Podezřelá smrt mladého krále, sliby, úplatky, nátlak: Před 565 lety se českým králem stal Jiří z Poděbrad

Ačkoli Jiří z Poděbrad nepocházel z žádné významné vládnoucí dynastie, podařilo se mu stát se českým králem. Byl zastáncem umírněného utrakvismu, přestože vládnul konfesně rozdělenému království. O obnovu dobrého jména země zdevastované husitskými válkami se snažil především diplomacií.

Jiří z Poděbrad a Kunštátu se narodil jako syn Viktorína z Kunštátu a na Poděbradech. Po smrti svého otce, to bylo Jiřímu teprve sedm let, byl poslán na východní Moravu k vzdálenému příbuznému, Heraltovi z Kunštátu. Vzdělávání mu zajišťovali soukromí učitelé v duchu Husova učení.  Po Heraltově boku se také jako čtrnáctiletý zúčastnil na straně panské jednoty vítězné bitvy u Lipan.  Díky správě rodového majetku získával Jiří potřebné zkušenosti. Již jako osmnáctiletý se stal členem zemského sněmu. Tam stanul po boku svého učitele, Hynce Ptáčka z Pirkštejna. Spolu s ním stál u vzniku a rozvoje obnoveného východočeského utrakvismu neboli kališnictví. Po Ptáčkově smrti se Jiří z Poděbrad stal novým hejtmanem východočeského landfrýdu po boku Jana Čabelického ze Soutic. 

Podezřelá smrt

Na konci dubna roku 1452 byl na svatojiřském sněmu v Praze Jiří z Poděbrad zvolen zemským správcem. Až následujícího roku byl dohodnut příjezd Ladislava Pohrobka do Čech. Korunovace mladého kralevice proběhla 28. října 1453. Faktickým správcem země však zůstával Jiří z Poděbrad, který se ze své pozice snažil o konsolidaci českého království zdevastovaného husitskými válkami. Na podzim roku 1457 se vrátil Ladislav do Prahy, které si zvolil za své sídelní město. Jeho přítomnost byla nutná i kvůli chystané svatbě s Magdalenou, dcerou francouzského krále. Sedmnáctiletý král však nedlouho po svém návratu podlehl krátké nemoci. Jeho náhlý sklon vyvolal spekulace o příčinách jeho úmrtí, mezi niž figurovala morová nákaza i královražda zosnovaná Jiřím z Poděbrad. Výzkum králových ostatků z poloviny 80. let dvacátého století však odhalil, že Ladislav Pohrobek trpěl vzácnou formou leukémie, která se mu s největší pravděpodobností stala osudnou.

Správce země

Cesta ke správě země se tak Jiřímu otevřela dokořán. V Čechách sice existovalo několik latentních zájemců o královský trůn, mezi kandidáty byli Friedrich Braniborský, Kazimír Jagellonský, vévoda Albrecht Rakouský, císař Friedrich III., Vilém Saský nebo mladší syn francouzského krále Karla VII. Nicméně na sněmu zahájeném 27. února 1458 na Staroměstské radnici v Praze byl českým králem zvolen Jiří z Poděbrad, přičemž legitimistické požadavky na volbu krále opřené o princip dědičné posloupnosti se neprosadily. Podobně jako v Uhrách byl za krále zvolen člen panské obce, jehož předkové nebyli příbuzensky provázáni s předcházejícími králi a jehož rod nepatřil k rodům dynastickým. 

Sliby, úplatky a nátlak

Jiří získal hlasy české utrakvistické většiny a některých katolických šlechticů prostřednictvím slibů, úplatků a možná i nátlaku. Volby se nezúčastnili zástupci vedlejších zemí Koruny české. Jiří si musel své přijetí za krále vynutit vojensky na Moravě a v Rakousku. Slezsko a Lužice Jiřího uznaly až v následujících letech. Největším odpůrcem zůstávala Vratislav. Před korunovací Jiří tajně složil slib uherským biskupům. Slíbil zachovávat věrnost papeži. Papežskou kurií byl slib vnímán jako Poděbradovo odvrácení se od kališnictví, ale to neměl Poděbrad nikdy v úmyslu. Z jeho pohledu se zavázal pronásledovat sektáře, nikoli kališníky obecně. 

