Winton nebyl jediný: Zachránci stovek dětí byli komunista i kazatel

Příběh sira Nicholase Wintona, britského bankéře, který nezištně zachránil z okupovaného Československa, je české veřejnosti velice dobře známý. Ale Wintonův čin, jakkoli byl výjimečný svým rozsahem a formou, nebyl ojedinělý. I mezi Čechy se našli lidé, kterým nebyl osud židovských dětí lhostejný. Mezi nimi byly dvě osobnosti, které nemohly pocházet z rozdílnějšího prostředí.

Antonín Kalina

Syn ševce se narodil v roce 1902 v Třebíči. S rodiči a jedenácti sourozenci žil v tamní chudinské čtvrti Kočičina, kde se zformovalo jeho levicové smýšlení. Ostatně přesvědčeným komunistou zůstal až do konce života. Už během učení se stal členem Dělnické tělocvičné jednoty, kde se věnoval cyklistice. Od září 1923 byl registrovaným členem KSČ.  Po otci zdědil řemeslo a v roce 1925 začal pracovat jako obuvnický dělník v podniku Buši. Ve stejném roce se také oženil s Karolínou Dítětovou. Později se jim narodila dcera Blanka.

Po nacistické okupaci Československa v roce 1939 byl v rámci akci vedené proti levicově smýšlejícím oponentům (zejména komunistům) uvězněn. Jako předválečný komunistický funkcionář putoval rovnou do koncentračního tábora. V té době ještě netušil, že v koncentračních táborech prožije celou válku. Nacisté ho nejprve umístili v koncentračním táboře v Dachau, později ho přesunuli do Buchenwaldu.

Ke konci války postupující rudá armáda donutila nacistické představitele k urychlenému rušení koncentračních táborů ve východní Evropě. Kdo nebyl rovnou zlikvidován, byl poslán na takzvané pochody smrti. Cílem části z nich byl i koncentrační tábor Buchenwald. Mezi téměř 100 tisíci vězňů byla i početná skupina chlapců ve věku od 12 do 16 let, na které tu měl čekat krutý osud. V Buchenwaldu už ale tou dobou fungoval organizovaný komunistický odboj, jehož byl Kalina součástí. Odboj tajně vedl baráky pro mládež. Ty byly umístěny na okraji tábora, stranou pozornosti dozorců. Kalina, který postupem času získal v táboře poměrně dobré postavení, vedl jako „barákový“ takzvaný Blok 66. Dozorce od bloku vynalézavě držel dál třeba tím, že jim tvrdil, že v něm řádí tyfus.

Pro chlapce společně s komunistou židovského původu ze Lvova Gustavem Schillerem a dalšími spolupracovníky zajišťoval různé výhody. Výměnou za cigarety pro ně získával boty. Opatřil jim lepší přikrývky, občas i trochu jídla navíc.  Zajistil, aby nepodléhali fyzickým trestům. Ale také se je snažil vzdělávat a zlepšovat jim náladu vyprávěním. Byl schopný záměnami dokladů stovky chlapců zachránit před jistou smrtí. S převážného množství chlapců židovského původu tak v kartotéce udělal „papírově“ křesťany. Když v Buchenwaldu došlo v souvislosti s tím, jak se začala blížit fronta, ke svolání všech židovských vězňů, oznámil táborové správě, že v Bloku 66 již žádní chlapci židovského původu nezbyli.

Kalinovi se podařilo za pomoci kolegů z komunistického odboje a svojí vynalézavostí zachránit na více než 900 chlapců převážně židovského původu. Za svého života se uznání za svůj čin nedočkal. Až teprve 22 let po jeho smrti byl památníkem Jad vašem označen in memoriam za Spravedlivého mezi národy. Získal tak titul, který je udělován osobám nežidovského původu, které přispěly k záchraně Židů před holokaustem. V roce 2014 mu navíc byla in memoriam udělena medaile Za zásluhy I. stupně.

