Příklon k Sovětům, divoký odsun a předání moci komunistům: Zkušený politik Edvard Beneš a jeho osudové kroky

Jedni ho považují za hrdinu, který se v roce 1918 spolu s Masarykem a Štefánikem zasloužil o stát. Další mu vyčítají, že usnadnil cestu komunistů k moci. Druhý československý prezident dr. Edvard Beneš svými politickými kroky umožnil únorový puč. 

Inklinace k Sovětům 

Beneš začal názor na Sovětský svaz měnit už v polovině 30. let.  Během svého působení v roli exilového prezidenta se jeho inklinace k SSSR projevovat ještě výrazněji. Jmenoval exilovou vládu v jejímž čele stanul Jan Šrámek. Nový kabinet měl pokračovat v tradici masarykovské republiky a zároveň připravit Československo na nové výzvy v prostoru válečné a posléze poválečné Evropy. V roce 1942 byl z vlády odvolán Benešův dlouhodobý kritik Štefan Osuský, který jednak nesouhlasil s Benešem prosazovanou zahraničněpolitickou orientaci na Sovětský svaz, jednak mu vadil prezidentův postoj vůči Slovákům, které chtěl potrestat za jejich kolaboraci. 

Směr Moskva

V prosinci 1943 Beneš absolvoval cestu do Moskvy, již druhou toho roku, aby tam osobně dohlédl na podpis bilaterální dohody o spolupráci. Tu podepsal 12. prosince 1943 československý velvyslanec v Sovětském svazu Zdeněk Fierlinger a komisař zahraničních věcí Vjačeslav Molotov za SSSR. Podpisu osobně přihlížel jak Beneš, tak sovětský vůdce Stalin. Smlouva definovala podobu budoucí československo-sovětské spolupráce. Původně měla být uzavřena na pět let, ale Fierlinger svévolně a bez vědomí exilové vlády změnil dobu trvání na 20 let.  Tím se s předstihem definovalo zahraničně-politické směřování Československa. Toto směřování podporoval i sám Beneš, který sovětské představitele ujišťoval, že v příští válce bude Československo stát po boku Sovětského svazu. Tuto inklinaci ke komunistické velmoci můžeme ale brát i jako následek neochoty Spojených států a Velké Británie poskytnout záruky, že se hranice Československa vrátí do předválečného stavu. Ty mu ochotně poskytl právě Sovětský svaz. Beneš možná doufal, že tato smlouva bude zárukou nevměšování se Sovětů do vnitřních záležitostí Československa. Jak se ukázalo, šeredně se zmýlil.

Etnická očista

S nástupem třetí republiky bylo zřejmé, že bude nutné vyřešit budoucí podobu soužití českých Němců a Čechů. A to nebyla jednoduchá výzva. Politická reprezentace s Benešem v čele začala prosazovat politiku etnické očisty. V projevu ze 16. května 1945 nejen vyjadřuje vděk Sovětskému svazu za existenci Československa, ale také představuje státem podporovanou politiku etnické očisty směrovanou proti etnickým menšinám, které se údajně provinily proti českému národu, když v projevu pronáší, že je třeba „vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést.“ Na tuto jeho výzvu reagovala jak armáda, tak Revoluční gardy, které byly složeny z českých dobrovolníků. Na konci války se na československém území nacházelo kolem 3,5 milionu německých civilistů, většina byla československými občany, část byla složena z uprchlíků, které vytlačil postup Rudé armády, byli mezi nimi i občané Německé říše. 

Kolektivní vina

Odsun, pro který se vžilo označení „divoký“, probíhal od května do srpna roku 1945.  Během jeho první fáze, která se dotkla asi 700 tisíc Němců, byl těmi, kteří ho prováděli, uplatňován princip kolektivní viny. Němečtí obyvatelé byli během tohoto období internováni, zbavováni domovů a vyhánění, a to zejména do sovětských okupačních zón. Byli ale také popravováni, často bez jakéhokoliv soudu. V tomto období docházelo k masakrům, jako byl ten v Postoloprtech z června 1945, kde bylo bez vojáky Československé armády za pomoci oddílu Revolučních gard bez soudu zabito minimálně 763 Němců z Lounska a Žatecka. Odhaduje se, že celkově odsunu padlo za oběť 25-30 tisíc Němců, osud dalších desítek tisíc je neznámý. 

