50 nejlepších alb: Kdo nemá rád tohle album, nemá rád jazz
Redakce
Dnes se společně vypravíme do roku 1959, který si nejprve připomeneme několika fakty: V tomto roce byla v ČSSR zbudována přehradní nádrž Lipno. Ve světě, konkrétně v New Yorku, proběhla premiéra multioscarového filmu Ben Hur, český vědec Jaroslav Heyrovský získal Nobelovu cenu za chemii a cestovatelé Zikmund a Hanzelka vyrazili na svou pět let trvající expedici do Asie a Oceánie. Pojďme se ale podívat za jedním z nejlepších alb hudební historie, bezesporu tím nejlepším co se jazzu týká. V roce 1959 vydal na značce Columbia legenda jazzové trubky Miles Davis svou již třicátou nahrávku nazvanou Kind Of Blue.
Všechny nástroje jsou si rovny
O téhle desce se traduje rčení, že pokud nemáte rádi Kind Of Blue, nemáte rádi jazz. Samozřejmě je potřeba to brát s nadsázkou, nicméně fakt je ten, že tahle deska je určena daleko širšímu okruhu posluchačů, než spousta jiných Davisových elpíček. Silný základ této desky tvoří doprovodná skupina, i když u většiny alb Milese Davise snad ani nelze hovořit o nějakém doprovodu, protože zkrátka v jeho nahrávkách jsou si všechny nástroje rovny. Sextet ve složení: John Coltrane (tenor saxofon), Julian "Cannonball" Adderley (alt saxofon), Wynton Kelly (piano), Bill Evans (piano), Paul Chambers (basa), Jimmy Cobb (bicí), samozřejmě doplněný samotným Davisem na trubku, na Kind Of Blue dost improvizuje.
Jakýsi nástin písní Davis předkládal hudebníkům pouze v hrubých rysech těsně před natáčením, přičemž ale měl již podobu skladeb předem v hlavě, což je pěkně vidět na účasti Wyntona Kellyho, kterého si přizval speciálně pouze pro jednu skladbu, a to především kvůli jeho odlišnému stylu hry na piano. Úvodní So What začíná velice pozvolna Evansovým pianem, do kterého se po čase vmísí Davisova trubka s dusítkem (posléze i bez něj), kterou střídají saxofony se svými sóly. Celá skladba se pomalu rozjíždí, ale společně se sóly graduje a jako červená nit se v ní stále vine Evansovo piano, které se vynoří tu více, tu méně.
50 nejlepších alb: Královnou soulu na desátý pokus
Otec cool jazzu
Freddie Freeloader je právě onou skladbou, kde na piano nehraje Bill Evans, ale Wynton Kelly a nutno podotknout, že jeho odlišný styl je opravdu znát. Vhodným způsobem doplňuje dechy, ale když se projeví v sólu, dominuje celé skladbě. Navíc zde musí posluchač chtě nechtě ocenit Davisovo neopakovatelné frázování. Následující kousek se zvláštním názvem Blue In Green je tím nejpomalejším a zároveň nejkratším, co na Kind Of Blue uslyšíte. Miles Davis zde dokazuje, proč se o něm říká, že je otcem cool jazzu. Táhlé tóny jeho trubky se mísí s pianem Billa Evanse, a pokud se někomu nelíbí právě tato velice procítěná skladba, může rovnou říct, že jazz není pro něj. Poslední věc na téhle výjimečné desce je Flamenco Sketches. Jedná se o skladbu, kde má každý z hudebníků prostor pro vlastní improvizaci, ukazuje, jak silnou skupinu Davis poskládal a zároveň se stává skvělým vyvrcholením celé desky.
50 nejlepších alb: Jedním z pilířů labelu Motown už od svých 11 let
Zády k publiku
Miles Davis patří mezi těch několik málo umělců a muzikantů, jejichž alba lze dělit na více či méně zásadní, ale vždy budou zásadní v rámci svého stylu. A není snad jazzové odnože, kam by tento extravagantní génius nezasáhl. Jeho hudební exkurze pomohly udržet jazz populárním i u mainstreamového publika. V pozdějších letech ignoroval kritiky a vzepřel se konvencím tím, že se toulal po jevišti a často hrál zády k publiku. Ve své autobiografii Miles otevřeně psal o své hédonistické minulosti a rasismu, který viděl v hudebním průmyslu. Spolu s Louisem Armstrongem, Dukem Ellingtonem a Charliem Parkerem je Davis považován za jednoho ze čtyř nejvýznamnějších a nejvlivnějších hudebníků v historii jazzu a také za nejeklektičtějšího hudebníka. Během své kariéry se vždy bránil ohlížet se zpět a vyhýbal se nostalgii. Během několik desítek let trvající kariéry obdržel osm cen Grammy. Davis byl třikrát ženatý a celkem měl tři syny, dceru a sedm vnoučat. Zemřel 28. září 1991 ve věku 65 let na zápal plic, selhání dýchání a mrtvici.
Miles Davis – Kind Of Blue
Datum vydání: 17. 8. 1959
Délka: 45:44 minut
50 nejlepších alb hudební historie podle Expres FM
27. Public Enemy – It Takes A Nation Of Millions To Hold Us Back
28. Pixies – Doolittle
29. Sex Pistols – Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols
30. Björk – Debut
31. The Cure – Disintegration
32. R.E.M. – Automatic For The People
33. Bob Dylan – Blonde On Blonde
34. The Strokes – Is This It
35. Fleetwood Mac – Rumours
36. Daft Punk – Homework
37. Wu-Tang Clan – Enter the Wu-Tang (36 Chambers)
38. The Doors – The Doors
39. Stevie Wonder – Songs In The Key Of Life
40. Led Zeppelin – Led Zeppelin II
41. Aretha Franklin – I Never Loved A Man The Way I Love You
42. Dj Shadow – Endtroducing…..
43. My Bloody Valentine – Loveless
44. Blur – Parklife
45. AC/DC – Back In Black
46. Kanye West – My Beautiful Dark Twisted Fantasy
47. Patti Smith – Horses
48. The Stone Roses – The Stone Roses
49. Black Sabbath – Paranoid
50. The Streets – Original Pirate Material
Expres FM představuje žebříček 50 nejlepších alb v hudební historii podle Expres FM. Vlado a Radek v rámci své Večerní show představí ve vysílání vždy jednu nahrávku týdně, logicky tak posluchače čeká edukativní a zábavné hudební putování na celý rok. Žebříček zásadních alb není časově ani žánrově omezen. Jediné pravidlo, kterým jsme se řídili, je, že se musí jednat o řadová alba. Na této nejenom časově náročné akci se podíleli i ostatní moderátoři rádia Expres FM, společnými silami vytvořili úctyhodný a především pestrý seznam, a to dle svého nejlepšího vědomí i svědomí. Pokud se trefíme do vašich představ či vkusu, nestyďte se nám dát vědět. A pokud ne, napište nám taky.
Kam dál? 50 nejlepších alb: The Doors inspirují dodnes
Foto: Warner Music
