Pro Madonnu to byl návrat ve velkém stylu. A ačkoliv ji v polovině 90. let mnozí začali odepisovat jako živoucí relikvii, která má ta nejlepší léta na scéně dávno za sebou, vrátila se s deskou, která ji znovu posadila na ženský popový trůn.
Začátek 90. let byl pro fanoušky Madonny trochu nepřehledný. Zatímco v osmdesátkách její alba True Blue či Like A Virgin suverénně kralovala hitparádám, desky Bedtime Stories či Erotica stály trochu v pozadí jejich úspěchu. Zdálo se totiž, že mnohem více energie než hledání své nové hudební tváře Madonna věnuje hereckým pokusům (dost bídný výkon ve filmu Tělo jako důkaz), muzikálu Evita (tady už byl její výkon přesvědčivější, ale řada lidí ji stejně v roli Evity Peron nedokázala skousnout) a především neustálému svlékání (to jí zůstalo dodnes).
Možná by na tohle i dojela, nebýt toho, že ji zavčasu napadlo zatáhnout za záchrannou brzdu. A při vědomí toho, že stále větší roli v popu hraje evropská elektronická taneční hudba, k nahrávání svého sedmého studiového alba oslovila anglického producenta Williama Orbita. A byl to dobrý tah. Začalo to v roce 1995, když Madonna sestavovala svoji první kompilaci Something To Remember a krátce na to porodila svoji první dceru Lourdes. Navíc propadala kabale a vůbec východním filozofiím. A začala přemýšlet o tom, zda její kariéra ještě dává smysl. Usoudila, že nutně potřebuje vzpruhu, nějaký paprsek světla, který by prozářil její svět. A právě o tom začala psát nové písně. Pomáhal jí v tom kolega Patrick Leonard, se kterým napsala své největší hity do té doby (například Like A Virgin). Za producenta už však Leonarda nechtěla, protože se jí zdálo, že nové písně v jeho produkci znějí podobně, jako to, co dělal v té době Peter Gabriel. A to jí rozhodně nelákalo.
Sama se viděla spíše uprostřed diskotéky nebo tanečního klubu. A tak šéf jejího labelu Maverick Records, Guy Oseary, zvedl telefon a zavolal Williama Orbita. Byl to ale zpěvaččin nápad. „Milovala jsem Orbitovy starší desky jako Strange Cargo a taky pro mě už předtím udělal pár vynikajících remixů. A mě se líbil jeho futuristický přístup, kdy spojoval moderní s elektroniku s tradiční hudbou z Indie nebo Maroka. Chtěla jsem, aby moje hudba zněla staře i nově současně,“ řekla k tomu Madonna.
Výsledek všechny uhranul. Deska Ray Of Light vyšla 22. února 1998 a kritika ji označila za Madonninu nejpřevratnější desku. Bylo tam všechno, co tehdy otřásalo hudebním světem. Techno, house, trip hop, pop, rock, new wave, drum’n’bass i world music a dokonce i klasická hudba. Nejprve z desky vyšla coby pilotní singl táhlá píseň Frozen, z níž všem spadla čelist. Tohle od Madonny prostě nikdo nečekal. A když následoval optimistický druhý singl s titulní písní, hudební svět byl na kolenou. Deska s přehledem dobyla první místo anglické hitparády. Přestože v USA jí špička unikla (nejvýše byla v Billboard Chart druhá), úspěch byl fenomenální. A o tom, že zpěvačka chytla druhý dech a je nutné s ní na scéně ještě dlouho počítat, už vůbec nikdo nepochyboval. Dodnes je album Ray Of Light považováno za jednu z klíčových desek, které pomohly přinést prvky a vlivy klubové elektronické hudby do nejširšího mainstreamu. To je věc, která nám dneska už připadá zcela samozřejmá, ale skutečně tomu tak nebylo vždycky. V žebříčku časopisu The Rolling Stone s pěti sty nejlepšími alby všech doby byste ji našli na místě 367.
Autor je hudební publicista
Úvodní foto: Warner Music / Mario Testino