Přemysl Pitter

I Přemysl Pitter byl památníkem Jad vašem prohlášen Spravedlivým mezi národy. Přesto tyto dvě osobnosti nemohly být více rozdílné. Přemysl Pitter se narodil do rodiny majitele tiskárny v roce 1895. V dětství přišel o všech šest starších sourozenců, ve věku 18 let kompletně osiřel. V mladém věku tak musel převzít otcovu tiskárnu, kde se seznámil se svým pozdějším spolupracovníkem, novinářem Václavem Klofáčem. Na počátku první světové války se přihlásil do armády jako dobrovolník. Na základě hrůz, které tu viděl, se obrátil ke křesťanství a stal se pacifistou. Unikl trestu smrti, ke kterému byl odsouzen za dezerci.

Jak může být štěstěna vrtkavá, se ukázalo, když se novým ministrem obrany československé republiky stal jeho starý známý Václav Klofáč. Ten Pittera zaměstnal na ministerstvu jako referenta. Pitter na začátku dvacátých let studoval na Husově bohoslovecké fakultě. Od roku 1924 vydával se spisovatelkou Pavlou Moudrou časopis Sbratření, který měl sloužit k duchovnímu vzdělávání čtenářů, propagaci pacifistických myšlenek, ale i třeba vegetariánství. Ten byl ovšem roku 1941 nacisty zakázán. V roce 1933 Pitter v Praze otevřel Milíčův dům pro práci s chudou žižkovskou mládeží a v roce 1938 ozdravovnu v Mýtě u Rokycan.

Pitter už za první války učinil slib bohu, že pokud její hrůzy přežije, zasvětí svůj život práci s dětmi a mládeží. Po Mnichovu a vzniku protektorátu se situace židovských dětí v Československu začala prudce zhoršovat. Pitter ale židovské rodiny nepřestával podporovat, navzdory nebezpečí, kterému se tím vystavoval. Neměl a ani nemohl mít představu o pravém rozsahu zvěrstev, kterých se nacisté na židovském obyvatelstvu včetně dětí dopouštěli. Po osvobození Terezína se rozhodl, že pro děti z rodin, které během války podporoval, dojede. Většinu už nenalezl naživu.

Objevil ale několik desítek jiných dětí ve zuboženém stavu. Se skupinou svých spolupracovníků se opět pustil do práce. Zajistil pro ně zdravotní péči ve středních Čechách, zejména v objektech, které byly konfiskovány německým vlastníkům po odsunu. Šlo o zámky v Olešovicích, Štiříně, Kamenici a Lojovicích. Kromě židovských dětí tu našly útočiště i rodiny poznamenané válkou, jak české, tak německé. Jeho snaha byla ojedinělá v kontextu proklamovaného rozchodu Čechů s Němci, který měl často násilnou podobu. Mezi lety 1945 a 1947 v těchto objektech našlo útočiště více než 800 dětí, polovina z nich byla německého původu. Pitter tu tak v praxi realizoval myšlenku křesťanského odpuštění. Setkání „Pittrových dětí“, která se konají dodnes, jsou důkazem toho, že česko-německé vztahy bylo možné řešit i jiným způsobem, než jen násilným rozchodem. Právě za tuto činnost získal Pitter už v roce 1964 již zmíněný titul Spravedlivý mezi národy.

Komunisté ale práci protestantského kazatele nakloněni nebyli. Jeho pedagogický model vycházející z křesťanské etiky jim byl trnem v oku. Po roce 1948 bylo Pitterovi zamezeno v jeho práci v Milíčově domě a zároveň byl pod dohledem Státní bezpečnosti. V roce 1951 tak radši zvolil odchod nejprve do německého, následně švýcarského exilu. V něm pak působil jako propagátor česko-německého smíření, ale i jako spolupracovník BBC a rádia Svobodná Evropa. Zemřel 15. února 1976 v Curychu ve věku 80 let.

Zdroje: timesofisrael.com, antoninkalina.cz, jewishvirtuallibrary.org, wikipedia.org, holocaust.cz, moderni-dejiny.cz, muni.cz, wikipedia.org