Byla jednou z nejslavnějších a technicky nejdokonalejších zpěvaček všech dob. A je jedinou sólovou interpretkou, jejíž album je v desítce nejprodávanějších alb všech dob. Whitney Houston se narodila přesně před šedesáti lety. Toto jsou její nejslavnější písně.
A začněme rovnou to vůbec nejslavnější. Co na tom, že původně není její, ostatně originál zná ve světě (mimo věrné fanoušky amerického country) málokdo. Původní verzi napsala a nazpívala country diva Dolly Parton v roce 1973. Whitney ji však, jak známo, přezpívala, pro soundtrack ke slavnému filmu Osobní strážce, kde s Kevinem Costnerem ztvárnila hlavní roli, a vydala jako hlavní singl soundtracku. Skladba získala mnoho ocenění a stala se jedním z nejprodávanějších singlů všech dob. Současně se stala nejúspěšnějším singlem v její kariéře a z udílení Grammy si odnesla dvě ceny, včetně nahrávky roku. Jen tak pro zajímavost, celosvětově se tohoto singlu prodalo přes 42 milionů kopií. A byla to právě tato píseň, která pomohla soundtracku k filmu stát se s pětačtyřicet miliony prodaných kusů třetím nejprodávanějším albem všech dob (po Thrilleru Michaela Jacksona a Back In Black od AC/DC). A jen pro zajímavost, původní scénář k filmu byl v Hollywoodu už od začátku 80. let, přičemž role byly nabídnuty Dianě Ross a Stevu McQueenovi. Ten však ve filmu hrát odmítl. Po pár letech o projekt projevili zájem Madonna a její tehdejší manžel Sean Penn, z toho však sešlo. V roce 1992 byl film nakonec natočen a tvůrci se vrátili k postavě Afroameričanky. Kevin Costner se pro roli nicméně ostříhal ve stylu Steva McQueena, na nějž chtěl odkazovat.
Ani tato slavná balada původně byla napsána pro Whitney, ale pro jiného soulového velikána. Tím byl zpěvák a kytarista George Benson, který tuto skladbu od Michaela Massera a Lindy Creed poprvé nahrál už v roce 1977. Ti ji přitom napsali už o rok dříve a určená byla pro film Největší, což byl životopisný biják o Muhamadu Alim. O osm let později však píseň, která se do té doby stala soulové scény hitem, nazpívala i Whitney Houston, která v té době vydávala své eponymní album. K produkci si přitom pozvala samotného autora písně Michaela Massera. Teprve v jejím podání se skladba stala hitem, který známe důvěrně dodnes. Zajímavé přitom je, že se dvojice setkala někdy o tři roky dříve, když Masser náhodou vkráčel do jednoho newyorského klubu Sweetwater’s, kde tehdy úplně neznámá, devatenáctiletá Whitney zpívala právě tuto píseň. Byl jejím projevem tak nadšen, že když byl o tři roky vydavatelem požádán, aby natočil novou verzi písně, vzpomněl si na Whitney. Bylo z toho její první číslo jedna Billboard Chart.
Na svém druhém albu, pojmenovaném jednoduše Whitney, zpěvačka dokázala, že jí nejdou jen táhlé soulové balady, ale že umí i tančit. Přičemž se v této písni přiznala, že nejraději tančí s někým, koho miluje (je jasné, že tanec je tu metafora pro sex, ale to nechme stranou). Píseň vyšla v květnu 1987 jako první singl z druhé desky a zatímco hudební fanoušky očarovala okamžitě, kritika k ní byla tehdy celkem skeptická. Na jedné straně kladně hodnotili techniku Whitney, současně však ohrnovali nos nad tím, že se píseň až příliš aranžérsky nese v duchu hitu Girls Just Wanna Have Fun od Cindy Lauper. Píseň přesto vyhrála cenu Grammy v kategorii Nejlepší ženský vokální výkon a stala se jednou z nejslavnějších písní celých 80. let. A mimochodem byla první v hitparádách po celém světě.
Nechceme však tvrdit, že první album Whitney Houston bylo plné balad, to ani omylem. Hned první skladba této desky byla vyloženě taneční a funky. Ostatně napsali ji George Merill a Shannon Rubicam, kteří jsou podepsáni i pod hitem I Wanna Dance With Somebody o dva roky později. Není bez zajímavosti, že tuto píseň původně nepsali pro Whitney, ale pro Janet Jackson, které ji nabídli o rok dříve. Ta však odmítla, protože jí skladba nepřipadala dost nosná. „Byli jsme tehdy pěkně naštvaní, protože jsme měli pocit, že je pro Janet tahle skladba v té době naprosto dokonalá. Když jsme ji psali, mysleli jsme při tom celou dobu právě na Janet,“ řekl k tomu později Merrill. Skladba se však nakonec dostala na debut Whitney Houston, která dokázala, že se Janet mýlila. Skladba byla první v americké a pátá v anglické singlové hitparádě.
Také tato píseň pochází také ze soundtracku filmu Osobní strážce. Text písně měl vyjadřovat rozpor mezi tím životem plným slávy, obdivu, fanoušků a bohatství, za kterým se skrývala vlastně dost osamocená duše zpěvačky, která neměla běžné věci jako rodinu, milence nebo skutečné přátele. A poté co, co se skladby I Will Always Love You a I’m Every Woman (což je jen tak pro úplnost další převzatá píseň, tentokrát od soulové divy Chaka Khan) stala se třetím hitparádovým zářezem ze soundtracku k filmu. Píseň přímo pro Whitney napsali David Foster a Linda Thompson a její silný hlas, brilantní technika a emotivný podání si vydobyly velké uznání kritiky i fanoušků.
Na konci osmdesátých let byla Whitney bez nadsázky jednou z nejslavnějších a nejlepších zpěvaček tehdejší popové scény. A není proto tak úplně překvapivé, že si ji organizátoři Letních olympijských her v roce 1988 v Soulu vybrali, aby nazpívala oficiální hymnu tohoto klání. Píseň One Moment In Time složili Albert Hammond a John Bettis a přestože často zlidoví ve spojitosti s hudebním kláním nějaká neoficiální skladba spíše než skutečná hymna (vzpomeňte na skladbu Lemmon Tree od Fools Garden), tato píseň si získala skutečně mimořádnou popularitu. A je jednou z nejslavnějších olympijských hymen vůbec.
Vůbec první singlem z debutového alba Whitney Houston byla tato krásná balada, která vypráví o utajeném milostném vztahu. Napsal ji Michael Messer, tedy autor Greatest Love Of All. A Whitney vynesla její první Grammy za nejlepší ženský pěvecký výkon. Existuje k ní í výpravný videoklip a pozorný divák si určitě všimne, že byl natočen v Londýně v době, kdy tu Whitney zrovna byla na promo turné.
Je pravda, že pro Whitney byly zejména osmdesátky a první polovina devadesátek tou zlatou érou. Rozhodně se ale nedá tvrdit, že by později už žádné hity neměla. Coby velký návrat do formy byl fanoušky i kritiky ceněný singl, který pro ni složil Wyclef Jean z Fugees a Jeremy Duplessis. Skladba vyšla na stejnojmenném albu. Je pravda, že píseň v duchu reggae dost okatě připomíná zejména ve slokách skladbu No Woman No Cry od Boba Marleyho. Wyclef se tím vlastně ani moc netajil, prohlásil totiž, že tohle je ta nejvíce sexy ženská kopírka Boba Marleyho, jakou kdy slyšel.
Autor je hudební publicista