Nechce se vám číst? Článek si můžete i poslechnout
|
Viktor Kalivoda, kterému média začala přezdívat lesní vrah, přestože jeho cílem bylo zabíjet v pražském metru, se stal motivem filmové studie producenta a scénáristy Zdeňka Holého. Ke spolupráci přizval režiséra Radima Špačka.
Otvírací záběr snímku nás nechá hledět na lesní půdu. Kamera se zvedá ze země, obrací pohled stále více vzhůru po nohou hlavního protagonisty, opíše s ním v průběhu milosrdných 78 minut oblouk sledující ho přibližně jeden rok, aby se na konci sklonila opět k zemi. Tímto rokem se myslí období ukončené krátce po jeho uvěznění. Příběh je vyprávěný ich formou, Kalivodu vidíme stejně detailně v prozaických i fatálních situacích, osciluje mezi záměrem spáchat sebevraždu a sprovodit ze světa jiné, mezi nadřazeností a nejistotou, mezi přáním prosadit se ve společnosti a mít od lidí na věky pokoj.
Radim Špaček v souvislosti s filmem hovoří o záměru vyjádřit bezmoc. Po jeho zhlédnutí skutečně nerozumíme o nic lépe tomu, co přesně se ve Viktoru Kalivodovi odehrávalo, přestože ho kamera až obsedantně nespouští ze zřetele a málokterý další herec se před ní objeví více než jednou. Bezmocně přihlížíme trochu jako voyeuři bez jakýchkoliv nápověd vnitřnímu zápasu inteligentního psychopata, jak by Kalivodu nazval Will Graham ze seriálu Hannibal. Jde tedy o geniálně úsporný herecký koncert Michala Balcara, který mikropohyby obličejových svalů ukazuje jen zlehka své vnitřní pochody. Pokud si tedy zrovna nezoufá nad tím, že se opět nedokázal zabít. Dobový tisk po dopadení Viktora Kalivody uváděl slovy jeho známých, že ho nikdy neviděli se usmát. Na záznamu pořadu Chcete být milionářem, kde Kalivoda kombinací nápověd a správných odpovědí vyhandloval 320 tisíc korun, však několikrát jeho úsměv zahlédnete. Jestli už tehdy snil o zabíjení a spřádal plány na koupi zbraní, když tvrdil, že za vyhrané peníze pojede sám na dovolenou, nezjistíme.
Dříve či později v souvislosti s filmem narazíme na pojem vyprázdněná narace, o němž jako o filmovém jazyku hovořil Zdeněk Holý v odborném textu už v roce 2005. Jde o přístup k příběhu, v němž se jako diváci ocitáte naprosto bez navyklých způsobů vyprávění, díky nimž se orientujeme, bez vodítek vstupujeme do děje zaplněného herci, kteří vypadají jako naturščici, jako bychom sami byli skrytou kamerou a sledovali hrdinu či dané téma jako David Attenborrough divoké zvíře. Filmová věda říká, že takto můžeme vlastně lépe látce porozumět, než když nám režie vše servíruje jako na podnose, protože je autentičtější a laicky řečeno zbavený příkras. Zdeňka Holého evidentně silně a dlouhodobě fascinuje jak princip vyprázdněné narace, tak postava Viktora Kalivody, který velmi podobně odolává pochopení. Film je tak dalece nenapovídající, že v něm v podstatě ani nezazní Kalivodovo jméno.
Nezvyklost uchopení Kalivodova osudu vede k tomu, že snímek je uživatelsky málo přátelský. Aby toho nebylo málo, ani sám Kalivoda nepatří mezi populární osobnosti českého kriminálního nebe. Oproti jiným v lidech v nultých letech, kdy se o něm psalo, nevzbuzoval zvědavost. Sám byl fanouškem osobnosti Olgy Hepnarové, s níž se patrně identifikoval a vzhlížel k ní. Tu nám film připomene jen letmo scénou dialogu Kalivody s jeho matkou lékařkou mezi dveřmi do ordinace, když si od ní kupuje auto. (Také matka Olgy Hepnarové byla lékařka, také vztah mezi ní a její matkou byl velmi chladný a objetíprostý a také ve filmu Já, Olga se podobná scéna objevuje – hlavní hrdinka si však od matky bere klíče od chaty, nikoliv od auta.) Tím souvislost s pohnutým osudem vražedkyně končí. U Kalivody se neprokázalo vývojové trauma či disociace, plně si uvědomoval škodlivost svých činů a jak střílení dobytka na pastvinách, tak i osamělých lidí na procházce v lese pro něj byla tréninková činnost. Po sobě nezanechal žádný testament a ve vězení se mu nakonec v roce 2010 konečně podařila sebevražda.
Teprve čas ukáže, jestli se k Lesnímu vrahovi budeme vracet jako k artovému snímku, prozatím však filmové fanoušky odkojené Mindhunterem v době rozkvětu české true crime bohužel tento film míjí a zřejmě na něj jako publikum nejsme připravení. Za statečnost riskovat nepochopení a prosadit si nezvyklou filmovou cestu si však tvůrci zaslouží plný počet hvězdiček.