Nikdy nekomentujte, jak vypadají! Jak poznat anorexii či bulimii a jak se od sebe liší?

Anorektici nejí, zatímco bulimici se přejídají a pak zvrací. Právě tak si mnozí z nás představují nemocné s těmito chorobami. Rozdílné nejsou ale jen v přístupu k jídlu, odlišné je i to, co se při nich odehrává nemocným v hlavě. Co o těchto poruchách říkají odborníci a máme šanci je poznat u svých blízkých?

Hned v úvodu jedna varovná zpráva: množství nemocných s poruchami příjmu potraviny stále stoupá. „Momentálně se udává, že celosvětově se týká zhruba 9 % lidí,“ říká Andrea Jakešová, nutriční terapeutka z poradny Ne hladu. Nedá se ale přesně říci, kolik lidí trpí anorexií a kolik bulimií. „Obě poruchy mají několik dalších podtypů a vzájemně se mohou křížit a navazovat na sebe,“ vysvětluje odbornice. A jaké jsou tedy mezi nimi hlavní rozdíly?

Hladovění, přejídání a deprese

„Všeobecně je základním rozdílem u mentální anorexie spíše restrikce v příjmu potravy, u mentální bulimie pak využívání různých kompenzačních mechanismů, jako je zvracení a zneužívání laxativ, čemuž často předchází přejedení,“ říká Andrea Jakešová. Jinými slovy se dá opravdu říci, že anorektici jídlo spíše odmítají, zatímco bulimici se záměrně přejídají a pak dělají všechno proto, aby své tělo jídla zbavili – včetně užívání projímadel nebo diuretik (léků na podporu odvodnění).

A jak se liší psychicky? „Anorexie, to je především úzkost, kognitivní rigidita, vyhýbavé chování, perfekcionismus a obsedantní rysy,“ říká Eva Chocenská, nutriční terapeutka z fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze. „Mentální bulimie je spojována s emoční labilitou, nezdrženlivostí, impulzivitou, hraniční osobností a depresivní náladou,“ popisuje odbornice.

Anorektičky mají lepší kontrolu

Terapeutka jde ve snaze o vysvětlení obou poruch ještě hlouběji. „Záleží, jestli je pacientka čistá mentální anorektička, nebo atypická – ta se snáz překlopí do bulimie, nebo zda u ní jde přímo o bulimii. Má zkušenost je, že oba krajní typy mají jiný charakter. Na první pohled vypadají jako „nebe a dudy“. Introverze a extroverze. Perfekcionismus a chaos. Přesto oba typy mají úzkostné, až depresivní rysy a sklon k sebedestrukci. Také sebeodsouzení je po atace u obou poruch stejné. Ale zatímco anorektičky se dokážou ovládnout a dodržet své hranice, bulimičky v nich selhávají, a o to víc se mohou propadat do sebenenávisti,“ vysvětluje odbornice.

Jak poznáme anorektika a bulimika

Máte ve svém okolí někoho, koho nevídáte jíst a slyšíte od něj nejrůznější výmluvy? Pak byste měli zpozornět. „Ne vždy může být problém patrný podle nízké hmotnosti,“ upozorňuje Andrea Jakešová. „Proto se také tyto poruchy rozpoznají velmi těžko,“ doplňuje svou kolegyni Eva Chocenská. „Postižení je umějí skrývat. Projevovat se však můžou kazícími se zuby, záněty jícnu, zápachem z úst. Můžeme si všimnout častého odcházení na wc po jídle. Nebo dívkám nestačí kapesné, potraviny doma nebo spolubydlícím „záhadně“ rychle mizí. Dívka jí extrémně rychle, hltavě, nebo velké množství, nijak zvlášť extrémně nesportuje a přitom je štíhlá,“ vyjmenovává příznaky chorob terapeutka. Značná vyhublost je především u anorexie patrná až v pozdějších fázích nemoci.

„Pacienti jsou extrémně zaměření na svou vizáž, na detail,“ pokračuje Chocenská. „Často a rádi vaří pro druhé, ale sami s nimi nechtějí jíst s tím, že se již najedli při vaření. Odnášejí si jídlo do pokoje, nebo snídaně do školy. Jí extrémně pomalu, nebo se jídlu vyhýbají. Chtějí si jídlo připravovat sami, aby odstranili přebytečný tuk z masa a podobně. Pijí také velké množství nekalorických tekutin. Extrémně se zajímají o zdravou stravu a obsedantně odmítají, co není dle jejich požadavku (ortorexie). Mohou být jakoby odpojení od vnímání svého těla, a to jak u pocitů hladu, tak diskomfortu. Stává se, že nesnáší cizí dotek. V těžších případech přestávají postižení vnímat a prožívat emoce,“ vysvětluje Chocenská.

Můžeme mu pomoci?

„Člověka s poruchou příjmu potravy lze vyslechnout, otevřeně s ním komunikovat, doporučit kvalitní literaturu, web a rozhodně směřovat k psychologovi, psychoterapeutovi, psychiatrovi,“ nabádá Eva Chocenská. „Co je zajímavé a důležité – je potřeba vůbec nekomentovat jejich vzhled, obzvláště v případě anorexie. Tyto pacientky si i dobře míněnou pochvalu vyhodnotí jako komentář Jsi tlustá,“ zdůrazňuje odbornice.

„A měla bych jeden vzkaz pro rodiče a u starších nemocných pro partnery. Velmi často v ambulanci musíme konstatovat – obzvlášť u dětí – že má-li být léčba úspěšná, měli by si vztahy, názory a požadavky srovnat rodiče, u dospělých i partneři. Porucha příjmu potravy bývá často zoufalou nevědomou obranou, bojem, prosbou, voláním a hlavně reakcí na jiné problémy, než je vzhled a číslo na váze,“ uzavírá terapeutka.

Psychologii, rodičovství a vztahy rozebírá v rádiu Expres FM každý víkend ráno Iva Frühlingová. Poslechněte si její podcasty!

Zdroj fotografií: Shutterstock