To se mi snad zdá: Plešatý Nicolas Cage září ve filmu s milostnou scénou, po které si budete chtít vypíchnout oči

Film To se mi snad zdá v hlavní roli s Nicolasem Cagem je komedie asi jako předchozí film jeho režiséra Kristoffera Borgli Je mi ze sebe špatně. Tedy skoro vůbec. To ale není na škodu. Přesto je nutné vyzdvihnout, že s tímto charismatickým hercem jsme v takové herecké poloze dosud neměli tu čest. Pokud jste film minuli v kinech, dobrou zprávou je, že je ke zhlédnutí ve videotéce kviff.tv. 

To se mi snad zdá, pokud přistoupíme na to, že přece jen je svého druhu komedií, má pomalý nástup, není to řachanda typu české Aristokratky a klade na diváka vyšší nároky. Není to sice takový šok, jako když hrál Arnold Schwarzenegger s Dannym de Vitem v komedii těhotného, ale přesto je více než zvláštní pozorovat Cageovo herectví v roli někoho, kdo nikdy nijak nevybočuje. Archetyp postavy profesora, manžela a otce Paula, který nikdy nic nedělá, věci v životě se mu prostě stanou a nikdy za nic nemůže, je v Borgliho uchopení skutečně plastický.

Tak nějak se zavděčit všem

Všichni známe ten druh lidí, u kterých nevíme, co přesně si myslí, protože tak nějak souhlasí se všemi a nejtěžší pro ně je se jakkoliv vymezit. Profesor přednášející na univerzitě žijící v dlouholetém manželství se nejdříve zdá dokonce feministicky založený, protože po sňatku přijal jméno své manželky, postupně se však odkrývá, že si možná jen nechal sebrat své příjmení, stejně jako šance na prosazení se v akademickém světě. Cage hraje člověka, který zastupuje takzvanou přihlížející většinu, týpka, co si nikdy nesundavá bundu, protože si nikdy není jistý, jestli odchází, nebo zůstává. Muž, který žárlí na úspěchy ostatních, ale přitom sám nic nevytvořil („Teď už stačí tu knihu jen napsat“). Muž, který se sám prohlašuje za věrného své ženě, ale přitom nedokáže odolat ve chvíli, kdy se mu spolu s popularitou nabízí i mladičká obdivovatelka. Takoví ti, co nikdy za nic nemůžou a ke všemu byli tak nějak dohnáni, se nám však bohužel nezdají. Erotická scéna, na kterou narážíme, je z těch, které mají erotično pouze v názvu, a podle recenze v New York Times si po ní budete chtít vypíchnout oči.

Radši nechcete být vysněnými

Metafyzická zápletka příběhu muže, který se z neznámých důvodů začne objevovat ve snech zvyšujícího se počtu lidí, zní jako psychosci-fi ze seriálu Black Mirror, čemuž odpovídá i rozvinutí děje v děsivou snovou aplikaci, kterou vyvinou zmagoření marketingoví mágové, a úvahu, zda jde v současném světě zpeněžit úplně všechno. Kromě utrpení hlavní postavy jsou právě monetizace našeho soukromí, naše závislost na vlastní popularitě a od ní odvíjející se sebehodnota důležitými motivy. Podivuhodné je zjistit, že podobný případ muže, který se začal zdát ostatním, se skutečně stal, a dodnes na to není vysvětlení. Od roku 2006 se objevil ve snech osmi tisíc lidí po celém světě.

Popularitu, nebo život

Luis Buñuel prohlásil, že když ve scénáři něco chybí, tak tam dá sen. Kristoffer Borgli se nás svým filmem ptá, jestli jsme jako lidstvo tak zmutovali, že se toužíme stát chodícími memy a jestli je pro nás důležitější nicneříkající popularita followerů na sociálních sítích, nebo být ve snech své vlastní partnerky či partnera. Můžeme sice snít o uznání okolí, ale nakonec je otázkou, jak zařídit, aby se o vás zdálo vaší vlastní ženě a jak pro ni být i po patnácti, dvaceti letech tím hrdinou, který ji zachrání a je tam pro ni.

Nicolas Cage s pleší

Nicolas Cage je po všem, čím jako hvězda profesně prošel, k vidění jako seriózní umělec, který se utkal s výzvou zahrát někoho obyčejného se ctí. V této zdánlivě žádné roli obstál. Vidíme také fenomén úchylných fanoušků, ujíždějících na všem bizarním, ale také jak to vypadá, když po vás jdou doslova jako parta zombies, nebo co znamená, když vás vás celý svět zavrhne, o čemž by mohla vyprávět Amber Heard. Je smutné sledovat příběh člověka, který chtěl v životě tolika věcí dosáhnout, a nakonec jeho největším úspěchem je pózování s rukavicí Freddieho Kruegera. Pro znalce je potěšující zmínka ve filmu o Talking Heads, více než padesát let staré kapele, která si uchovává svou progresivitu, což připlešlý padesátiletý Paul nezvládl.