Jedenáctá série American Horror Story sbírá vlažná hodnocení: Jsme až moc otrlí, nebo je to vážně nuda?

O každé další sérii American Horror Story se říká, že je ještě horší než ty předešlé. Ani ta jedenáctá s podtitulem New York City není výjimkou a vysloužila si vlažné přijetí. Avšak ani nejvulgárnější komentující z České a Slovenské filmové databáze, který píše pod přezdívkou Verbal, už dnes nikoho nešokuje (vtipný nebyl vůbec nikdy). Na Disney+ ale můžete zhlédnout drama série newyorských zločinů dosahující tísně slavného snímku Zodiac Davida Finchera.

Tvůrci Ryan Murphy a Brad Falchuk nepotřebují překonávat sami sebe. Od roku 2011, kdy celosvětová mánie kolem American Horror Story vypukla, vyzkoušeli bezpočet postupů, jak uchopit žánr hororu, šli důsledně po archetypech, které v nás budí hrůzu (namátkou uveďme děsivé domy, psychiatrické léčebny, šílené hotely, rasistické lynče, sekty, sériové vrahy, čarodějnické kulty, mimozemské invaze). V čem je jejich uchopení hrůzy jedinečné, je umění stvořit postavy nechutné, děsivé, ale současně mnohdy i sexy. V roce, kdy byly uvedeny série Dahmer a The Watcher Ryana Murphyho, se tento tvůrce rozhodně nebude trápit tím, že v české kotlince jsou z 11. řady opusu AHS znudění. Recenze z USA hovoří totiž v jeho prospěch.

(Skoro) žádná duchařina

Jedenáctka se obešla bez vampýrů, čarodějnic a levitujících mimozemšťanů. Musíme oželet i mistrovství Sarah Paulson a Evana Peterse, hvězd takřka všech předešlých sérií, což je ovšem možné chápat jako výhodu, protože se autoři vrací k základům kriminálního dramatu a nejsme oslněni příliš známými tvářemi (Evan Peters měl přece jen moc práce s Jeffrey Dahmerem.) Ti, co trénovali sami sebe v dovednosti zvládnout vidět to nejnechutnější, se mohli dosyta nadávit při sérii Roanoke, a doslova novou fanouškovskou krev přivedla v roli Hraběnky pijící taktéž krev před lety Lady Gaga.

Nuda, nebo otrlost?

V této sérii se přenášíme se do roku 1981, kdy v New York City beze stopy mizí mladí gayové. A k tomu stačí čistě jen nechutnost homofobního ovzduší, strachu z propukající epidemie AIDS a pekla drog, to vše smícháno s galeristy a uměleckými agenty, kteří si se svými umělci, které prodávají, mohou dělat cokoliv. Pokud kvalitní vyprávění (s estétstvím osmdesátek) o těchto hrozbách dnes už nikoho neděsí, co je s námi sakra špatně? Samozřejmě, že nejde o „normální“ kriminálku. Opět jsou tu pitvy zaživa, lidské hlavy v tašce a oběti vězněné v klecích, to vše  s trochou té poctivé duchařiny. Všichni, kdo jsou věrní značce AHS, si mohou v klidu pojedenácté vychutnat svůj strach, na který si nejde zvyknout.