Vražedkyně se považovala za obětního beránka: Olgu Hepnarovou mrzelo, že obětí nebylo víc

Byla mladá, psychicky zničená a po svém vražedném řádění navíc nenáviděná společností. Za vše přitom mohlo to, že sama nenáviděla společnost a považovala se za obětního beránka nebo mučedníka. Řeč je o české masové vražedkyni Olze Hepnarové.

Nadprůměrně inteligentní (IQ 119) a sečtělá oběť šikany a posměšků s nespočtem přezdívek (dračice, mumie, kamenný kvítek nebo třeba spící panna) věděla už v šestnácti letech, že se společnosti musí buď pomstít, jít z cesty (třeba do kláštera nebo dobrovolné izolace), nebo spáchat sebevraždu. Vybrala si tu první a společnost ji proto – jako poslední ženu v Československu – popravila oběšením.

Týrání, šikana, konflikty 

Dcera zubařky a bankovního úředníka měla dramatické dětství. Fyzicky i psychicky ji týrali rodiče, babičky i starší sestra. V dospívání se často prala se spolužáky, kteří ji šikanovali (stejně jako učitelé) a coby plnoletá si nedokázala udržet vztahy s muži ani ženami, neměla v podstatě kamarády a do konfliktu se dostávala i s lidmi na ulici. Už v 8. třídě se pokusila o sebevraždu, proto skončila na psychiatrii v Opařanech, kde také dokončila základní vzdělání, následně se vyučila knihařkou a nastoupila jako řidička. Za vydělané peníze a s finanční podporou své matky si postavila chatu a přemýšlela, co dál. Sousedi ji vnímali jako podivínku, kterou bavilo házení sekyrky a nože do stromů. Vůbec netušili, že je také žhářka. Jako pomstu otci se pokusila zapálit jeho rodinný dům, kde v té chvíli byli dva nájemníci a její sestra. Pak už přišla na řadu „celá společnost“.

Ďábelské plány 

Olga Hepnarová nejprve plánovala vykolejit přeplněný vlak, odpálit bombu na rušném místě nebo střílet na Václavském náměstí. Vše ale bylo technicky náročné. Poté se její myšlenky stočily k nabourání přecpaného autobusu, který bude řídit. A to už mělo blízko k činu, který spáchala 10. července 1973. Odeslala dopisy do redakcí časopisu Mladý svět a deníku Svobodné slovo a vyrazila do akce. Půjčeným malým náklaďákem najela na tramvajovou zastávku v ulici Obránců míru (dnes Milady Horákové), kde bylo zhruba 30 lidí. Osm z nich zemřelo (tři na místě, ostatní v nemocnici), další byli těžce zranění.

Odmítala polehčující okolnosti

Hepnarová se hned na místě přiznala a svůj postoj nikdy nezměnila. Sama dokonce vyvracela i možné psychické poruchy nebo politický motiv a jak uvedla: „Stát se obyčejným bezejmenným sebevrahem, to by jim prošlo moc lacino.“ Kvůli svému činu tak byla v dubnu 1974 odsouzena k trestu smrti, který byl 12. března 1975 vykonán v pankrácké věznici. Olze Hepnarové bylo 23 let. 

Zajímavosti

• Hepnarová se rozmýšlela ještě nad dalšími třemi místy, kde čin spáchat – dnešní Výstaviště, Koněvova ulice nebo Václavské náměstí
• U soudu sdělila, že ji trochu mrzí, že zabitých nebylo více a že kdyby neselhal motor náklaďáku, jela by dál
• V den popravy se zuřivě bránila a museli ji do popravčí komory dovléci násilím – byla pověšena na takzvaný krátký provaz, kdy dotyčný umírá dlouhou dobu
• O příběhu Hepnarové existují knihy, dokumenty i film Já, Olga Hepnarová, kde vražedkyni ztvárňuje Polka Michalina Olszańska (k vidění je na Voyo nebo Apple TV+)
• Zmínku o Hepnarové najdete i v knize Ponorné říčky spisovatele Bohumila Hrabala, kde je uvedena smyšlená zpověď policejního kata: „Já osobně jsem proti trestu smrti věšením od té doby, co jsem věšel tu krásnou slečnu, která tak dlouho objížděla Štrosmajrák, až tam na nástupišti tramvaje bylo tolik lidí, že si dodala kuráž a napálila do nich dodávku“

Zdroje: seznamzpravy.cz, novinky.cz
Zdroj fotografií:  ©Strand Releasing / Courtesy Everett Collection / Profimedia, Seznam Zprávy