Vlezlá Macarena, hezouni z A-ha i Amadeus od Falca: Tohle jsou nejúspěšnější evropští dobyvatelé americké hitparády

Mohlo by se zdát, že většina hitů světové pop music pochází z USA nebo Velké Británie, ale není tomu tak. A i když vynecháme notoricky známá jména, jako jsou ABBA, Daft Punk nebo Kraftwerk, která patří mezi největší globální hudební hvězdy planety, stále najdeme celou řadu interpretů ze staré dobré Evropy, kteří se dokázali alespoň jednou prosadit v americké Billboard Chart.

A to je dodnes považováno za nejtěžší disciplínu. Toto jsou případy některých z nich.

Domenigo Modugno – Nel Blu Dipinto Di Blu (Volare) (1958)

Modrá namalovaná na modré. Tak zní do češtiny přeložený název jedné z nejslavnějších písní dvacátého století. A to slovo v závorce, pod kterým jej zná většina lidí, je italský infinitiv pro slovo „létání“. Její autorem byl  italský zpěvák, textař, herec a později i člen italského parlamentu Domenigo Modugno, který si za tuto píseň odnesl i dvě sošky Grammy. Bylo to ale až poté, co tuto píseň s textem Franka Migliacciho představil i na u nás známém písňovém festivalu v roce 1958. Zde skladba, v níž Modugno vykresluje svojí lásku k letectví, vyhrála a byla dokonce vybrána, aby reprezentovala Itálii na soutěži Eurovize.

Píseň však docela nečekaně slavila velký úspěch i na druhém břehu Atlantiku, tedy v USA, kde pochopitelně bodovala zejména u přistěhovalců italského původu. Ostatně právě proto si ji do svého repertoáru s anglickým textem od Dame Gracie Fields přebral i legendární hezoun a majitel sametového hlasu, zpěvák a herec Dean Martin, jehož původní jméno Dino Paul Crocetti jasně prozrazuje kořeny ve sladké Itálii. Píseň v Billboard Chart bodovala v podání Modugna i Martina a ke slávě ji na konci 80. let ve španělské verzi přivedli i Gipsy Kings. A dokonce i legendární Tony Clifton, tedy alter ego Andyho Kaufmana, ji měl na svém koncertním repertoáru, jak dobře víme z filmu Muž na měsíci od Miloše Formana. Českou verzi s textem Lou Fanánka Hagena Korále, sandále nazpíval i Těžkej Pokondr.

Shocking Blue – Venus (1969)

Dnešní čtyřicátníci si tuhle písničku pamatují z hitparád druhé poloviny 80. let, kdy ji přezpívala britská dívčí trojice Bananarama v produkci hitmakerského týmu Stock / Aitkenn / Watermann. Ještě starší pak vědí, že se původně jedná o skladbu z roku 1969 od skupiny s názvem Shocking Blue, přičemž jen skutečně málokdo tuší, že tahle skupina nepochází z USA nebo Anglie, jak by se mohlo zdát, ale z holandského Haagu. Tam tato skupina vznikla pod jménem Nederbeat (složenina Nederland a beat) už v roce 1967. Tahle skladba vyšla jako nealbový singl a zaznamenala opravdu mimořádný úspěch, v Billboard Chart byla chvíli dokonce první. Kapela sama její zásluhou prodala přes třináct milionů desek, dlouhého ale trvání neměla, rozpadla se už v roce 1974. Sice se vrátila k existenci ve třech krátkých reunionech, ale od roku 1984 už se její členové na pódiu ani ve studiu nesetkali. Jejich Venus však žije v uších hudebních fanoušků dál.

Plastic Bertrand – Ca Plane Pour Moi (1977)

Tahle skladba se sice do americké Billboard Chart neprobojovala, je tedy v našem seznamu výjimkou, coby dnes už neodmyslitelná součást popkultury zazněla v bezpočtu slavných filmů (například 127 hodin od Dannyho Boylea). Píseň, jejíž název se dá volně přeložit jako „Všechno jde podle mého plánu“, vznikla v roce 1977. I když je připisována tamnímu zpěvákovi a moderátorovi Plastic Bertrandovi (vlastním jménem Roger François Jouret), její vokál ve skutečnosti nazpíval belgický zpěvák a producent Lou Deprijck, který je současně jejím autorem. Předělávek této písně bychom se sotva dopočítali, zmiňme tedy, že svoji verzi natočila třeba Leila K či Wanastovy Vjecy a naživo ji v Belgii hrála i Metallica. A nepochybně jste ji aspoň stokrát za svůj život slyšeli i vy, ačkoliv byste si jméno toho, kdo ji zpívá, možná jen těžko vybavovali.

A-ha – Take On Me (1985)

No jistě, Skandinávie. Tam pop vždycky uměli a  vlastně se dá říct, že světové populární hudbě druhé poloviny 20. století dominovaly zejména tyto čtyři země – USA, Velká Británie, Austrálie a Švédsko. Mírně z toho však vybočuje úspěch norské trojice A-ha, která s ním otvírala své debutové album Hunting High And Low z roku 1985. Tato píseň se přitom vůbec nerodila snadno, skupina ji nahrála poprvé v roce 1984 v trochu odlišné verzi a s celkem fádním klipem, který skončil v propadlišti dějin. Úspěch se nedostavil, a tak gramofirma nechala kapelu píseň nahrát znovu, přičemž se tato verze mnohem více blížila původnímu demosnímku, který kapela přinesla. Navíc pak vydání podpořili výpravným klipem, který natočil Steve Baron, chlapík co natočil i klip Billie Jean pro Michaela Jacksona. A tentokrát to klaplo. Nová verze s novými klipem rotovala na evropské i americké MTV do omrzení a každá dívka chtěla mít doma svého Mortena Harketa. Bylo z toho první číslo jedna americké hitparády pro norského hudebníka v historii.   

