Snímek Bod obnovy rozhodně překvapil po mnoha stránkách a potěšil. Dobré, dechberoucí, v mezinárodním měřítku kvalitní české sci-fi, to bylo do letoška takřka sci-fi. Dystopický příběh o vyšetřování absurdní vraždy v roce 2041 oslňuje precizností výpravy a klade otázky života a smrti.
Bod obnovy nemá žádný stín satiry, jak je u českých filmových pohledů do budoucnosti příznačné (jako u legendárních Návštěvníků). Rok 2041, v němž se ocitáme, je časově velmi blízko, a tak kostýmy nejsou nijak šokující (jako třeba v Mechanickém pomeranči), jen límce kabátů postavy Václava Neužila mají příjemně futuristické prvky. Tyto velmi jemné posuny v módě dělají konstrukci budoucnosti dle režiséra Roberta Hloze skvělou službu. Kostýmy měl na starosti Ivan Stekla.
Film se nesnaží nachytat body obsazením populární otřelé protagonistky do hlavní role. Herečka Andrea Mohylová je tedy patřičně nepopsaným listem. Svou postavu agentky FEF s minimalistickým jménem Em staví bez patosu a zvláštním jemným způsobem bez klišé, jimiž trpívají ženské akční hrdinky. Matěj Hádek exceluje ve své fyzicky strhané verzi. Jinou z klíčových postav hraje slovenský herec Milan Ondrík se zářezem v dalším ze současných českých pozoruhodných filmů, snímku Úsvit.
Od herce Jana Vlasáka (v roli nadřízeného policistky Em) lze vždy čekat jen dobré a samozřejmě se dočkáváme. V roce 2005 se nebál výzvy v podobě role brutálního sériového vraha, který si užívá týrání turistů v legendárním hororu Hostel. Na malý moment se s geniálním nápadem, jak bude možné v budoucnosti komunikovat mlčky, pokud jste součástí podsvětí společnosti, objeví polský pan herec Lech Dyblik (kterého známe z provokativního polského filmu Svatba a tíživé Volyně). Tento detail, který nechceme prozrazovat, ale na který nezapomenete, je vzdálen jednoduché komice, s jakou se objevila v nočním klubu v Total Recall dáma se třemi ňadry či tvor s nádorem z Hellboye, který ikonicky praví: „Nejsem nádor, jsem dítě.“ Jen velcí fanoušci Karla Dobrého vědí, že podobně jako Olga Havlová postrádá na jedné ruce prst. V Hastrmanovi si tento detail zahrál a v Bodu obnovy si Dobrý navlékl na ruku vkusný implantát.
V příběhu hraje značnou roli Claude Debussy (ale není to vrah), konkrétně klavírní skladba Clair de Lune. Celkově se zde s hudbou pracuje velmi citlivě. Na starosti ji měl Jan Šléška. Výprava je okázalá, střídají se exteriéry s hypermoderní architekturou, využívající některé nadčasové již existující stavby toho nejlepšího českého brutalismu, s mlžnými krajinami, jakými se procházíme v Česku dnes. Velmi potěšující je představa tvůrců o budoucí podobě Národního divadla. Snad jako poctu nejikoničtějšímu sci-fi Blade Runner vidíme i ztmavenou, ponurou, deštivou atmosféru, se kterou se však šetří. Patrioti ocení, že policejní vozidla budoucnosti jsou samozřejmě značky Škoda.
Nestává se, aby bez patosu či ironie filmové vyprávění kladlo zásadní otázky, jako jaké to je být smrtelným člověkem a zda o to usilovat. Způsob zrození nové bytosti v rámci dystopického státního zřízení společnosti postaveného na povinném štěstí je snad nejhezčí od dob, kdy se probudil nahý Keanu Reeves v realitě Matrixu. V Bodu obnovy není častý nešvar filmů, které všechno sdělují doslovně jako pro slabší duchem, ale pracuje s náznaky a detaily. Ze scény v kostele se skladištěm krucifixů tak tiše vyplývá, že kde není strach ze smrti, tam není třeba víry ani Boha.
Snímek vznikl sepjetím české, slovenské, polské a srbské produkce jako dobře mířená facka všem hollywoodským trhákům, kterým se v žánru sci-fi postavil na roveň, a může s jistotou válcovat ostatní české snímky vzniklé za tento rok při bitvě o České lvy. Hodně štěstí!