Jelikož si zítra připomínáme Mezinárodní den žen, přinášíme vám několik slavných písní, které jsou oslavou žen. Gratulanty tu přitom nejsou muži s povadlým karafiátem v ruce, ale samotné ženy, divy světové pop music různých generací.
Mezinárodní den žen připadá na 8. března. Jde o mezinárodně uznávaný svátek ustanovený Organizací spojených národů k výročí stávky newyorských švadlen v roce 1908. U nás se z něj za komunismu stal den, kdy ženy dostaly karafiát a muži se zpili pod obraz. Postupem času je tahle epizoda zapomínána a od roku 2004 MDŽ opět patří k významným dnům
Ženy mají právo rozhodovat si o své budoucnosti, o svém těle nebo o svém životě samy, a to bez toho, aby jim do toho jakýkoliv muž kecal. Zhruba to je v kostce poselství písně, která v roce 1963 působila nezvykle otevřeně feministicky. Přesně po půl století je tato píseň pořád platná. Stačí si vzpomenout na protesty proti zákazům interrupce v sousedním Polsku. Americká zpěvačka Lesley Gore, tehdy devatenáctiletá, se však proslavila ještě další písní, v jejímž textu prokazovala jistou tvrdohlavost a nechuť přizpůsobovat se konvencím. Jmenovala se It’s My Party.
„Holky vládnou světu.“ To je velmi jednoduché, srozumitelné a svým způsobem velmi pravdivé sdělení této písně. Ostatně ne nadarmo se i u nás zažilo francouzské přísloví Cherchez la femme, tedy za vším hledej ženu. Tento svůj hit Beyoncé ovšem postavila na jiné písni, a sice instrumentální skladbě Pon De Floor od projektu Major Lazer, za kterým stojí producent Diplo. Skladba se jí líbila a rozhodla se ji doplnit vlastním zpěvem, s čímž její autoři pochopitelně souhlasili. Půl miliarda lidí, kteří si ji pustili na YouTube, jim dává za pravdu.
Americkou zpěvačku Joan Jett dnes známe především zásluhou písně I Love Rock ’N Roll, kterou proslavila v roce 1979. Jednalo se však o předělávku písně od anglické skupiny The Arrows z roku 1976. Skladbu Joann původně hrála ještě s kapelou The Runnaways, která je označovaná za první dívčí punkovou skupinu, proslavila se s ním však až sólově s doprovodnou kapelou The Blackhearts. S ní vydala i tuhle skladbu, jejíž poselství je jednoduché: „Jsem jaká jsem, myslete si o mě co chcete, protože jiná nebudu“. Joan Jett současně budoucím kolegyním ukázala, že punk rock rozhodne není výsada mužů.
„Live fast, die young, bad girls do it well“. To je mantra této písně z roku 2013, kterou M.I.A. vydala na své čtvrté desce Matangi. Pozoruhodné je, že tuto píseň prý M.I.A. napsala jako vzkaz pro ženy Saudské Arábie, kde nesmějí dodnes vlastnit řidičák, natož řídit auto. A ryzí „girl power“ na vás dýchne při sledování slavného klipu, který pro srílanskou zpěvačku a rapperku natočil slavný francouzský režisér (a spolupracovník Justice) Romain Gavras. Pohled na M.I.A., jak si piluje nehty, zatímco leží na BMW, které jede po dvou kolech, je prostě dechberoucí.
„Když přijdu domů, chci trochu uznání.“ Takhle jednoduché je základní sdělení v písní, kterou nazpívala v roce 1965 slavná americká zpěvačka. Napsal ji neméně slavný kolega Otis Redding. Jeho vlastní verze měla o dva roky dříve trochu širší význam a hudebník se v ní vyjadřoval proti rasismu a segregaci v USA. Ve verzi Arethy Franklin však text dostal zajímavý twist. Vyjadřovala se totiž prakticky stejnými slovy k podřízenému postavení ženy v domácnosti, které bylo v Americe v té době stále ještě převládající, a to o to více v afro-americké komunitě. Žena byla především ta, co měla na starosti děti a domácnost a musela na slovo poslouchat svého muže. S tím se však Aretha nehodlala smířit. A k podobnému uvažovaní svojí písní navedla i miliony žen po celém světě. Teprve Aretha z této písně udělala skutečný hit a dnes je Respect považována spíše za její píseň.
