Znáte to, zapnete běžné rádio, které vás neustále krmí tím, že hraje hezky česky, aby vám ve skutečnosti pouštělo zahraniční hity. Ovšem s českým textem a přezpívané tuzemskou popovou elitou. Bohužel často v dost levných a často přímo slaboduchých verzích. Vybrali jsme pár trestuhodných příkladů (a jednu povedenou předělávku).
O Karlu Gottovi jsou známy dvě věci. Že měl naprosto famózní hlas a také dost mizerný vkus. Spíše to druhé předváděl v coververzi skladby Eltona Johna z roku 1983, kterou následujícího roku zařadil do svého repertoáru a hrál ji až do roku 2012. Nikdy ji však nenahrál na žádné ze svých alb, což ani není ani tak důkazem Gottovy soudnosti, ale toho, že sir Elton k tomu nedal souhlas. Nepřál si totiž, aby někdo natáčel jeho textově alokované coververze. A myslíme, že dobře víme proč. Dodejme, že autorem českého textu je Michal Bukovič, který podstatně více fištróna prokázal například při psaní textu Karel nese asi čaj pro Jiřího Korna. Zda chtěl být u Čendy zábavný, nebo si prostě ráno nevzal svoje prášky, nevíme. Výsledek je však nechtěně parodický a doslova z něj bolí mozek.
Trochu z jiného soudku je tato píseň, která není nechtěnou parodií. Je totiž parodií záměrnou. Dlužno říct, že toto se Čechovi skutečně povedlo. A přeměna originálního jména Mustafa Ibrahim na českého Pavlatu Antonína je skutečně textařský a hlavně humoristický majstrštyk. Queen svoji skladbu vydali na desce Jazz z roku 1978, Ringo si ji pak vzal do prádla o čtyři roky později. A v roce 1983 ji zahrál i během televizního Silvestra, kde mu na pódiu – bůhví proč – dělala křoví i tehdy trendující a krutě přitažlivá Dagmar Patrasová. A k tomu všemu se na jevišti coby bajadéra vlnil i mim Jaroslav Čejka. Zkrátka zábava to byla náramná a všichni se za břicha ještě dnes popadáme. Ale na druhou stranu, dávali tehdy v televizi i větší blbosti.
Jestli má někdo skutečný důvod ke stížnostem, jsou to zcela nepochybně angličtí Herman’s Hermits. Ti v roce 1966 vydali píseň No Milk Today, která se stala celosvětovým hitem. Její text měl vlastně docela smutný obsah. Vyprávěla o klukovi, který miloval dívku bydlící ve vedlejším domě, celá její rodina se však ze dne na den odstěhovala neznámo kam. O čemž mladíka informovala cedulka před jejich domovními dveřmi, která měla upozornit mlékaře, který každé ráno dodával k jejich dveřím čerstvé mléko, aby tak už nečinil. O český text se pak v roce 1984 postaral František Ringo Čech, který se opět pokoušel být spíš vtipný a možná by se to jako vtip dalo i chápat, kdyby píseň zpíval někdo jiný než tehdy jedenáctiletý Josef Melen. Chápeme, že je v tom vlastně nevině, protože byl tehdy ještě dítě, nicméně jeho verze této skladby je jednou z nejotravnějších domácích nahrávek celých 80. let a především z původně dobré písničky, jíž originál nepochybně je, vytvořila synonym popové prudy. Jak říkáme, chudáci Herman’s Hermits.
Maruška Rottrová je dost možná jediná z českých hudebníků a hudebnic, kdo má v repertoáru skladbu z repertoáru Michaela Jacksona. Tedy přesněji Krále popu a jeho bratrů ve skupině The Jacksons, ale to je spíše kosmetický detail. Skutečnost je o to zábavnější, že autorem českého textu nebyl nikdo jiný než Jaromír Nohavica, který s Rottrovou dlouhodobě spolupracoval a mimo jiné pro ni otextoval i baladu She’s Gone od The Black Sabbath, která u nás proslula pod názvem Lásko voníš deštěm. Muž č. 1 je podstatně rozvernější kousek, ostatně který chlap bych nechtěl slyšet slova jako „jsi růži mezi muži, jsi mezi muži klenot“. A k písni existuje i videoklip, který Rottrová natočila v Paříži na lodi plující po Seině. Což byla věc v té době rovněž naprosto nevídaná.
