Viktor Ponrepo: Z donucení se stal zlatníkem, dobrovolně iluzionistou a průkopníkem české kinematografie

Viktor Ponrepo se stal průkopníkem české kinematografie. Přidejme se k němu na cestě od jeho začátků zlatnického tovaryše až po založení prvního kina v Praze. To rozvíjel za pomoci nejmodernějších technologií. Podívejme se také, jaká byla jeho cesta od malých venkovských představení až po pomíjivou slávu mezi pražskou smetánkou.

Jako Dismas Šlambor se narodil 6. června 1858 v Praze. Jeho otec se vypracoval z obyčejného tovaryše až na mistra zlatníka, matka Karolína, rozená Kniemannová, byla v domácnosti a starala se o Dismase a jeho čtyři sourozence. Chlapci učaroval iluzionismus. Brzy se naučil základní eskamotérské kousky, které předváděl svému okolí. 

Zlatník z donucení 

Na přání otce se začal učit řemeslu. V Stehlíčkově továrně absolvoval praxi a následující tři roky pracoval společně se svým otcem v jeho zlatnické dílně. Již během této doby se však napevno rozhodl pro kariéru iluzionisty. Inspirovalo ho k tomu vystoupení německého kouzelníka Bruna Schenka ve varieté, které se nacházelo v pražském Karlíně. Na naléhání otce se však rozhodl nejprve vyučit. Poté, co dokončil učení, mu už nic nebránilo vydat se na vysněnou dráhu kouzelníka.

Licencovaný eskamotér

Umění eskamotérství se Dismas vyučil u koncesovaného iluzionisty Heinricha Gutwalda. U toho také 15. května 1881 složil zkoušku z „eskamotáže a vyšší magie“ a získal tak od úřadů osvědčení nutné k veřejnému vystupování. To zprvu neplatilo pro Prahu. Se svým představením tak kočoval po českém venkově. Jeho jméno však diváky nelákalo. Rozhodl se proto vybrat svému podniku a potažmo i sobě nové jméno. Pseudonym, pod kterým se rozhodl vystupovat, si vybral podle zámku v Lysé nad Labem. Z názvu Bon Repos se stal Ponrepo. Jako křestní jméno si zvolil jméno Viktor, což je latinsky vítěz. Celá jeho společnost pak nesla jméno Ponrepovo kouzelné divadlo s původními jevy duchů a strašidel, které trefně využívalo dobový společenský zájem o spiritismus a magii. Svá představení neustále rozvíjel a vylepšoval.

Kočovný biograf

V roce 1891 se v Praze konala výroční výstava. Ponrepo byl uchvácen novými vynálezy, které byly založeny na principech, které sám jako iluzionista znal a využíval. Edisonův fonograf a Kříženeckého pohyblivé obrázky. Ponrepo pochopil, jakou příležitost skýtají tyto vynálezy a jak by jejich využitím mohl prohloubit zážitek a údiv diváků navštěvující jeho představení. Po fonografu pořídil také promítačku. Nakonec se rozhodl zanechat kouzelnictví a provozovat pouze vlastní biografická představení. Jeho licence však stále platila pouze mimo Prahu. Proto se svým biografem putoval po českých vesnicích a městech. Se svým biografem slavil úspěch díky dokumentům z bojů búrské války v jižní Africe a populárním snímkům jako Příjezd jízdy a Trh v Neapoli. V srpnu 1901 získal povolení provozovat své kino na čtrnáct dní v Pištěkově letním divadle na Královských Vinohradech. V roce 1904 pak hostoval v hostinci U koruny v Holešovicích.

První stálý biograf

Po těchto úspěšných štacích mu nakonec Pražský magistrát udělil povolení k založení stálého kina v Karlově ulici. To bylo slavnostně otevřeno 15. září 1907 s kapacitou 56 sedících diváků. Biograf promítal každý den s výjimkou pátků.
Představení v biografu se stalo oblíbenou kratochvílí Pražanů. Traduje se, že Viktor Ponrepo se před každým promítáním osobně přivítal se všemi diváky. Ale jak rostla obliba jeho biografu, nebylo už možné zdravit se s každým jednotlivým divákem. Ponrepo tak dal natočit úvodní znělku, ve které se divákům ukláněl na plátně. Ve svém biografu zaměstnával i svého bratra Karla Šlambora, jež nejen uváděl diváky do představení, ale často doprovázel promítání svým komentářem a vytvářel zvukové efekty. I Viktor Ponrepo sám často snímky komentoval a podle pamětníků sršel vtipem. Aby nemusel filmy přetáčet, pouštěl je i pozpátku, což čas od času vyvolávalo humorné situace. Hudební doprovod jeho představení nejprve zajišťoval Edisonův fonograf, později ho nahradili živí hudebníci.

Zapomenutá show

Zájem o Ponrepův biograf ale záhy začal opadat. Ponrepo se ještě pokusil podnikat s kinematografickými potřebami a založil i první půjčovnu filmů. Tento projekt však skončil neúspěchem. V roce 1912 se Viktor Ponrepo stal místopředsedou Spolku českých majitelů kinematografů. Činnost spolku ale přeťala první světová válka. Po jejím skončení opět vzrostl zájem o kinematografii. Dvacátá léta však přinesla další krizi. Ponrepo tak roku 1924 opětovně zažádal o obnovení licence na kouzelnictví a eskamotérství. Biograf už ho nedokázal uživit. Ani návrat k eskamotérství mu však nepřinesl zašlou slávu a úspěch. Viktor Ponrepo zemřel 4. prosince 1926, ranila ho mrtvice mezi lidmi, na místě blízkém jeho umělecké duši, v kavárně Rokoko. Slavný český průkopník biografu byl pohřben na Vinohradském hřbitově. Dnes je po něm pojmenováno kino Národního filmového archivu v Bartolomějské ulici v Praze.

Zdroje: wikipedia.org, filmovyprehled.cz, fdb.cz
Foto:  filmovyprehled.cz a Wikipedia Commons / Autor neznámý / Album representantů všech oborů veřejného života Česko-Slovenského, hlavní redaktor prof. Fr. Sekanina, vydalo Umělecké nakladatelství Josef Zeibrdlich, Praha I., Bílkova 17, 1927