Každý má svou Zónu zájmu: Pohlednice ze života normální rodiny šéfa továrny na smrt

Zóna zájmu je atypický film ve všech aspektech, nejen pro své téma. Tímto tématem je holocaust, konkrétně továrna na smrt v Osvětimi, avšak typické záběry vyhladovělých vězňů v něm neuvidíte. Je to film o jedné takové „normální“ rodině, ale není to rodinný film. Je to hraný film, nicméně činí dojem dokumentárního nahlížení do soukromí a reality všedního dne rodiny Hössových. Pozorujeme je jako zvláštní biologický druh až vědecky přesnou přísně statickou kamerou a vypadá to, že blíže se dostat ani nelze.

Za zdí továrny na smrt 

Právě statická kamera činí dojem pohyblivých pohlednic, které nás přenášejí přímo do intimní blízkosti strůjce pekla zvaného tábor Osvětim. Velitel Höss má narozeniny. Velitel diktuje dopis. Velitel odpočívá po těžké práci zamyšlený s doutníkem v ruce a hledí na bazén se sprchou a skluzavkou pro děti ve své zahradě, za jejíž zdí se odehrává nepředstavitelné. Právě k této zahradě mimořádně přilnula Hedwig Hössová, je jejím splněným snem a pýchou, důkazem sociálního statusu, sama ji ostatně navrhla a s ní se vychloubá své matce. Pohled na bující zeleň a překrásné květiny (hnojené popelem z lidí), kolem nichž procházejí Hössovi, když zde provádějí návštěvu, a kde si hrají jejich děti, kalí jen doléhající zvuky. Hukot spalovacích pecí, křik strážných, nářek bitých vězňů. Nad vysokou betonovou zdí jsou za noci vidět plameny šlehající z komínů. Všichni se chovají naprosto normálně, prostě jako by žili vedle jakéhokoliv jiného průmyslového komplexu. Hrůza jako by dopadala na jedinou obyvatelku domu, chůvu nejmladšího potomka Hössových, která se noc co noc opíjí do němoty.

Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap

Snímek nás natolik vtáhne do perspektivy hlavních protagonistů, že při jejich sledování máme mimoděk tendenci úplně stejně jako oni přehlížet vězně, hnané do práce, kteří se v několika záběrech objeví. Jsou totiž šedí, bezejmenní a anonymní. I naší zónou zájmu se stane pozorování rádoby nadlidí. Příšernost filmu tkví v detailech – je vidět, že vzduch nasáklý mastným kouřem ze spalovaných lidských těl se usazuje v dýchacích cestách, takže obyvatelé domu mají černé kapesníky. Víme, že Rudolf  Höss byl válečný zločinec, a čekáme, až se stane něco děsivého. Jenže on a jeho manželka se chovají strašidelně normálně. Mají spolu vlastně tradiční a hezký vztah. Po válce si plánují pořídit zemědělskou usedlost (a místo lidí využívat zvířata).

A co vlastně přehlížíme my?

Film natočil na motivy knihy Martina Amise 58letý režisér Jonathan Glazer, který za tento počin získal zaslouženě Velkou cenu na MFF v Cannes. A další ceny na sebe nenechají čekat. V koprodukci USA, Velké Británie a Polska ztvárnili ústřední dvojici Christian Friedel (Babylon Berlin) a Sandra Hüller, excelující v loňské Anatomii pádu. Snímek ocení i znalci dobových reálií, kteří například vědí, že Rudolf Höss skutečně procházel chodbou ze svého domu do podzemních prostor navštěvovat svou milenku, židovskou vězenkyni. Tyto a další reálie si musí divák odvodit a nejsou mu servírovány, aby je viděl bez úsilí. O Zóně zájmu se hovoří jako o filmu roku, který bude nemožné překonat v atmosféře tísně, krutosti lidí, kteří sami sebe považují za laskavé a psychicky normální. A kteří jsou nám všem tak děsivě podobní.