Duchové se zjevují v místech sebevražd, pokud se s nimi setkáte, požádejte je, aby odešli: Jasnovidka radí, jak na ně

Existují, nebo ne? Část lidí vám bude tvrdit, že jakékoli nadpřirozeno je nesmysl, protože to nelze nijak vědecky vysvětlit ani podložit. Pak jsou tu ale lidé, kteří mají zkušenosti. Jako paní Stanislava Boušková, jasnovidka a spisovatelka, která provozuje věšteckou praxi přes třicet let. Živnostenský list si nechala zhotovit, když zjistila, že lidé její schopnosti dokáží ocenit. Opustila tedy místo v toxikologické laboratoři a stala se profesionální vědmou. Jejích služeb využívají jak lidé z Česka, tak i ze Slovenska, ale i odjinud ze zahraničí.

Je zároveň autorkou řady knih, jež vychází z příběhů, s nimiž se ve své dlouholeté věštecké praxi setkává. Mezi nejznámější tituly patří Jasnovidné vidění, Jsou mezi námi? nebo Cesta do minulých životů hypnózou, regresí a elokací. Píše také pohádky pro děti. Pravidelně rovněž přispívá do časopisu Ve hvězdách. A protože umí popsat věci, které vidí, do nejmenších detailů, nevyhýbá se na přání klientů ani komunikaci s duchy a zemřelými. Paní Stanislavu jsem proto navštívil, abychom společně čtenářům přiblížili dosud neprobádaný svět duchů a paralelní světy, jež jsou lidskému vnímání skryté a přitom v nich panuje čilý život. Pokud vás tedy zajímá, jestli existují dobří a zlí duchové, nebo proč vidí duchy nejčastěji děti, pak je tento rozhovor určen právě vám.

Existují duchové?
Jsem o tom přesvědčená, a to nejen díky příběhům lidí, které jsem si od nich vyslechla, ale i z toho co vidím při svých věštbách. Duchové se nejčastěji zjevují tam, kde se někdo oběsil nebo spáchal jiný způsob sebevraždy. Vypadají jako tmavý stín, jako když jsou zahalení v nějaké plachetce, a když je zachytím, promění se najednou v člověka, kterého pak dokážu popsat, jestli byl starý, nebo mladý, tlustý, nebo štíhlý, vysoký, či malý. Zachytila jsem i děti.

Duchů se potom ptám, proč se mi zjevují. Většinou je to táhne zpátky domů, protože se jim tam líbilo nebo tam měli rodinu a chtějí ji vidět. Pak je tu druhý případ, jestliže za života tragicky zahynuli, a oni chtějí, aby se to vyřešilo. Je například spousta případů vražd, které zůstaly neobjasněny, a oni chtějí, aby pravda vyšla najevo. Nutí mě vzít papír, slova pak musím postupně odškrtávat, protože jdou za sebou v jediné lince, a teprve potom můžu přečíst, co vlastně chtějí.

Duchové si někdy myslí, že mohu všechno, ale na to nemám sílu, abych řekla, co vše se přihodilo, protože by mi nikdo nevěřil. Jsou to přitom někdy dost smutné příběhy. Na druhou stranu mě příběhy duchů, když se objeví, lákají, protože jsou někdy hodně dobrodružné, ale i hrůzostrašné. Někdy se také bojím, to když jde o příběhy z nedávné doby, na které bych mohla doplatit.

Lidé také odlišují dobré duchy od zlých. Je tomu tak?
Jistě, neumírají jen hodní lidé, ale i prevíti, kteří se snaží dělat stále neplechu. Jestliže za života někoho zabili nebo udělali něco špatného, tak jsou toho schopni zase. Ne každý se ale vrací, čemuž nerozumím, ale pokud mají možnost dostat se jakýmkoli způsobem na tento svět, tak například lidi straší nebo bouchají dveřmi a lidé jsou z toho psychicky vykolejení. Z toho je dobře vidět, že ne všichni duchové jsou hodní.

Říká se, že jsou na přítomnost duchů nejvíce vnímavé malé děti. Osobně s tím mám zkušenosti u mého vnoučka, ale znám i jiné případy. Jak to děti mají?
Je tomu tak. Děti je vidí jako stíny a myslí si, že jsou to strašidla. Jakmile se v místnosti zhasne, cítí jejich pohyb a vidí je u postele. Je proto třeba jim rozsvítit slabé světlo, protože ve světle duchové zmizí. Řada rodičů si v takových případech myslí, že si jejich dítě vymýšlí, a chtějí jim v pokojíčku zhasnout. Měli by ale svým dětem vyhovět. Jen tak se totiž zklidní jejich psychika, nebudou nic vidět, usnou a nebudou je pronásledovat strašidelné sny.