Dalšími českými hudebníky, kteří si rádi půjčovali písně ze zahraničí, je někdejší zlatý pár české pop music. Helena měla v repertoáru mimo jiné písně od ABBA nebo Barbry Streissand, Jiří zase třeba Neila Sedaku. Ve dvojici do toho pak praštili hned několikrát. Například s písní I Like Chopin z roku 1983 od italského hudebníka, který vystupoval pod jménem Gazebo. Do češtiny ji otextoval Zdeněk Borovec. Později ji s textem Lou Fanánka Hagena pod názvem Mám rád šopák zparodovala i dvojice Těžkej Pokondr.
Docela velké peklo je skladba od anglo-australského hudebníka s italskými kořeny Josepha Dolce, který vystupoval pod jménem Joe Dolce. Jeho skladbu Shaddap Your Face z roku 1981 pak Korn a Vondráčková přezpívali v roce 1982 jako Já na bráchu blues. Autorem textu byl i v tomto případě Zdeněk Borovec, který se v textu patrně pokoušel o komunální satiru na téma „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Ale čert ví, o čem to doopravdy je.
Hanička písnička měla v repertoáru hned několik písní převzatých z anglického originálu, nejznámější jsou patrně Diskohrátky, což je v originále skladba Locomotion z roku 1962, kterou proslavila zpěvačka Little Eva a na konci 80. let ji do hitparád vrátila Kylie Minogue. Zagorová ale měla v repertoáru ještě bizarnější kousek. Skladbu Japanese Boy z roku 1981 od skotské zpěvačky Aneky, kterou v následujícím roce do češtiny přetextoval Michal Prostějovský. Text je poměrně slušný bizár, který působí jako by jej vytvořil náhodný generátor slov („mimořádná linka OK, v koutku děcko spinká OK“). A moc to nevylepšuje ani totální bublegumový zvuk, který skladbě vtiskl Orchestr Karla Vágnera. OK?
Film Nekonečný příběh byl jedním z největších fenoménů 80. let a titulní píseň z něj, kterou složil Giorgio Moroder a nazpíval zpěvák anglické skupiny Kajagoogoo, známý pod pseudonymem Limahl, byla i jeho zásluhou obřím hitem. Nebyla by to však tehdejší nenechavá česká hudební scéna, aby někoho nenapadalo, že by bylo fajn mít tuhle písničku v repertoáru taky, a to s pěkně českým textem. O ten se postaral Michal Horáček a skladbu do svého repertoáru v roce 1985 zařadila zpěvačka Eva Hurychová, která spolupracovala s Janem Neckářem a jeho skupinou Bacily. Ovšem tím to nekončí. V roce 2013 si pak na písničku vzpomněla Leona Machálková, která ji v roce 2013 vydala s textem Václava Kopty pod jménem Galaxie přání. Kdo originál popravil lépe? Vyberte si.
Jako určitá a spíše světlá výjimka z výše napsaného slouží tato píseň, kterou u nás proslavil Václav Neckář v roce 1979. Už o dva roky dříve ji nazpíval anglo-australský hudebník Leo Sayer, pro kterého ji napsali Carole Bayer Sager a Albert Hammond (otec kytaristy The Strokes stejného jména). Byl to obrovský hit, křehká skladba byla první v britské hitparádě (v angličtině skladbu nazpíval mimo jiné i Rod Stewart). A všiml si jí i Vašek Neckář. Zařadil ji do svého repertoáru s textem Eduarda Krečmara, ovšem skladba je oproti originálu transponována níže. Neckáři se podařilo skladbu zazpívat velmi citlivě a zachovat poměrně věrně ducha originálu. Podstatně méně se to však povedlo Lucii Bílé, jejíž verze přece jen sklouzává do slizkého kýče.
Autor je hudební publicista
Úvodní foto: yakub88 / Shutterstock.com