Lovil kožešiny, soudil i lynčoval: Dobrodruha Jana Eskymo Welzla zavedl život z Moravy až na daleký sever

Zábřežský rodák Jan Welzl – dobrodruh, lovec kožešin a samozvaný soudce známý jako Eskymo Welzl nebo Arctic Bismarck – zanechal nesmazatelnou stopu ve světě dobrodružné literatury. Narodil se roku 1868 a jeho cesta ho zavedla z moravských ulic až na daleký sever, kde za lovem a obchodem s odvahou putoval od Země Františka Josefa po severní Kanadu. 

 Jan Welzl se narodil 15. srpna 1868 v moravském Zábřehu. Jeho matka byla hokynářkou a mlékařkou v otevřeném mázhausu domu pod Podloubím. Jeho matce se přezdívalo Butter Klára a malému Janovi nikdo neřekl jinak než Tvarohový Hanes. O otce, který byl kloboučnickým tovaryšem, přišel Jan v útlém věku. V roce 1884 se v nedaleké Zvoli vyučil zámečníkem a v 16 letech se vydal na zkušenou. Na cestě prošel velkou část mocnářství. Přes Vídeň a Janov doputoval až na Balkán. V roce 1888 narukoval do armády, kde strávil následující tři roky. Po úmrtí matky se vydal na sever do německého Hamburku, podařilo se mu tam získat práci topiče na zámořském parníku. Bral ale každou práci, která se na lodi nachomýtla. Byl i strojníkem i pomocníkem v kuchyni. 

Cesta na sever

Jednoho dne vystoupil z lodi někde u Vladivostoku. Usadil se v několik set mil vzdáleném Porth Arthur (dnešní město Lü-šun-kchou v Číně), kde pracoval jako přístavní dělník. Po čase se vydal do Irkutska, kde se podílel na stavbě transsibiřské magistrály. Po několika měsících ho vidina bohatých kožešinových lovišť dovedla do dalekých končin Sibiře.  Nezastavil se však ani v Jakutsku, pro mnohé nejvýchodnější výspě na cestě na východ. Na velrybářské lodi doplul až na Novosibiřské ostrovy. Zde údajně prožil bezmála tři desetiletí. Lovil zde kožešiny a dále s nimi obchodoval od, k tomu zásoboval proviantem, léky i střelivem ostatní lovce kožešin, polárníky a vlastně každého, kdo s ním byl ochotný obchodovat.  Jeho aktivity sahaly od Země Františka Josefa až po severní Kanadu. Rozvážel i poštu psím spřežením. Stal se tu z něj i smírčí soudce, když řešil drobnou kriminalitu mezi lovci kožešin. O tom, že nešlo o zrovna oficiální aktivitu posvěcenou autoritami, svědčí i fakt, že se nerozpakoval občas podrobit provinilce lynči. 

Cesty za Inuity

Několikrát se vydal i na Aljašku, procestoval nejen Yukon.  Měl přátelský vztah se zdejšími Inuity a choval se k nim s respektem. Údajně ho nazývali Pojídačem medvědů a prý ho i zvolili náčelníkem. Tak to alespoň vypráví ve svých knihách. V roce 1924 ztroskotal se svou lodí Seven Sisters někde u břehů Seattlu. Protože byl bez dokladů, americké úřady ho vyhostily do Evropy. V Hamburku, kam dorazil na lodi, se nejprve živil prodejem maleb, inspirovaných jeho zážitky z arktických krajin. V roce 1928 se dostal konečně do Československa, v témže roce vyšla vyšla kniha, napsaná Rudolfem Těsnohlídkem na základě korespondence psané během Wezlova pobytu v Hamburku. Oba muži se však nikdy osobně nesetkali. Welzl se ale během své návštěvy Československa zvládl potkat s prezidentem Masarykem a navštívit rodný Zábřeh. Na jaře roku 1929 přijal pozvání Eduarda Valenty a Bedřicha Golombeka, redaktorů Lidových novin do Brna, aby jim vyprávěl svůj životní příběh. Na základě těchto vyprávění vznikly knihy Po stopách polárních pokladů, Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, Ledové povídky a Třicet let na Zlatém severu, které získaly Welzlovi celosvětový věhlas. 

Závěr života v Kanadě

Welzla to ale táhlo zpět na sever. Odjel tedy z Československa zpět do Dawsonu na kanadsko-americkém pomezí. Nechal se najmout k tamější železniční a paroplavební společnosti. V roce 1930 si ale závažně poranil záda a nemohl již dále pracovat. Do konce života pak musel vystačit se státní podporou. Žil život samotáře, lidí se stranil a společnost mu dělal jen jeho pes. Zemřel 19. září 1948 ve věku 80 let, pochován byl na obecním hřbitově v Dawsonu. 

Fikce, nebo realita? 

Ačkoli je dnes zřejmé, že bylo jeho vyprávění do určité míry nepřesné, protože se v knihách objevují etnologické, lingvistické i geografické nepřesnosti (například tvrdil, že na Novosibiřských ostrovech žili Eskymáci, což je vyvráceno), není už možné doložit, zda si některé detaily přikrášlil on, nebo zda je pro větší čtivost doplnili Valenta s Golombekem. Knihy popisující jeho dobrodružství si našly tisíce čtenářů po celém světě. V roce 1998 byla Welzlovi odhalena socha v jeho rodném Zábřehu, která se nachází před místním nádražím. Každoročně se zde pořádá i Welzlův kvadriatlon a nachází se zde ulice a pivovar nesoucí jeho jméno. 

Zdroje: zabreh.cz, palba.cz, wikipedia.org