o patrně největší hit této americké progrockové legendy 70. a 80. let a současně o jejich jediné číslo jedna americké hitparády, tuto píseň zpívá někdo jiný než jejich obvyklý frontman (nebo spíše frontmani). Toto byla dost specifická skupina, v podstatě to byl spolek studiových profesionálů, kteří byli najímání na různá alba jiných hudebníků. Obvykle však v jejich písních zpíval buď zpěvák Bobby Kimball, nebo kytarista Steve Lukather (ten nahrál třeba podstatné kytarové party na několik alba Michaela Jacksona včetně legendárního Thrilleru). V písni Africa, která se proslavila svým krásným a legendárním klávesovým motivem, však dostal šanci u mikrofonu jiný část skupiny. A to klávesista David Paich, který byl spoluautorem všech jejich největších hitů, tedy písní Rosanna, Hold The Line a právě Afriky. Nemělo to tak být od začátku, Paich byl po obou zmíněných spoluhráčích třetí volbou. Sám k tomu kdysi řekl: „Zkusil to Bobby, pak to zkusil Lukather, ale tahle písnička je něco, čemu jsme říkali ukecaná, jako Elton John. A ani jeden z nich nedokázal ze sebe dostat tolik slov v tak krátkém čase. Tak jsem to nakonec nazpíval já, protože jsem byl schopen tyhle slova ze sebe vypustit dostatečně rychle.“

Oasis – Don’t Look Back In Anger (1996)

V machesterské skupině, kterou ke slávě přivedli bratři Liam a Noel Gallagherové, měl nepochybně hlavní slovo ten druhý, starší Noel. A to přesto, že skupinu založil Liam a Noel do ní přišel až když existovala a měla i jméno (které se prý Noelovi nejdřív nepozdávalo). Přesto se však dohodli na tom, že u mikrofonu zůstane původní frontman Liam, zatímco Noel bude pro skupinu psát repertoár a bude něco jako kreativní ředitel celého seskupení. A fungovalo to výborně, jejich první album Definitely Maybe z roku 1994, které tímto modelem natočili, se bez problémů dostalo na první příčku anglické albové hitparády. Pro jejich druhou desku (What’s the Story) Morning Glory? však udělali malou změnu. Noel tehdy přišel za Liamem se dvěma písněmi, potenciálními singly a řekl, aby si vybral jednu, kterou chce nazpívat, zatímco tu druhou by chtěl zpívat sám. Liam si tehdy vybral Wonderwall a Noelovi tak zbyla balada Don’t Look Back In Anger. Mělo to zajímavou dohru: Zatímco Wonderwall skončil „pouze“ na druhém místě anglické singlové hitparády, singl Don’t Look Back In Anger dosáhl i na vrchol. Možná že právě tady byl začátek pozdější rivality mezi bratry, která vedla až k rozpadu Oasis, po kterém se oba vydali na sólové dráhy.

The Police – On Any Other Day (1979)

Hlasem britské skupiny The Police, která byla na začátku 80. let. jedním z hlavních představitelů takzvané druhé britské invaze do USA (o tu první se postaraly kapely The Beateles, The Rolling Stones a The Who), je pro mnoho fanoušků Gordon Sumner, tedy Sting. Ovšem i ten občas (avšak nerad) svůj post přenechal kolegovi. V tomto případě to byl bubeník Stewart Copeland, jeden z nejikoničtějších bubeníků osmé dekády minulého století, který byl autorem hudby k řadě filmů (například Wall Street režiséra Olivera Stonea) a podílel si i na repertoáru pro The Police. Sting a Copeland byli ovšem v kapele dvěma kohouty, kteří se dost často hádali o to, jaké skladby budou na album zařazeny a dokonce i o to, kdo je bude zpívat. Poprvé tak Sting přenechal Copelandovi hlavní roli v písničce On Any Other Day z jejich desky Regatta De Blanc. Její první slova, ještě než začne hudba, patří docela příznačně Copelandovi, který na své konflikty se Stingem o písně The Police otevřeně naráží, když říká: „Ty ostatní (patrně písně) jsou naprostá sra*ka.“ Nebylo proto velké překvapení, že se skupina v polovině 80. let rozpadla a Sting se vydal na sólovou dráhu.

Blue Oyster Cult – (Don’t Fear) The Reaper (1976)

Dodnes je to nejslavnější píseň americké skupiny Blue Oyster Cult, která patřila k velikánům 70. let a celosvětově prodala přes pětadvacet milionů desek. Od roku 1972 za sebou měla tato skupina šest singlů, v nichž zpíval skladatel a kytarista Donald „Buck Dharma“ Roeser, který byl i po zbytek existence této skupiny jejich hlavním hlasem. Roeser v roce 1975 napsal píseň, v jejímž textu se zamýšlel nad tím, jaké by to bylo, kdyby zemřel jako mladý. Původně ji chtěl nazpívat sám, nakonec se však nechal ve zpěvu doplnit kytaristou Ericem Bloomem a píseň zpívají ve dvojici. A byl z toho dosavadní největší hit skupiny, když se píseň dostala až na 12. místo americké Billboard Chart. Další písně skupiny pak zpíval Roeser opět sám a podobný hitparádový úspěch se jim vyhýbal. Změnila to až v roce 1981 skladba Burnin’For You, v níž jej opět doprovázel hlas Erica Blooma. Náhoda?

The Rolling Stones – Happy (1972)

Víte, že i tahle absolutní rocková ikona má píseň, ve které zpívá někdo jiný, než „hadí muž“ Mick Jagger. Skutečně je tomu tak, vyšla na jejich albu Exile On Main St. a zpívá ji Keith Richards, který ji společně s Jaggerem, jako většinu jejich repertoáru, složil. V tomto případě byl však hlavním autorem právě on, proto ji také sám nazpíval. Byl to ale také výsledek nezvykle rychlého procesu nahrávání této písně. Vznikla prý během jediného slunného odpoledne ve vile ve francouzském Nellcote, kde skupina odpočívala. Richards k tomu řekl: „Udělali jsme ji za jediné odpoledne, za pouhé čtyři hodiny. Ještě v poledne tahle skladba neexistovala a ve čtyři odpoledne byla hotová na pásce.“ Písnička se brzy dostala i do koncertního repertoáru skupiny, přičemž se k Richardsovi v refrénech přidával i Jagger.

The Beatles – Yellow Submarine (1966)

Také Paul McCartney a John Lennon v několika případech přenechali svůj post za mikrofonem jednomu ze svých spoluhráčů. Největším hitem v podání George Harrisona byla píseň Here Comes The Sun.  Obrovský hit má na kontě i bubeník Ringo Starr. Jeho neškolený, trochu nesmělý a vlastně tak trochu amatérský hlas a projev se skvěle hodil do titulní písně jejich zásadního alba Revolver z roku 1966. Píseň měla být Lennonovou a McCartneyho vzpomínkou na dětství, jejich smyslem bylo přímo napsat triviálně dětskou písničku, kterou dokáže zazpívat naprosto každý. A už při jejím skládání prý mysleli na to, že by ji mohl nazpívat Ringo. Ten k tomu ještě před nahráváním této písně v jednom rozhovoru vtipně řekl: „John a Paul napsali píseň, o které si myslí, že je pro mě. Ale když to pokazím, možná pro mě budeme muset najít jinou country písničku na desce někoho úplně jiného.“ Dlužno dodat, že to Ringo nepokazil. A Žlutá ponorka se stala jednou z ikonických písní The Beatles a vůbec celých šedesátých let.

Autor je hudební publicista
Úvodní foto: Profimedia