Druhá série Ivety: Slavnou zpěvačku a její devadesátkové eskapády vykresluje s úctou, často ale plave mimo realitu

Poslední záběr loňské první série Ivety ukazuje zpěvačku zlomenou odchodem Petra Sepešiho, jak telefonuje s Ladislavem Štaidlem, který jí přehrává melodii písně Málo mě zná. Právě Štaidl je zásadně určujícím mužem jejího života v období, které zobrazují tři díly druhé série Iveta na Voyo.

Zatímco v první minisérii se sestrou skoro pořád něco jí a pořád se akcentuje, že to největší terno v československých osmdesátkách je být v televizi, ve druhé sérii už v televizi je. A skoro nejí. U filmového díla, které s obsedantní pečlivostí sází na vizuální přesnost, je poměrně tristní, že slavná Iveta ve slunečních brýlích (v podání Anny Fialové) vypadá jako její kolegyně Darina Rolincová. Tato zpěvačka, o kterou producentsky „pečoval“ Ladislav Štaidl před Ivetou (ve své autobiografii Víno hroznů se holedbal, že měli poměr), se naštěstí v sérii neobjevuje, a proto není starost, kdo by hrál ji. Obě umělkyně jistou dobu jezdily na vystoupení společně a v autě si zpívaly například i písně Whitney Houston. Škoda, že z těchto cest nejsou audiozáznamy.

Chybovat je lidské… i filmové

Deník Blesk v den, kdy TV Voyo zveřejnila druhý díl druhé série Ivety, upozornil na jednu z mnoha chyb, ve kterých se podání režiséra a scénáristy Michala Samira rozchází s realitou. Karel Svoboda hraný Sašou Rašilovem sedí u stolu, „od kterého se odchází jenom jednou“, s Vendulou Pizingerovou, s kterou se seznámil a vytvořil pár až později. V rámci umělecké licence lze připustit i poměrně zásadní odchylky od reality, pokud je autorský záměr vyžaduje. Nejde přece o dokumentární film (v kterých se navíc prý lže nejvíce). Iveta Bartošová, trauma a obsese národa, však zřejmě navěky zůstává jakýmsi veřejným majetkem a je otázkou, kolik těchto odchylek divák odpustí.  

Mezi Petrem a Láďou

První série strhává mýtus hodného pohodového kluka Petra Sepešiho (1960-1985) a ukazuje pár Iveta & Petr jako účelový, zbavila však Petra jeho atributu, a to sametové stužky zavázané na kličku kolem krku, s kterou by dnes vypadal jednoznačně jako gay friendly. Také ale zamlčuje, že Iveta Bartošová neměla zapotřebí škemrat o spolupráci u Ladislava Štaidla a z období truchlení po Petrovi nepřešla plynule „pod jeho křídla“, ale byla mezitím například i členkou skvadry zvané Kroky Františka Janečka. Píseň Málo mě zná tedy vznikla až tři roky po Sepešiho smrti. Pokud skutečně Iveta od dětství zuřivě toužila zpívat s Karlem Gottem, podařilo se jí to už v roce 1986 ve Sportovní hale. 

Gott v šeru vs ozářený Gott

Tvůrci seriálové Volhy se rozhodli tvář Karla Gotta ponechat v šeru, na rozdíl od tvůrců Ivety. Ti se nebáli a v plném světle ho zahrál Ondřej Ruml v (tehdy) vtipném dialogu a zápletce s krabicí, předcházejícím jeho duetu s Ivetou. Scény z jejich vystoupení a choreografie se snaží ukázat přesně to, co bylo tehdy možné vidět v televizi (a dodnes je možné najít na YouTube).

„Jen“ krásná, to určitě

Zatímco první série Ivety víceméně tone v emocích, druhá série je dějovější. První díl druhé série Ivety nám připomíná (mimo od počátku komplikovaného vztahu Ivety coby milenky ženatého Ladislava Štaidla) natáčení dodnes nedoceněného snímku Jaroslava Soukupa Svatba upírů (1993). Dobový tisk si z hereckého výkonu Ivety Bartošové utahoval, že prý nehraje, ale je jen krásná. Toto handrkování přehlušilo fakt, že šlo o mimořádnou komedii, kde Iveta zvyklá již dávno kameře předvedla velmi přirozený výkon, jímž nijak nezahanbila své kolegy. Přáli bychom všem, kdo se o hereckou profesi snaží, aby ve filmu byli takto „jen krásní“. 