Brutální násilí 

Ačkoli je brutální násilí provázející odsun často interpretováno jakožto spontánní odplata Čechů vůči Němcům či jako morální selhání jednotlivců, Jaromír Mrňka ho v rámci své knihy Limity lidskosti interpretuje více méně jako výsledek státem organizované politiky kolektivního násilí. V tomto smyslu byl Benešův projev vyzývající k etnické očistě jejím počátkem a fungoval i zároveň jako argument pro její následnou legitimizaci. Oficiální rétorika byla alespoň částečně zmírněna výnosem prezidenta republiky z 15. června 1945, v němž se uvádí, že „je zapotřebí respektovat ty německé občany, kteří zůstali republice věrni, účastnili se aktivně boje za osvobození republiky nebo trpěli pod nacistickým a fašistickým terorem.“  Jak se zdá, divokost odsunu nebyla dána ani tak jeho spontaneitou, ale spíše jeho násilnou až brutální povahou.  

Pod rudou nadvládu

Orientace poválečného Československa na Sovětský svaz byla utvrzena přijetím takzvaného košického vládního programu který tehdejší vláda schválila 5. dubna 1945 v Košicích. Už v posledních dnech 2. světové války jednal Beneš s vrcholnými představiteli KSČ v čele s Klementem Gottwaldem.  Atmosféra ve společnosti, notně formovaná narativy podporovanými Sovětským svazem, dopadem mnichovského zklamání ze západních partnerů a fragmentací demokratické části politického spektra, vedla v roce 1946 k vítězství KSČ ve volbách. Mandát pro sestavení nové vlády převzal z rukou prezidenta Beneše Klement Gottwald. Z šestadvaceti křesel v nové vládě získali zástupci KSČ a KSS devět ministerských křesel včetně těch klíčových, jako je post ministra vnitra, financí, zemědělství i informací, což zajistilo dohled na ozbrojenými složkami státu. Rok poté se začala komplikovat mezinárodní situace a pozice SSSR a západních mocností se od sebe začaly vzdalovat. To vedlo i k obavám Moskvy z oslabení pozic komunistické strany v tehdejším Československu. V červenci 1947 se v Moskvě odehrála jednání, která se ukázala klíčovým pro finální směřování naší země. Na jejich základě došlo k odmítnutí Marshallova plánu, čímž se ČSR definitivně dostala do sféry sovětského vlivu.

Únor 1948

V únoru 1948 vyvrcholila krize, kterou zapříčinily čistky ve sboru Národní bezpečnosti, které měl na svědomí ministr vnitra, člen KSČ Václav Nosek. Na protest podalo demisi 12 ministrů. Nepřidal se k nim Jan Masaryk, kdyby tak učinil, mohla se situace vyvíjet jinak. Takhle mohl Gottwald na Beneše vyvíjet tlak, kterému prezident podlehl. Demisi ministrů, ke kterým přibyly další dvě, přijal, ale protiústavně vládu nerozpustil, ale dovolil Gottwaldovi vládu zrekonstruovat a doplnit o nominanty KSČ. Prakticky tak komunistům umožnil převzít moc. Proč se zkušený politik dopustil takové chyby, není jasné. Možná si myslel, že bude Masaryk jakousi pojistkou a vláda tak bude do určité míry koaliční. Možná si jen neuvědomoval, že si Stalin z Československa, s přispěním českých komunistů plnících rozkazy z Moskvy, plánuje vytvořit vazalský stát. Nesporné je, že svou orientací na Sovětský svaz a svými rozhodnutími předal zbytek moci ve státě komunistické straně.

Zdroje: DEJMEK, Jindřich, 2018. Československo: dějiny státu. Praha: Libri; MRŇKA, Jaromír, 2019. Limity lidskosti: politika a sociální praxe kolektivního násilí v českých zemích 1944-1946. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů; SMETANA, Vít, 2005. Sféry vlivu: mýtus, či realita?: jak se za války dělila Evropa. Online. Dějiny a současnost; STANĚK, Tomáš, 2005. Poválečné “excesy” v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. Praha: Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky. Sešity ÚSD AV ČR; sv. 41.; VON ARBURG, Adrian a STANĚK, Tomáš, 2005. Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945). Online. Soudobé dějiny. roč. XII, č. 3-04, s. 465-533; dejinyasoucasnost.cz, www.moderni-dejiny.cz, pametnaroda.cz