Spor s papežem

Jiří z Poděbrad během se na začátku své vlády těšil přízně papeže Pia II. a dbal na dodržování basilejských kompaktát, které upravovaly vztah katolické církve a husitství. Nicméně se mu nepodařilo udržet si přízeň papežské kurie, jelikož musel čelit opozici katolického panstva a národnostnímu a náboženskému protikladu mezi Čechami, Slezskem a Lužicí. Jeho snaha o udržení míru mezi utrakvisty a katolíky skončila, když v roce 1462 papež Pius II. začal na Jiřího naléhat, aby zakročil proti husitům. Následně papež jednostranně prohlásil kompaktáta za zrušená, což Jiří neuznal, zůstaly tak v českém prostředí až do 16. století základním dokumentem upravující postavení utrakvismu. 

Jiřího diplomacie

Jiří se snažil připravit se na možný konflikt s papežem tím, že si zajistil spojence mezi evropskými katolickými vládci pomocí projektu mírové organizace. Tento projekt měl sjednotit státy Evropy v boji proti Turkům a upevnit trvalý mír. V projektu se však papeži přiznávaly jen minimální pravomoci, což mezi katolicky vládci nezískalo sympatie a návrh nezískal dostatečnou podporu. Jiří z Poděbrad se ale nechtěl smířit s hrozbou izolace českého království. Poté, co ztroskotala myšlenka na vytvoření mírové organizace, se rozhodl se vyslat výpravu po Evropě s cílem zlepšit pověst Čechů v zahraničí. Čtyřicetičlenné poselstvo s 52 koňmi a jedním zásobovacím vozem vyrazilo z Prahy v listopadu 1465 a cesta trvala 14 měsíců, vedla přes Německo, Burgundsko, Anglii, Francii, Španělsko, Portugalsko, Itálii a zpět. Dopad výpravy byl ale zanedbatelný, poselstvo vzbudilo jen nezávazné sympatie. Cestu zachytil ve svém deníku člen poselstva Václav Šašek z Bířkova, který se stal inspirací pro Aloise Jiráska a jeho Z Čech až na konec světa.

Ztráta kontroly

V prosinci 1466 byla na Jiřího uvalena klatba. V roce 1467 vypukla domácí válka mezi Jiřím a Zelenohorskou jednotou, přičemž Jiří měl podporu většiny měst a nižší šlechty. Zpočátku se jednotě nedařilo získat spojence, ale později se k nim přidal uherský král Matyáš Korvín, bývalý Jiříkův zeť. V březnu 1468 vyhlásil Korvín válku útokem na Moravu. Do konce roku 1468 ztratil Jiří většinu Moravy a Matyáš postupoval do Čech.  Poděbrad dostal Korvínova vojska do obklíčení u Vilémova ve východních Čechách. Po jednání obou králů Korvína i s vojskem propustil. Pod jeho kontrolou však zůstala pouze kališnická část Čech. Jiří z Poděbrad nakonec rezignoval na vytvoření vlastní dynastie a nabídl českou korunu synovi polského krále. Válka pokračovala se střídavými úspěchy na obou stranách.  Zdravotní stav Jiřího z Poděbrad se se začal prudce zhoršovat. Zemřel 22. března 1471. O tři dny později byl pohřben v katedrále svatého Víta, vnitřnosti byly podle francouzského zvyku pochovány zvlášť v kostele Panny Marie před Týnem.

Zdroje: cuni.cz, payne.cz, Wikipedia
Zdroj fotografií: Jan Vilímek, Public domain, via Wikimedia Commons, Jan Vilímek, Public domain, via Wikimedia Commons, Shutterstock, Profimedia