Ve znamení tvrdých kytar: Jaké filmy uctívají metalovou hudbu a kterým se raději vyhnout obloukem

Dunivé rytmy, černá trička a hrátky s temnotou. Znaky metalové hudby by se daly často snadno bagatelizovat, obzvláště pak pokud její ztvárnění dojde na filmové plátno. A protože se momentálně na televizi Prima připravuje seriál Agrometal, přimělo nás to k menšímu ohlédnutí za díly, která se metalové hudbě věnují.

Jaké snímky stojí za zhlédnutí? A jaké lepenice naopak nemohou metaloví fanoušci vystát?

Zvuk metalu (Sounds Of Metal, 2019, USA)

Jeden z nejčerstvějších přírůstků do metalové filmové kroniky. Zvuk metalu je emocionálně náročným dramatem oscarových kvalit (získal pět nominací a dvě sošky za nejlepší střih a zvuk) a jednou z nejlepších sond do života profesionálních hudebníků. Místy odtažitě vyprávějící snímek sleduje zdravotní trampoty bubeníka metalové kapely ve ztvárnění Rize Ahmeda známého z popcornovek jako Star Wars nebo Venom. A nutno dodat, že se jedná o opravdu strhující výkon. Ahmed se kvůli své životní roli naučil znakovou řeč a během šesti měsíců hrát na bubny. Znepokojivý děj navazuje na nedokončený dokument Dereka Cianfrancee „Metalhead“, ve kterém bubeníkovi metalové kapely prasknou ušní bubínky a musí se naučit přizpůsobit světu ticha. Sound Of Metal si velice věrně drží i všechny reálie žánru včetně autentických triček nebo životního stylu. 

Heavy Trip (Hevi reissu, 2018, Finsko / Norsko)

Finsko je neoficiálním metalovým královstvím, čemuž odpovídá nejen metalová reprezentace na Eurovizi, ale také film věnující se snaživcům té nejnižší úrovně. Heavy Trip je přestřelenou a divácky vděčnou komedií, která sleduje osud amatérské kapely Impaled Rektum. Formace, jež za 12 let existence neodehrála ani jeden koncert, ale souběžně pokukuje po účasti na jednom z nejbrutálnějších metalových festivalů v Norsku. A cesta za snem je pořádně trnitá. První koncert na domácí hroudě dopadne obřím fiaskem, srdnatí paroháči se svého snu ovšem nevzdávají. Ukradnou dodávku, vytáhnou z hrobu mrtvolu s rakví z místního hřbitova a nového bubeníka si pořídí v léčebně pro duševně choré. Na útěku do Norska musí čelit stíhací jízdě finské policie, kterou budují kult, jež je má proslavit na vysněném obscénním festivalu.

Hlava plná metalu (Málmhaus, 2013, Island)

Smrt dokáže ovlivnit každého z nás. Každý se pak s tíživou ztrátou vyrovnává po svém a stejně tak hledá útěchu v nové životní cestě a naději. Dojemné komediální islandské drama sleduje osud Hery, dívky jíž zasáhne tragický odchod staršího bratra. Jejím životním východiskem se stane příchod metalové hudby spojený s první deskou Black Sabbath. Na album a novou životní cestu natrefí v nedotčeném pokoji mrtvého bratra. Nastává čas navázat na bratrovu cestu, image a světonázory, berličky pomáhající vyrovnat se s okolním světem a náročnou životní zkouškou. 

Horká kaše (1988, ČSSR)

Rockové publikum to má u našich tvůrců dlouhodobě těžké, ostatně již v Majoru Zemanovi byli hippies a bigbeaťáci popisování jako vyvrhelové společnosti. To se přeneslo i do sitcomu Comeback nebo bolestivě špatné slátaniny Muzzikanti. O trochu ambicióznější sondu se chtěl postarat filmový režisér a scenárista Radoslav Urban s dnes zapomenutým eposem Horká kaše. Snímek lemovaný písněmi kapely Vitacit moralisticky klečí na neurvalých synech a dcerách Jižního Města, sytí mezigenerační konflikt, silácké poslovy a gesta pak nabírají s postupem let na bizarnosti. Odvážný pokus, který bohužel přispěl k bagatelizaci a kontraproduktivnímu vnímání mániček na přelomu epoch. 

Královna prokletých (Queen Of The Damned, 2002, USA)

Na tomto spektáklu je jediná pozitivní věc: Soundtrack. Výkvět doby v čele s Disturbed, Static-X nebo Deftones musel potěšit nejedno nu-metalově laděné ucho. Jinak to ale žádná velká sláva nebyla. A přitom byl snímek víceméně předem odsouzen k úspěchu: Vděčná upíří tématika, podpora metalového lidu v zádech a v hlavní roli Stuart Townsend, který byl původně vybrán pro roli Aragorna (kde ho však po čtyřech dnech natáčení nahradil Viggo Mortensen, protože si Peter Jackson uvědomil, že pro tuto roli potřebuje staršího herce). Přes všechny předpoklady se, ale Královna prokletých žádným velkým hitem nestala. Slaboučký děj se vehementně snažil napodoboval kultovní Interview s upírem, což mu zlomilo vaz. Nespasil ho ani výborný hudební doprovod. V roce 2016 se nepovedený slepenec objevil na 80. místě žebříčku nejhorších hororů všech dob. Co naplat, že si v něm zahrál i Jonathan Davis (Korn) a Wayne Static (Static-X) film vehementně obhajoval, když dostal otázku na o poznání úspěšnější ságu Stmívání.

Syčák Hesher (Hesher, 2010, USA)

Jak to dopadne, když obsadíte dvě áčkové hvězdy – Josepha Gordona-Levitta a Natalii Portman – do filmu o metalu? Nic moc. Hesher měl díky obsazení dvou superstar velké ambice, ale tak trochu dojel na neznalost látky. Snímek o zvláštním samotáři s dlouhými umaštěnými vlasy se zálibou v pyromanství působí dost nedotaženě a především neautenticky. A přitom tu neustále duní Metallica, tak kde je problém? V nepasující příběhové rovině. Snímek je vyprávěn optikou malého chlapce TJe, která do děje a tempa děje vůbec nezapadá. Přitom výborný Joseph Gordon-Levitt se ve své nejbláznivější roli může přetrhnout a jako bláznivý titulní hrdina doslova exceluje. Zbytek děje ale nudí k uzoufání. Doslova promrhaný potenciál, tomuhle nezávislému snímku by seděl úplně jiný žánr a přístup. 

Úvodní foto: Profimedia