Příběh Tomáše Tomana, který před výkonem trestu uprchl do Austrálie, pobyl a byl vězněn v Indonésii, odkud byl převezen do Česka, by vydal sám o sobě na román. Vypovídá však také o pochybeními prolezlém systému české justice. Od náhodně vzniklé rvačky před pražským klubem Cross uplynulo patnáct let.
Pro případ Tomáše Tomana, odsouzeného v roce 2009 za těžké ublížení na zdraví s následkem smrti, byl zásadní posudek profesora Jiřího Strause, kterému se přezdívá matematik zločinu. Můžete ho znát z množství poskytovaných rozhovorů například o jeho metodě identifikace podle chůze a také pachu, prý srovnatelné s identifikací podle DNA. Profesor Straus rovněž proslul svým tvrzením, že prokázal cizí zavinění, které způsobilo smrt Jana Masaryka (nalezeného pod oknem Černínského paláce v roce 1948).
Reportérka Magdalena Sodomková a dokumentaristka Brit Jensen však díky svému zápalu a nasazení rozkryly, že s Tomášem Tomanem, sochou, o kterou měl údery hlavou poškozenému přivodit smrt, Jiřím Strausem a jeho monopolem na soudní posudky, a dokonce i s Janem Masarykem to bylo trochu jinak. Svá zjištění zpracovaly formou podcastu, který je hodnocen jako přesahující kvalitou tuzemská měřítka. Pod názvem Matematika zločinu naleznete vyprávění sestavené z nahrávek ze soudních síní, rozhovorů a popisů nejen podrobně sledovaný Tomanův případ, ale i případ jednoho jeho spoluvězně, pro kterého bylo odborné stanovisko Jiřího Strause osudné. Jakub Juřena byl odsouzen za úmyslné zabití, kdy měl úmyslně najet vozidlem do mladíka s následkem úmrtí.
Této látky se režijně chopil Peter Bebjak ve stejnojmenné minisérii, která je nyní k dispozici na Voyo. Tento režisér kriminální příběhy na základě skutečných událostí zpracovává s tradiční poctivostí. Spatřit Jiřího Bartošku v roli uhýbavého kluzkého záporáka, jistého si svým statusem a mocí, je příjemný zážitek. Skutečný Tomáš Toman, který je dnes na svobodě, poněvadž docílil změny rozsudku (odseděl si však takřka o tři roky navíc), nemá ke ztvárnění své postavy a osudu výhrad až na to, že jeho sestra byla na rozdíl od seriálového zpracování velmi podpůrná. Herec Jan Nedbal se při nastudování své role setkal s Tomášem Tomanem, načetl si jeho způsob chování i mluvy a vyptával se ho na jeho motivace.
Minisérie Matematika zločinu věnuje mnoho pozornosti detailům a někdo by jí mohl vyčíst, že se její děj poněkud vleče. Novinářská práce je však skutečně úmornou, nevděčnou a nikdy nekončící anabází rešerší, odmítaných žádostí o rozhovor a v tomto případě i bojem s nadřízenými. Tím pozoruhodným jsou zde znepokojivá vyplývající zjištění: Například, že forenzní znalec Jiří Straus, který svými soudními posudky ovlivnil rozhodnutí o vině či výši trestu obviněných, prokazatelně v blíže neurčeném počtu případu chyboval. Třídílná minisérie je tak zveřejněním eufemisticky podivného pojetí spravedlnosti v Česku. Škoda že v tuto chvíli jen pro předplatitele Voyo.
Magdalena Sodomková k tomu, jaký vliv měla medializace na kariéru Jiřího Strause, sděluje: „Když jsem o něm začala psát – tehdy do magazínu Lidových novin – ztratil práci na Policejní akademii v Praze. Posléze Společnost pro biomechaniku sepsala stížnost (popsala tam konkrétní případy), kterou adresovala Městskému soudu v Praze a na ministerstvo. Profesor Straus si tehdy přerušil „razítko“ a po nějaké době se vrátil ke své profesi. Stále vypracovává posudky, ale není jich tak moc jako dřív. Soud mezitím jmenoval další znalce pro obor biomechanika a tím skončil monopol Jiřího Strause na znalecké posudky v oboru biomechanika.“