Falco – Rock Me Amadeus (1986)

Rakouský hudebník, skladatel, basák, zpěvák a skandalista Johan Holzel alias Falco si nejdřív podmanil zejména německý mluvící část Evropy. A to svými hity jako Jeanny nebo Der Kommisar, což byla v roce 1982 jedna z prvních německy rapovaných písní vůbec. Zdaleka největšího úspěchu však dosáhl s písní Rock Me Amadeus, kterou složil a nahrál ve spolupráci s holandskou bratrskou dvojicí producentů, kterou tvořili Rob a Ferdi Bollandové. A tahle skladba se přesně trefila do doby vzniku. Rok předtím totiž Miloš Forman natočil film Amadeus, který posbíral náruč Oscarů a Mozart zkrátka frčel. A když přišel odrzlý Vídeňák, který do chytlavého riffu trochu zpíval, trochu rapoval a trochu halekal, navíc chvíli německy a chvíli anglicky, posluchači byli tak dokonale zmateni, že zareagovali jediným možným způsobem – šli do obchodu a desku si prostě koupili, aby si to mohli pustit ještě jednou. Zásluhou toho byla skladba Rock Me Amadeus v roce 1986 vůbec první a taktéž dodnes poslední německy zpívanou skladbou, kterou dosáhla na vrchol Billboard Chart.

Milli Vanilli – Girl I’m Gonna Miss You (1989)

Byl to dost možná jeden z největších popových švindlů v historii, ale copak není celá pop music jenom šalba a klam? Tak to alespoň vnímal německý producent Frank Farian, který za sebou měl v 70. letech světový úspěch se skupinou Boney M, pro kterou psal a produkoval všechny jejich hity a také v nich zpíval ty chraplavé mužské party. V 80. letech pak šel ještě dál, najal dva modely jmény Fab Morvan a Rob Pilatus a nechal je předstírat, že zpívají písně, které nahrál Farian se svojí studiovou skupinou. Celý projekt se podle jistého klubu v Miami jmenoval Milli Vanilli. Kombinace dobře napsaných balad a pohledných „zpěváků“ zafungovala na výbornou, dvojice byla okamžitě slavná po celém světě a Rob a Fab shlížely ze zdí milionů dívčích pokojíčků. Pak však celá věc praskla a naštvaní fandové začali desky Milli Vanilli pálit a přejíždět buldozerem. Co však zůstalo, jsou peníze, které za ně Farian utržil a také hned trojí dobytí vrcholu americké Billboard Chart za písně Girl I’m Gonna Miss You, Blame It On The Rain a Baby Don’t Forget My Number.

Los Del Rio – Macarena (1996)

Zatímco v 90. letech jsme tuto skladbu svorně a upřímně nenáviděli, dnes jsme schopni ji poslouchat s jistým pobavením míseným s mírnou nostalgií. I Macarena zazněla v bezpočtu slavných hollywoodských filmů a zmínka o ní byla dokonce i v reklamě na Coca-Colu. Už v prvním roce po vydání tohoto singlu se prodalo přes 11 milionů kopií, což udělalo ze dvou postarších madridských hudebníků, kteří si říkají Los Del Rio, boháče. Právě Antonio Romero Monge a Rafael Ruiz Perdigones, kteří spolu hrají už od roku 1962, totiž tuto skladbu o dívce jménem Macarena, složili. Inspirací pro ně byl výlet do Venezuely, kde viděli vystupovat slavnou a krásnou flamenco tanečnici jménem Diana Patricia. A právě o ní tato píseň má být. Píseň byla první v hitparádách prakticky po celém světě, nicméně je příznačné a trochu i pochopitelné, že žádný další alespoň vzdáleně srovnatelný úspěch už následně Los Del Rio nepotkal.

Gotye – Somebody That I Used To Know (2011)

Je to jeden z největších popových hitů tohoto milénia a všichni jej mají spojený zejména s Austrálií, v níž bydlí její autor a zpěvák Gotye (zpěvačka Kimbra, která ji s ním pěla v krásném duetu, je pak z Nového Zélandu). Ovšem už Gotyeho pravé a dlouhatánské jméno, které zní Wouter André De Backer, prozrazuje jasný evropský původ. Gotye se totiž narodil v belgických Bruggách a jeho rodila s ním odjela do Austrálie, až když mu byly dva roky. Ale k Belgii se stále hlásí a často tam pobývá. O tom, jak velký zářez tato skladba byla, svědčí už to, že má na YouTube téměř dvě miliardy (!) přehrání. Sám Gotye však na ni nikdy nedokázal navázat, od alba Making Mirros z roku 2011, na kterém vyšla, se odmlčel a novou desku od té doby nevydal.

Úvodní foto: Profimedia