A jestliže děti duchy viděly a vypráví o tom svým rodičům, tak by k tomu měli přistupovat jinak. Rozhodně by neměli dětem říkat, že je to hloupost, ale například jim říct, že jsou to pohádkoví skřítkové, kteří je hlídají, aby se jim hezky spalo a nebály se. To už děti vnímají jinak a nejde na ně strach.

Měla jsem u sebe jednou na výklad paní, na které jsem poznala, že bude brzy těhotná. A ona na to: „To mi ani neříkejte, to bych už nevydržela! Mám malé dítě a každou noc řve. Je to k nevydržení.“ Podívala jsem se tedy na místo, kde dítě spí, a rozpoznala, že vidí u postýlky siluetu osoby. „Ve vašem domě někdo zemřel, že?“ zeptala jsem se. „Ano, ale to už je takových deset let,“ odhadovala mladá žena. „Dítě to vnímá a bojí se, protože neví, co to je.“ Poradila jsem tedy paní, aby pověsila nad postýlku energetický obrázek, který jsem nakreslila, a že uvidíme. Víš, jak jsem byla šťastná, když paní volala, že dítě už třetí den po sobě klidně spí? Nikdo si neumí představit, jak mě potěšilo, že nebyla moje práce marná. Zvláště, když se této ženě narodila po čase k chlapečkovi ještě holčička.

Kdy děti schopnost vidět duchy ztrácejí a proč?
Většinou v pubertě. U chlapců to bývá někdy déle, protože dospívají asi o dva roky později než děvčata, u nichž se to vytrácí zpravidla s první menstruací. Chtěla bych však dodat, že je lepší, když děti ztratí tuto schopnost s nástupem do první třídy ve škole, protože kvůli tomu bývají psychicky rozladěné a nevědí, co se s nimi děje.

Velkou výhodou je, když je rodina stmelená a je schopna si o takových věcech povídat. Děti se totiž většinou nemají komu svěřit a když jim to někdo vysvětlí, jsou pak klidnější a nemají narušenou psychiku, kvůli níž se jim mohou ostatní děti ve škole posmívat.

Většina lidských schránek bývá v tělesné podobě či spálená na prach uložena na hřbitovech. Znamená to, že se tam také pohybuje spousta duchů?
Ano. Hřbitovy jsou prakticky jejich novým domovem. Proto když chodím o Dušičkách za svými rodiči na hřbitov, vždycky pozdravím. Vím totiž, že duše dál existují, jinak bych je nemohla vidět. Například jedna paní mi říkala, že má pocit, že s ní maminka, která už nežije, jezdí autem. Když jsem se na to soustředila, musela jsem jí dát za pravdu. „Má na sobě černé tepláky a modrou zástěru s drobnými kvítky,“ prozradila jsem jí a ona zvážněla: „Ano, to je moje maminka. Přesně tohle nejraději nosila.“ Měla jsem z toho dvojnásobnou radost, nejenže mi to paní potvrdila, ale byla zároveň šťastná, že je maminka na blízku a měla ji za života ráda. Ono se i nemocným lidem odchází lépe z tohoto světa, když ví, že svoje blízké zase uvidí. Jen nevím, proč to jsem zrovna já, kdo tohle všechno vidí, nedokážu to vysvětlit.

Co dělat, když se s duchy setkáme?
Většina lidí ztuhne a nevydá ze sebe ani hlásku. Je to pro ně šok. Myslím si, že duchové rozpoznají, jak se cítíme. Mezi živými a duchy funguje totiž telepatie a jsou propojení, proto můžeme někdy vycítit, že jde o někoho z našich předků. Nemyslím si však, že by duchy někdo vítal, nebo jim řekl: „Už mi sem nechoď, mám z tebe strach!“ Nedá se na to jednoznačně odpovědět, ale důležité je nepanikařit, zůstat v klidu a požádat ducha, aby v míru odešel. Na příkladu duchů je opět vidět, kolik věcí na naší planetě je neprobádaných a neobjasněných, a to chce člověk dobývat jiné planety a nezná ani tu svoji.

Věřím, že se spousta lidí s duchy setkala a bojí se to přiznat, aby je druzí nepovažovali za blázny. Je to ale škoda, protože bych se ráda s těmito příběhy seznámila. Pokud má někdo s duchy nějaké zkušenosti, ať se mi ozve, budu nadšená.

Zdroj fotografií: Profimedia