Jak unést princeznu

Druhý díl si dává za cíl ukázat skandál, který hýbal devadesátkami podobně jako Orlické vraždy, a to únos Ivety Bartošové Romanem Třískou, o čemž se dosud hovoří jako o „údajném“ únosu. Vidíme Ivetu již s návykem řešit své těžké úzkostné stavy léky a vínem. Tyto léky podle (neautorizované) autobiografie však Iveta dostávala právě od Štaidla. Nikdo nepotřeboval, aby tažný kůň jeho stáje přestal vydělávat. 

První posměch národa 

V tomto momentu dochází k situaci, která poprvé vystavila Ivetu Bartošovou posměchu národa. Nikdo už nikdy nebral zcela vážně přespříliš úspěšnou zpěvačku s třpytivým hlasem, jelikož její svědectví u soudu o spiknutí, výstřelech, červených světýlkách, připoutání k topení, drogách a znásilňování navždy poznamenalo její kreditibilitu. Obzvlášť to znásilňování všechny pobavilo. Ivetu Bartošovou tehdy velmi poškodil její triumf v anketě Úsměv roku, kdy si cenu převzala právě v doprovodu svého únosce (který ji tehdy nepředal Štaidlovi, ale propustil ji později, a když přišla domů, Štaidl prý pálil jakési papíry, jak uvádí neautorizovaná autobiografie IB, pozn. autorky). Ne, nikdo se nezamyslel, kdo dal Třískovi vědět, že si Iveta cenu bezpodmínečně musí převzít, a nikoho nenapadlo, že její zářivý úsměv (bez masky, na rozdíl od seriálu) byl známkou její profesionality. Zachovat pokerově usměvavou tvář bylo už takřka deset let přece jejím denním chlebem. Roman Tříska od těch dob o Ivetě v médiích nepromluvil.

Odstávající vlasy a hlasy

Snad ještě horší, než nerespektovat časovou posloupnost a realitu, je jiné úskalí všech pokusů o retro, a tím je neštěstí paruk. Vypadá to, že ve 21. století nejsme v parukářství o moc dál než za totality, jelikož v díle Mimikry seriálu Majora Zemana měly máničky pějící Bič boží přirozenější vlasové porosty. Diskutabilní je také rozhodnutí nechat nazpívat Ivetiny party Annou Fialovou, opravdu skvělou zpěvačkou, a střídat je s reálným Ivetiným hlasem, protože rozdíl je bohužel znát. S tím se však nedá nic dělat, protože Ivetin hlas prostě nejde napodobit.

Anna Fialová a kočka mouratá

Co se týče hereckých výkonů, všichni v Ivetě dávají upřímně to nejlepší ze sebe. Anna Fialová je v dobrém slova smyslu něco jako geniální plastická hmota, která ze sebe dokáže vymodelovat cokoliv. Skvěle zahrála podobně náročné diskutabilní a traumatické téma v třídílném dramatu Guru. Její Iveta není karikaturou a přesvědčivě vyjadřuje škálu zmatku a utrpení střídaných s radostí a sebevědomím i skvělých interpretačních a tanečních kvalit. Excelentní výkon podává také kočka v roli Ivetiny kočky. Její klid a ochota spolupracovat nasvědčuje tomu, že při natáčení byli všichni velmi pravděpodobně v zenu a nebylo zraněno žádné zvíře. A tak to má být.

Blondýny nejsou blbé

Obouvat se do interpretace osudu Ivety Bartošové je příliš snadné, protože je v podstatě neuchopitelný, vždycky měl mnoho verzí a byl a je plátnem pro projekci každého osobně. Pokud celý počin poslouží k uctění památky jejího pěveckého umění a silného příběhu, zaslouží si zhlédnutí. Marylin Monroe byla považována za hloupou oběť ústrků a dodnes se musí připomínat, jak vzdělaná, ambiciózní a talentovaná to byla žena. Iveta Bartošová představuje vlastně podobný archetyp a je na místě přání, aby bylo očištěno její jméno. Například se neví, že se autorsky podílela na mnoha svých textech i melodiích, přičemž nikde v tomto smyslu nebylo uvedeno její jméno, jelikož si to nepřála. Čili nebyla pouhou interpretkou. A ani pouhou obětí, ale mnohovrstevnatou osobností, jak už umělci bývají. K této změně nahlížení je Iveta Michala Samira skvělou příležitostí. Děkujeme. 

Autorský článek 
Zdroj fotografií: TV Nova