Tuhle píseň si nejspíš spojujete s Whitney Houston, která ji v roce 1993 nazpívala pro soundtrack k filmu Osobní strážce. Původně se však jedná o klasiku z roku 1978 od soulové divy Yvette Marie Stevens, kterou známe pod pseudonymem Chaka Khan. Tahle skladba, která je oslavou ženství a ženskosti se stala velkým hitem disco éry. Odvahu pro budoucí dny si s její pomocí dodávala v jedné scéně i filmová Bridget Jones.
Další disco klasika, ze stejného roku jako I’m Every Woman, je tato věc, která u nás později proslavila i Helena Vondráčková pod názvem Já půjdu dál. Píseň má přitom vcelku zajímavý příběh. Napsal ji muž, Dino Fekaris, který byl sedm let jedním z autorů píšících pro slavné vydavatelství Motown, ovšem z ničeho nic dostal padáka. Byl z toho dost v depresi, nicméně rozhodl se, že ho to nezlomí. Sedl k pianu a napadl jej hudbení motiv a slogan „já přežiju“. Později začal spolupracovat s kolegou Freddiem Perrenem, který za ním přišel s nabídkou napsat píseň pro už zavedenou zpěvačku Glorii Gaynor. Fekaris vytáhl svůj starý motiv a nápad a spolu s Perrenem píseň přepsali na rozchodovku, ve které dívka zpívá o tom, že má sice z kopaček zlomené srdce, ale ona to zvládne a přežije. Píseň se stala doslova hymnou všech, kdo se potřebují vypořádat s rozchodem. A slavný motiv z ní si do své skladby Supreme vypůjčil i Robbie Williams.
Když bylo disco na svém vrcholu, kytarista Nile Rodgers a basák Bernard Edwards z Chic napsali pro Dianu Ross tento skvostný hit. V něm Diana zpívá o tom, že za hlavu hází své staré já a všechny blíže nespecifikované trable, které ji provázely. A dává světu na vědomí, že přichází její nové já, lepší, optimističtější, které si s ním neláme hlavu. I tato píseň má reálný základ. Diana Ross se s ní totiž loučila s vydavatelstvím Motown Records. Trochu vtipné je, že se Dianě písnička moc líbila, dokud ji někdo z gramofirmy neupozornil, že „coming out“ je označení pro odhalení vlastní homosexuality, což tehdy nevěděla. Nejprve se dožadovala toho, aby bylo vydání písně zastaveno, nakonec si to ale rozmyslela a nechala to být. A dobře udělala.
V polovině 90. let se touto písní (a baladou Don’t Speak) na scéně uvedla kalifornská skupina No Doubt. Její slova napsala sama zpěvačka Gwen Stefani v reakci na to, že jí rodiče, když ještě nebyla plnoletá (což je v USA až v 21 letech) nedovolovali, aby se vracela pozdě v noci od svého přítele, jímž byl její spoluhráč Tony Kanal (o jejich rozchodu později napsala i zmíněnou baladu Don’t Speak). Později se však píseň stala feministickým hitem dívek 90. let, které už měly po krk růžových stuh a sukýnek, do které je okolí nutilo ve jménu přežitých stereotypů. A platí to dodnes.
Před třemi lety zazářila na hudební scéně americká hudebnice Melissa Viviane Jefferson, zkráceně Lizzo se skladbou Juice. Jednalo se o pilotní singl z její debutové desky Cuz I Love You a Lizzo v něm dávala najevo, že její míry, které možná neodpovídají tomu, co je vidět v ženských časopisech, jí vrásky nedělají. Ve velmi podobném duchu se nese i její loňská skladba, která je však ještě více funky a disco. Lizzo se má zkrátka ráda taková, jaká je. A ostatním dámám vzkazuje: „Dělejte to taky tak!“
Autor je hudební publicista
Úvodní foto: Shutterstock